Když ministři tančí 12. 01. 07 [Renata Kalenská, Lidové noviny]
S někdejším šéfem československé diplomacie Jiřím Dienstbierem (69) na procházce jeho zamilovaným městem, kde kdysi „dělal sto ulic za den“
Mám tohle město rád. Víte, jakýkoli víkend v New Yorku je absolutně mimořádný. Pro mě mají zdejší pobyty něco společného - že se tu neholím. Holení je totiž jedna z nejodpornějších činností, co znám. O programu samozřejmě rozhoduje moje žena Jiřina. To ona říká, co by chtěla vidět. Vždyť já byl na rozdíl od ní v New Yorku od 60. let nesčíslněkrát. Strašně rád tady chodím. Když jsem byl mladý, udělal jsem i sto ulic za den. Chodíval jsem i v dešti… To už dnes nezvládnu. Pořád tu ale mám svoje oblíbená místa. Třeba čínskou restauraci poblíž Times Square, kde se najíme za patnáct dolarů. Když jdu kolem Carnegie Hall, vždycky si vzpomenu na osmašedesátý, kdy jsem tu byl na koncertě. Na jakém, to už si bohužel nevybavuji. Nebo Broadway - všechna ta nádherná divadla! S Jiřinou jsme tu viděli třeba Les Misserables. Tady na Times Square jsme dokonce strávili Silvestra, kterým se vstupovalo do jedenadvacátého století. To byla nádhera. Náměstí bylo narvané lidmi, konfety se snášely k zemi ještě druhý den ráno.Jinak tu ale mám i pracovní program. Třeba přednášku na Kolumbijské univerzitě. Pracovně jsem tu trávil spoustu času i v ministerské funkci. Vždycky jsem si ale našel chvíli, kdy jsem se šel projít. Tyhle tajné výlety jsem si nedělal jen já. Vybavuji si jednu takovou noční vycházku, kdy jsem se jako šéf české diplomacie jen tak v džínách ještě s několika lidmi vydal do baru. Byl jsem trochu zaskočen, když jsem uvnitř spatřil dánského a italského ministra zahraničí, kterak spolu divoce tančí. Prostě se potřebovali vyřádit. Všichni ministři zahraničí měli nejraději konec září. To zrovna začínalo zasedání Valného shromáždění OSN a všichni jsme si tu našli čas na něco, co bychom doma kvůli svým funkcím nemohli zažít. V zahraničí si ministr odpočine daleko lépe než ve své zemi. A na druhou stranu - když chce něco dělat, má tady na to víc času. Nikdo po vás nic nechce, pořád nezvoní telefony, máte možnost udělat něco seriózního.
Většinou ale trávím víkend na chalupě v Čechách. Všichni makají na zahradě, jen já stojím u sporáku a vařím dobrou českou kuchyni. Třeba svíčkovou. Nebo popadnu flákotu masa a naložím ho. Mimochodem, jsem jeden z posledních lidí v Česku, který dělá domácí houskový knedlík. Dávám do něj nakrájenou housku. To není to bahno, co prodávají v krámě!
