OPRAVDOVÁ REPORTÁŽ MARTINA JEŽKA 15. 02. 10

k příležitosti jmenování Dominika Duky pražským arcibiskupem

Zpráva, komentář, rozhovor nám mohou poskytnout potřebné informace o tom, co se právě děje a co si o tom případně aktéři nebo objekty dějů myslí. S rostoucí bulvarizací většiny medií a zmenšením prostoru na stránkách novin, zahlcovaných skandály, senzacemi a černou kronikou, pro kterou dříve stačilo pár řádek, ubyla hloubková analýza dějů (news analysis) a z novin prakticky vymizela reportáž.

Tento klasický útvar, jehož mistry byli Egon Ervín Kisch nebo Karel Poláček, blízký svou metodou beletrii, ale na rozdíl od ní líčící skutečné události a příběhy, poskytoval čtenáři hlubší pohled do zázemí dějů, do prostředí, do způsobů myšlení a charakterů jejich účastníků. O cosi podobného se občas pokoušejí rozhlas a televize, ale jejich prostředky a časové omezení, nemohou nahradit psanou reportáž, k níž se může čtenář vracet a přemýšlet o jejím obsahu.

Zpravodaj rozhlasu Martin Ježek, který působil na Balkáně, a také dnes se jihovýchodní Evropou zabývá v deníku E, se rozhodl překonat limity denní novinářské práce a jejích možností. Poznatky a zkušenosti ze svých cest zpracoval do knižní reportáže, kterou dnes nabízí čtenářům. 

Ježek se samozřejmě nemíní vyhýbat politickým tématům, která od násilného rozpadu Jugoslávie po léta hýbají částí světa, která při hledání své nové identity jen s obtížemi překonává hluboké fyzické a psychické rány minulých konfliktů. Rozpad Jugoslávie, snahy zapojit se do evropské integrace, problém cestování a konečně zrušené vizové povinnosti pro Srbsko, Černou Horu a Makedonii, drama Kosova, Albánie a hnutí za spojení všech Albánců do jednoho státu, vztahy v nástupnických zemích, které ovlivňuje skutečnost, že v každé z nich zápasí o prosazení svých zájmů etnické menšiny, často velké. V maličké Černé Hoře je to skoro půl na půl těch, kteří se hrdě hlásí k Černohorcům a těch, kteří chtějí zůstat Srby. Přitom na rozdíl od Albánců mluví stejným jazykem stejně jako muslimové v černohorské části Sandžaku, kteří si nově chtějí říkat Bosňáci. Etnicky rozdělená Bosna. Pohřeb Miloševiče, dopadení  Karadžiče. Kontrast mezi bídou a nezaměstnaností a tradiční kulturou kaváren a skvělé kuchyně, ulice ucpanými automobily a rychle se šířící internetizace a kultura mobilů.

Ježek nám to vše a mnohé jiné přibližuje především na osudech a situaci lidí, ať už byli nebo nebyli iniciátory napětí a konfliktů. Lidí, kteří se snažili v dobách bojů a snaží se i dnes vytvořit slušné prostředí a zajistit obživu sobě a svým rodinám při nedostatku práce, při zaminovaných polích a v ovzduší nedořešených otázek budoucnosti. Na druhé straně bývalé Jugoslávie sleduje těžké životy české menšiny, která dožívá u rumunských hranic v Banátu. Něco práce je v zemědělství, továrna, která zaměstnávala většinu okresu, už nefunguje. Mladí lidé už pořádně česky nemluví, česká škola už není a tradici udržují starší lidé.

Mladík ve Srebrenici, který přežil jako dítě masakr, při němž přišel o otce a starší bratry, sedí odevzdaně ve stanu: „Práce u nás není žádná, podmínky pro život také ne, tak mi je vlastně jedno jestli mám teď být tam anebo tady ve stanu,“ říká mladík, a dodává, že dnes se v Srebrenici tak jedině dají alespoň nějaké peníze vydělat mytím aut nebo provozováním autoservisu.“

Nedaleko Dragaše, v nejjižnějším cípu Kosova, kde žijí zbytky Goranů, zastavuje autora postarší chlapík, hledající svého koně, který někam odešel. V autě vypráví, že v „Dragaši byla dřív továrna, která zaměstnávala plno lidí. On sám měl od fabriky byt a v Dragaši žil celá léta…Jednoho dne přišli Albánci a řekli mi, že ten byt potřebují, říká horal. Teď už není byt ani továrna. Tak se uchýlil do hor a věnuje se pastevectví.“ A jeho národ se pomalu vytrácí ze světa.

„Takové nepolitické reportáže o životě místních lidí, které navíc vznikají zcela spontánně, jsou pozlátkem reportérské práce,“ píše Ježek. Lidské příběhy zasazuje do prostředí, zajímají ho šarplaninští ovčáci, jak se v Bosně vaří kafe, pěstování levandule na Hvaru, zacházející na úbytě, protože mladší se raději než prací na polích v kopcích věnují turistům u moře, pečení vola na náměstí v Cetinje, mladý český mnich v tamějším klášteře, ruská klientela skupující byty v Budvě, skadarský kapr, který „maso má bílé, jeho kosti jsou větší a ne tak zákeřné a hlavně není cítit po bahně“, protože žil ve vodě s kamenitým dnem. Tyto a další příběhy nejsou únikem do zajímavých detailů, ale zrcadlí skutečný, běžný, někdy radostný a často obtížný či nelítostný život.     

Ale už nebudu čtenáři napovídat. Pro zahraničního novináře je Balkán, soudí Ježek, cennou zkušeností nejen kvůli pestrosti tamní agendy. „Pro novináře z toho všeho vzniká neuvěřitelně zajímavá směs. Balkán je příjemně složitý“, uzavírá Ježek svou knížku. Ví však dobře, že je složitý především pro obyvatele Balkánu, i když ne vždy příjemně, a zprostředkovává to svému čtenáři. V této knižní reportáži proto český čtenář pochopí mnohem víc o životě v zemích, které nám byly vždy blízké, než kolik ví nebo se může dovědět z běžného zpravodajství nebo z prázdninového povalování u moře.