Lisabonská smlouva 06.05.2009

projev v Senátu před hlasováním o schválení

Pane předsedo, kolegyně, kolegové,

jsem rád, že jsme konečně našli odvahu přestat kličkovat kolem Lisabonské smlouvy a máme ji půldruhého roku po jejím podpisu konečně na pořadu jednání. V poslanecké sněmovně pro ni zvedlo ruku 125 poslanců. Věřím, že také Senát dnes vyjádří důvěru všem, kteří věnovali svou energii, schopnosti a čas náročným jednáním a také premiérovi, který smlouvu za Česko podepsal.

Podpis mezistátní smlouvy je naším závazkem vůči 26 partnerům, s kterými byla dojednána. Je paradoxní, když někteří obhájci naší suverenity v čele s prezidentem republiky chtějí čekat se schválením Lisabonské smlouvy na opakované irské referendum. Je snad naše suverenita závislá na rozhodování jiných? Suverenitou je právo rozhodovat o sobě samém. Masaryk soudil, že nechceme být sami sebou proto, abychom se vyčlenili, ale abychom mohli být rovnocennými partnery druhých. Hledání forem soužití v Evropě není ztrátou suverenity, ale akt dospělého národa, který si uvědomuje, že nemůže žít sám.  

Náš problém není Irsko, ale české komplexy. Naši evropští partneři ohrožení své suverenity necítí. Zdržování ratifikace proto vnímají jako projev české neschopnosti pochopit, že nerozhodujeme jen o sobě. Se zvýšeným zájmem proto v těchto dnech sledují naše dnešní jednání. Zda nedůvěru vůči nám posílíme nebo zda svým rozhodnutím potvrdíme naši odpovědnost za kolektiv, do kterého jsme dobrovolně  vstoupili.    

Nejsme suverénní, když se pořád na něco vymlouváme a něčím se strašíme. Například tím, že Lisabonská smlouva může zpochybňovat Benešovy dekrety nebo měnit  poválečné majetkové poměry. Vylučují to rozhodnutí velmocí při kapitulaci Německa a převodní smlouvy, přenášející kompetence okupačních mocností na Spolkovou republiku, převzaté do smluv 2+4 o sjednocení Německa. Mezinárodní soudy nemohou posuzovat události, které se udály dříve než samy vznikly nebo retroaktivně uplatňovat později přijaté právní normy. Doprovodné usnesení poslanecké sněmovny o dekretech ke smlouvě ničemu neškodí, ale opět potvrzuje nám i ostatním nedostatek naší sebedůvěry a našeho sebevědomí.

Projevem našich nejistot je take podmiňování Lisabonské smlouvy přijetím jednacích řádů obou sněmoven. Jsou potřebné a jejich schválení lze jen uvítat. Ale ta podmínka znamená, že nevěříme ani sobě, že bychom byli schopni po ratifikaci smlouvy splnit naše domácí úkoly, které s jejím uplatňováním souvisejí.

Z podobných obav si předchozí senátní většina poslala Lisabonskou smlouvu k  Ústavnímu soudu. Některé kolegy nepřesvědčilo, že soud v odpovědi na jejich žádost neshledal rozpor smlouvy s ústavou. Názory, argumenty a pocity každého z nás jsou legitimní. V Česku a v Evropě žijeme v demokratické společnosti. V žádné z členských zemí nejsou názory občanů totožné a hlasování v parlamentech jednomyslné. Ale citový výlev poslankyně, která po hlasování v poslanecké sněmovně, kde smlouvu podpořili i někteří její straničtí kolegové necítila, jako když stojí u trosek spáleného domu, je jen dalším dokladem toho, že jsme dosud v sobě zcela nepřekonali pocit nesamozřejmosti národa, který trápil naše obrozence.    

Vůli Irů nelze ignorovat, ale na rozdíl od Čechů nekličkují. Nehlásají, že smlouva je mrtvá a netvrdí jako český prezident, že výsledek irského referenda je „vítězství svobody a rozumu“. Odpovědně se zavázali do října přijít s konstruktivními návrhy. Sedmdesát procent Irů bylo už týden po zamítavém referendu přesvědčeno, že hlasování se bude opakovat, a že po splnění některých jejich požadavků bude odpovědí ANO.

Lisabonská smlouva je kompromis. Už proto je demokratická, protože kompromis je demokratickým protikladem autoritativního diktátu. Často se evropské integraci vyčítá demokratický deficit. Demokracie není nikdy dokonalá a o její zachování a prohlubování je nutné stále pečovat. Od svých počátků integrace probíhá ve sporech a krizích. Avšak právě v těchto sporech a krizích, v nichž se vyvinula od společenství uhlí a oceli k současnému stavu, se potvrzuje její demokratická podstata. Každý další integrační krok lze učinit teprve tehdy, kdy ho přijmou za svůj všichni účastníci.

Kritika bruselské byrokracie je oprávněná. Ale bruselských úředníků je méně než zaměstnanců pařížské radnice nebo newyorského policejního sboru a sotva se liší od české byrokracie jinak než snad trochu větší kvalifikací a zkušenostmi. Kromě toho čeští politici a úředníci často alibisticky svádějí svá rozhodnutí na Brusel, ačkoli se tím před českou veřejností zbavují odpovědnosti za činy, které po nich nikdo zvenčí nechtěl. Ale především bez akceschopné Evropy, jejích institucí, a také schopné byrokracie, důsledně kontrolované evropským a domácími parlamenty, jejichž kompetence smlouva posiluje, nelze úspěšně řešit na globálním hřišti ani mnohé české problémy.

Česká politika se před válkou spoléhala na západoevropské mocnosti, které ji v Mnichově opustily. Po válce zvolila stalinistické dubisko s důsledky, s kterými dodnes zápasíme. Zvláštní vztahy se Spojenými státy, k nimž se dnes někteří Češi upínají a chtěli si je pojišťovat bezvýznamným radarem, dnes uloženým do zásuvky, jsou iluzí. Jak řekl Václav Bělohradský, nejde o radar, ale o hledání nového mocného dubiska. Avšak supevelmoc má zcela jiné priority.

Svět se propadá do hluboké krize, jejíhož dna zatím nelze dohlédnout. Dochází k tektonickým změnám světových vztahů. Na mocenskou scénu se vrátilo Rusko a vstupují na ni noví globální hráči, Čína, Indie a regionální mocnosti jako Írán nebo Brazílie. Ve světě státy obtížně kontrolovatelných finančních toků, internetu, hranic průchodných pro migraci, mafie a teroristické skupiny, hrozeb šíření jaderných zbraní, ohrožení životního prostředí, nedostatku zdrojů, energie a vody, ani největší velmoci nejsou schopny zajistit své zájmy a bezpečí bez společného úsilí všech. Barack Obama to pochopil. Rozdrobená Evropa nedokáže nic. Výsledek irského referenda Robert Kagan považoval za projev setrvalého úbytku evropského sebevědomí, uzavírání do sebe a pesimismu ve vztahu k budoucnosti. Chce Evropu jako silného partnera Ameriky, Ruska a Číny a obává se, že pokud si Evropané přejí Evropu, postrádající vedení a teď i novou smlouvu, bude „21. století, které Evropa rozhodně nebude řídit, pro Spojené státy velmi ožehavým obdobím“.

Byla by ožehavým obdobím i pro nás. Potřebujeme, aby Evropa vytvořila jednotný ekonomický prostor a aby společnou zahraniční a bezpečnostní politikou vystupovala na světové scéně jako jeden z rozhodujících hráčů. V tomto rámci může Česká republika přispívat  k zajištění svých zájmů a bezpečnosti svou aktivitou a tvořivostí jako stavební kámen evropské integrace. Vyžaduje to strategické myšlení, odvahu vymanit se z provincialismu a nechytat se do ideologických pastí, které si česká politika sama nastavuje. Je třeba konečně přestat chápat Evropu jako cosi cizího a přijmout ji za náš přirozený prostor. Evropa nejsou oni. Evropa jsme my.

Lisabonská smlouva je tedy také naší šancí. Kdybychom nakonec zůstali jedinou zemí, která by ji odmítla, kdybychom zalezli do kouta české malosti, ostatní nás tam nechají a vytvoří si silný evropský klub bez nás. Dohodli by si smlouvu jinou, k níž by nás už stěží přizvali. Leda by nám dovolili později přijít s prosíkem, až bychom pochopili, že osud rozpadajícího se skanzenu už nemůžeme snášet..

Proto vítám, že nejen ve  vedení ODS a v poslaneckém klubu, ale také v jejich senátním klubu se posílily postoje těch, kteří nechtějí Českou republiku odsunout na bezvýznamný okraj politické scény. Kdybychom zůstali mimo, stejně se bude rozhodovat kolem nás o všem, co se nás týká, ale bez naší možnosti se na tom podílet.

Po světové válce velký španělský a evropský filozof Ortega Y Gasset psal, že „evropské národy se mohou zachránit jen tehdy…vydají-li se na cestu k evropské integraci.“ Podle jeho názoru Evropa byla „sjednocena vždycky jako pluralita národů, kultur, regionů, jednotlivců, zvyků, způsobů života.“ Překážkou jednoty jsou „-ismy“ jako „hedvábné oprátky, jimiž se jak myslitelé, tak národy obvykle uškrtí“. Evropa není utopistickou konstrukcí, ale „čímsí, co tu je už od vzdálené minulosti; a nejen to, Evropa existuje dříve než tak jasně profilované národy. Opravdu však bude třeba vtisknout této tak prastaré skutečnosti novou podobu.“

Půl století Evropa o tuto novou podobu úspěšně usiluje. Po přejití vichřic hněvu máme i my možnost se na tomto díle podílet. Naše dnešní hlasování o Lisabonské smlouvě nám nabízí šanci učinit k tomu další významný krok. Naším ANO si sebevědomě potvrdíme, že náš zájem už chápeme z perspektivy vyšší než jakou několika generacím v zadrátovaném Československu nabízela - jak se tomu tehdy říkalo „perspektiva Letňan a Kardašovy Řečice“.

Po porážce ve finále mistrovství světa ve fotbale v roce 1934 Ferdinand Peroutka usoudil, že my Češi jsme typičtí semifinalisté. Nebojme se vyhrát zápas sami se sebou a zvládnout úspěšně dnešní finále více než ročního zápasu.  

 

Děkuji vám za pozornost.