Česku chybí strategická koncepce zahraniční a bezpečnostní politiky 27. 05. 09 [Czech Defence Industry & Security Review]
Duben 2009
Předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky má za sebou rozmanitou profesní i životní dráhu. Sám sebe popisuje: „Moje vizitka může znít: Jiří Dienstbier, Čech, Evropan, novinář a politik.“
Vydali jsme se na Valdštejnské náměstí do sídla Senátu ČR, abychom se zeptali, jak vidí bezpečnostní a zahraniční politiku našeho státu jeden z nejrespektovanějších politiků dneška.
Vážený pane senátore, mohl byste nám v úvodu přiblížit hlavní aktivity senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, kterému předsedáte?
Senát má na rozdíl od poslanecké sněmovny jeden výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Výbor má na starosti ofi ciální agendu, projednává zákony přicházející ze sněmovny a ty doporučí nebo nedoporučí plénu Senátu, případně navrhne odložení. Většina věcí není konfl iktní, proto obvykle doporučujeme. Například právě jsme doporučili schválit asociační a stabilizační smlouvu EU s Bosnou a Hercegovinou nebo několik smluv o zabránění dvojího zdanění. Konfliktní causou byl třeba americký radar v Brdech. Senát smlouvy s USA schválil, poslanecká sněmovna ne. Teď bude třeba udělat vše pro schválení Lisabonské smlouvy.
Druhou částí náplně činnosti výboru je to, čemu se říká parlamentní diplomacie. V rámci českého předsednictví EU jsme spolu s poslaneckým výborem přivítali v Praze předsedy zahraničních výborů parlamentů členských států EU. Tyto konference pořádá vždy předsednická země. Na podzim bude ve Švédsku. Než jste přišli, seděli tu dva zástupci svržené mauretánské vlády, kterou naše země uznává. Jsem v senátu nováček, navštěvují mne také proto velvyslanci mnoha zemí, kteří se chtějí ofi ciálně seznámit. Měli jsme tu pět vysokých představitelů izraelských služeb, kteří nás informovali o bezpečnostní situaci na Blízkém východě nebo o Íránu. To jsou jen příklady. Můj diář je přeplněný ofi ciálními akcemi, návštěvami. Výbor a jeho členové také vyjíždějí na zahraniční setkání s partnery. Například koncem dubna
jede delegace našeho výboru do Makedonie.
Spolupracuje senátní výbor s obdobnými výbory Poslanecké sněmovny ČR?
Spolupracuje. Například s poslaneckým zahraničním výborem jsme se dohodli, že na naše senátní cesty s námi pojede vždy jeden poslanec a obráceně - jeden senátor se zúčastní poslaneckých delegací. Cílem je koordinace a vzájemná informovanost.
Váš program je opravdu velmi nabitý. Jak se Vám daří si den zorganizovat? V kterou denní dobu se Vám nejlépe pracuje?
Já jsem nikdy v životě nezačínal pracovat dříve než v 9 hodin. Teď jsem „starší nemocný člověk“, ale i když jsem byl „mladší nemocný člověk“, byl můj cyklus stejný. Patřím mezi sovy, lépe se mi pracuje v druhé polovině dne, jsem zvyklý pracovat v noci.
Podle únorové informace serveru idnes.cz jste varoval, že Česku chybí strategická koncepce zahraniční a bezpečnostní politiky. Mohl byste tuto tezi upřesnit?
Když si uvědomíte, jaké jsou skutečné světové problémy,
které se týkají také naší země, a srovnáte to s tím, čím se tu zabýváme, vidíte ten rozpor. Česká republika se nezabývá problémy z hlediska jejího místa v Evropě a ve světě, ale z hlediska nějakých okamžitých nápadů nebo zájmů politických stran. Vezměme například Lisabonskou smlouvu. To není problém České republiky, to je problém vnitřního konfl iktu jedné politické strany.
Odpůrcům Lisabonské smlouvy říkám: Kdybychom nepřijali smlouvu my, země ve středu Evropy, a všichni kolem nás ano, přesto budou pro nás platit stejná pravidla, z toho se nemůžeme vyvléknout. Pouze se staneme zaostávajícím skanzenem, který nebude moci dění kolem žádným způsobem ovlivňovat. Vždycky záleží jenom na tom, jak aktivní jste a jaké máte tvůrčí nápady ve společenství.
Měli bychom si uvědomit, že tady není nějaká Česká republika a nějaká Evropská unie. Také my jsme Unie a role České republiky záleží na tom, zda v ní budeme aktivním hráčem, protože jen to nám zajišťuje možnost podílet se na ovlivňování toho, co se děje. Osamoceni nebudeme ovlivňovat nic. A všichni to vědí velmi dobře.
Máte nějakou vizi ideální strategie, kterou by měla začít Česká republika budovat?
Obávám se, že strategický koncept chybí všem. Ale chápu, že je to v době prohlubující se světové krize velmi obtížné. Současná hospodářská, ekologická, politická a společenská krize globalizujícího se světa je příznakem konce určitého cyklu naší moderní civilizace. Začátek tohoto cyklu spadá do 80. let. S pádem železné opony vznikla představa „amerického století“ a jediné supervelmoci. Války v Iráku a Afghánistánu a světová krize potvrdily, že svět jednoho centra nemůže fungovat. Z chaosu globalizace se vynořují nové mocnosti jako Indie, Čína, po rozpadu SSSR se vrací mezi mocnosti Rusko, na světovou scénu mocností vstupuje Brazílie. Ve světové politice dochází k tektonickým změnám. Vítězství
Baracka Obamy může být historickou náhodou, ale potvrzuje změnu myšlení v samotných Spojených
státech, snahu a redefi nici světové politiky po letech tragické politiky George W. Bushe. V této situaci je i pro Českou republiku obtížné formulovat si nějakou vlastní strategickou koncepci. Dnes nikdo neví, kam až ekonomický propad půjde a jak dlouho bude trvat. Nevíme ani, jak nakonec vykrystalizuje americká politika.
Jak by se tedy podle Vás měla Česká republika chovat?
Podle mě je zásadní, abychom konečně pochopili, že Brusel - to jsme my. Kissingerovská otázka zní: Jaké je telefonní číslo Evropy? Roger Kagan, americký konzervativní autor píše, že pokud se Evropa nesjednotí, bude 21. století pro USA velmi obtížné. Putin řekl jasně, že vztahy Ruska s Evropou záleží na tom, bude-li Evropa silným hráčem na světové scéně.
Příklad z praxe: Čínský ministr zahraničí při své návštěvě České republiky řekl, že české členství v EU přináší úplně nové možnosti pro česko-čínské vztahy. To, že jsme členy unie, je zajímavé pro všechny, kteří v ní nejsou. Pro Čínu spolupráce s Českou republikou znamená vlastně proniknutí do unie.
Jako je Karlovarský kraj součástí České republiky, tak je Česká republika součástí evropské integrace. A pokud to nepochopíme, pokud tady budeme neustále vymýšlet nejrůznější absurdní argumenty o tom, jestli nás poškodí nebo nám prospěje Lisabonská smlouva, nedokážeme prosazovat naše zájmy. Ty lze prosazovat jen jako plnohodnotný člen integrace. Vymýšlet si, že v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem potřebujeme zvláštní vztahy se Spojenými státy je absurdní hned několikrát. Kolik absurdit v tom vidíte?
Za prvé - tento názor patří do 19. století. Za druhé - Německo je náš spojenec v EU a NATO. Za třetí - je to urážka všech těch 25 zemí, které již Lisabonskou smlouvu schválily. My jsme snad chytřejší? Oni nevědí, že to oslabuje jejich suverenitu, pouze my to nějak víme?
A konečně - copak mohou existovat zvláštní vztahy mezi Českou republikou a USA? Budou-li Spojené státy přepadeny, česká armáda přeplave oceán a zachrání je? USA jsou naši spojenci, ale partnery můžeme být jen jako členové silné Evropy.
Na začátku rozhovoru jste zmínil, že mezi problematická témata patří radarová základna v Brdech. Domníváte se, že nová americká administrativa odstoupí od výstavby protiraketové základny v Čechách?
Já jsem už před dvěma roky napsal v nějakém komentáři, abychom si dali pozor a nezesměšnili se. Že prosazujeme něco, co je v podstatě projevem arogance amerických neokonzervativců, kteří dělili Evropu na starou a novou. A pomocí té nové Evropy, těch, kteří byli ochotni jako někteří čeští a polští politikové, de facto oslabovali Evropu a NATO. Tam radar nikdo nechce. Je třeba číst řádně usnesení NATO. Když zná člověk diplomatickou řeč, je mu jasné, že usnesení na podporu radaru prosazované na summitech NATO Čechy a představiteli bushovské administrativy, jsou jen vytáčky. Navíc jsem vždycky sledoval americkou debatu. Tam špičkoví odborníci upozorňují na to, že protiraketová základna nemá strategický význam. Hvězdné války vymyslel Reagan. Někteří američtí komentátoři píší, že když v mládí jako
herec druhé kategorie hrál v nějakém sci-fi fi lmu, chtěl tuto fi kci realizovat. Pokračovala v tom bushovská garnitura. Prezident Obama, viceprezident Biden a mnozí kongresmani podmiňují stavbu základny dosud neexistující funkčností a také přijatelnou cenou. Dnes je to nanejvýš vyjednávací pozice pro rozhovory s Íránem a Ruskem. Někteří čeští komentátoři, kteří do radaru investovali svůj intelektuální kapitál, dnes vykřikují, že když Obama zařízne radar bude to nový Mnichov. Ale jaký Mnichov? USA mají své zájmy, mnohé tyto zájmy jsou nám všem společné. Například - jak se podílet na zajištění světové bezpečnosti. A to nebudou Američané zařizovat jenom s Českou republikou, ale především s těmi, kteří jsou předními hráči na světové scéně. A k těm Evropa buď patřit bude anebo ne.
Co je podle Vás politika? A cítíte se více politikem nebo třeba filosofem?
Politika je domlouvání se lidí o tom, co budou společně dělat a čemu společně zabrání. Nerozlišuji politický a soukromý názor. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl mít jiný názor jako politik, jako soukromá osoba nebo novinář. Od dětství se zajímám o politiku. V jedenácti letech jsem si koupil třídílné dějiny diplomacie, táta mi vždycky dal peníze na splnění mých přání, když viděl, že můj zájem je opravdový.
Když se u nás mluví o politice, často se to plete s partajničením. Politika je přece všude. Když se narodí dítě, které v noci brečí a rodiče ho houpou a houpou, tak bude křičet do dvou let. Když to rodiče dva tři týdny vydrží, dítě přestane, protože zjistí, že řvaní není funkční vyjednávací metodou. Politika je v rodině, na pracovišti, všude. A buď v té rodině dospějete v debatě k nějakému kompromisu, vzájemnému porozumění nebo někdo prosadí své dominantní postavením a v nejhorších případech dochází k domácímu násilí. No a ve veřejné politice je to v jiném rozměru, o jiných tématech, ale totéž.
Jak hodnotíte úroveň české politiky?
Domácí násilí to zatím není. Zatím je hodně hulvátských pokřiků. Řeknu to jinak - nejdříve jsem si myslel, že jsme demokracie v jeslích, potom v mateřské školce, pak na základní škole, teď v pubertě a že se vyvineme k zralému vyrovnanému jedinci. No ale, když pak mohl být George Bush zvolen podruhé prezidentem, řekl jsem si, že ani 200 let nestačí, aby byla demokratická politická kultura
stabilní. O ní je třeba vést neustálý zápas. Z něj nelze vystoupit.
Podíváte-li se do české budoucnosti, vidíte tam lepší zítřky?
Lepší zítřky má vždycky všechno. To není jen tak, že lépe už bylo. Ono už bylo lépe a bylo i hůř. A v budoucnosti bude taky lépe a taky hůř. V tom není žádný rozdíl. Zakladatel politické vědy, Nicollo Machiavelli popisoval praktiky takové, jaké byly ve starém Římě či jaké platily v renesanční Itálii. Dnes jsou samozřejmě metody poněkud jiné, ale způsoby myšlení jsou v celých dějinách podobné.
Lidé, kteří byli odstraněni z funkcí těmi, jejichž kariéru pomáhali budovat, by byli méně překvapeni, kdyby od florentského myslitele věděli, že „kdo jiným pomáhá k moci, sám sobě kope hrob.“ Já jsem velmi kritický k mnohým jevům v naší politice. Ale když kritika přesahuje určitou mez, je dobré si uvědomit, že my Češi patříme k deseti až patnácti procentům světové populace, které mají tak slušnou kvalitu života. A to nemluvím jen o materiální stránce. Stádnost se tu bohužel dosti rozšířila, ale není to s námi tak hrozné.
Renata Kortusová
