Zpráva Ústavu pro studium totalitních režimů 10.12.2008
Senátor Jiří Dienstbier:
Pane předsedající, paní předsedkyně, já jsem velice rád, že se konečně podařilo shromáždit všechny materiály a všechny dokumenty a že se na nich začalo pracovat. Ovšem to, co my tady máme, je jakýsi byrokraticko-výpočetní administrativní papír, který nám vypráví o tom, jak se co organizovalo, kolik to stojí, jaké jsou platy atd.
Paní předsedkyně Kavalírová říkala, že se podařilo vybudovat pevnou a solidní instituci, která je, jak víme, určena k archivování, zkoumání a k analýze. Já se obávám, že k něčemu takovému zatím moc nedochází.
Nechci tady mluvit o tom, že jsme zřídili ústav, který není nezávislou vědeckou institucí, ale vlastně státní organizaci. Dobře, i ve státní organizaci je možno dělat solidní výzkum. Zatím bohužel jsme svědky výstupů nejrůznějšího druhu bez analýzy toho, o co ve skutečnosti jde.
Já si to mohu dovolit říkat, protože vím, a znám spoustu lidí i v těchto všech složkách a vím od nich, že se na mě také snažili sehnat co se dalo a nikdy na mě nic nesehnali, protože na mě se prostě nic sehnat nedá z minulosti, takže já jsem úplně v pohodě a mohu si dovolit tedy kriticky vystupovat, protože někteří lidé se toho bojí, poněvadž mají obavu, aby se třeba na ně něco nenašlo v těch archivech.
Chci tedy říci, že jsme tady vytvořili něco, co se dokonce chtělo jmenovat Ústav paměti národa, jakoby paměť Státní bezpečnosti byla pamětí národa, protože paměť národa je přece mnohem bohatší a obsahuje také paměti dosti statečných činů nebo i tichého odporu a paměti obrovského kulturního rozvoje v některých obdobích i toho režimu, který je tady, jehož období je tady zkoumáno.
Myslím si tudíž, že tohle samo o sobě není trochu šťastné. Vím také, že někteří solidní historici to velice ostře kritizují a že jsme měli přece jenom zůstat u toho, že shromáždíme archivy a budou se velice pečlivě zkoumat třeba v Ústavu soudobých dějin atd.
Toto všechno se stalo. Pokud bychom měli jen tak říci ano, toto je všechno v pořádku, aniž bychom vyslovili jakýkoliv kritický soud k tomu, co z ústavu dnes vychází, ať už je to skandalizace Milana Kundery na základě jednoho papírku bez analýzy všech souvislostí, které jsou při vědecké práci naprosto nutné. Ba dokonce pan Žáček dnes uznává, že byla chyba, že pan Hradílek mohl něco takového pustit bez zkoumání do časopisu místo toho, aby se to zkoumalo v ústavu a tak dále.
Nechci se bavit o meritu věci, ale myslím si, že bez kritického slova, na které asi tady nebudeme mít prostor, nemohu pro to, abych vzal na vědomí tuto výroční zprávu, hlasovat. Děkuji za pozornost.
