2. schůze Senátu 10.12.2008
k ratifikaci Lisabonské smlouvy
Senátor Jiří Dienstbier: Vážené kolegyně, vážení kolegové, vzhledem k tomu, že projednáváme něco, co je tak podstatné pro budoucnost naší republiky, tak když se jenom podíváme tady do prořídlých řad našeho Senátu, tak vidíme, jak se k tomu asi přistupuje.
Nechci tady opakovat všechno, co tu bylo řečeno. Mám zde usnesení výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost z 12. března 2008. Dnes máme 10. prosince a už 12. března výbor doporučil Senátu vyslovit souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy. Tak abychom se bavili o tom, že nebyl čas na to, abychom všichni o tom přemýšleli a zabývali se těmito věcmi, je vlastně nesmyslné, protože toho času už jenom tady přímo v Senátu tři čtvrtě roku.
Myslím si, že by nám nic nemělo bránit v tom, abychom dnes schválili Lisabonskou smlouvu. Ale je mi jasné, že k tomu není dostatečná vůle. Přitom Senát žádal Ústavní soud, aby odpověděl na otázky, které mu byly odsud položeny. Na tyto otázky jsme dostali odpověď a nevím tedy, proč chceme dále diskutovat a dále zpochybňovat to, co nám Ústavní soud poslal, protože na naše otázky odpověděl zcela jasně.
A už jenom poslední poznámka, a ta je obecného charakteru. Jsme už léta členy Evropské unie a takovou českou vlastností už léta je, že neustále diskutujeme o tom, co je špatně a co nám hrozí a čeho se máme obávat. Takhle se samozřejmě nikdy nikam nedostaneme a budeme ohrožováni, ale ohrožujeme se sami tím, že nejsme schopni zaujmout aktivní tvůrčí postoj. A my se musíme rozhodnout, jestli tedy chceme v evropské integraci patřit k těm, kteří sedí za volantem. A neříkejte, že ne, že to třeba pro malý stát není možné. Podívejte se, Jean-Claude Juncker, premiér Lucemburska, je jednou z nejvýznamnějších evropských osobností a předseda eurozony atd., takže ono to záleží jenom na nás, jak se tam prosadíme.
A vždycky, bez ohledu na to, co my zjistíme dalším rýpáním se v různých bolístkách a otázkách, tak to bude vždycky, jestli takto se chceme neustále rýpat a neustále se někde potácet, místo toho, abychom s plnou energií a tvořivostí se podíleli na vývoji evropské integrace a tedy také na našem postavení, na naší prosperitě a všem, tak „holt“ můžeme pokračovat tak, jak se to v naší zemi bohužel často děje.
Jsem si vědom toho, že navrhnout, abychom to tady dnes schválili, asi nemá význam. Budu tedy podporovat všechno, co bude nějakým způsobem přispívat k tomu, abychom to nejdřív schválili. Já jsem si skutečně myslel, a kolega Slavotínek to tady řekl, že když jsme samostatná instituce a když nejsme závislí na Poslanecké sněmovně a když dokonce to, co kongres ODS odhlasoval, že členové ODS mají právo se rozhodnout podle svého, a pak dal nějaké doporučení týkající se radaru, tak já jsem sice nerad, že jsme schválili radar, nicméně byl tady schválen, takže Senátu by nemělo vůbec nic bránit v tom, a členům za ODS by nemělo nic bránit v tom, abychom Lisabonskou smlouvu schválili.
Ale nebudu dávat žádný návrh, protože návrhy tady již byly podány, takže nejspíš se to asi bude muset vrátit do výborů, i když jsem si jist, že v našem výboru k žádné změně nedojde.
Děkuji vám za pozornost.
Senátor Jiří Dienstbier: Pane předsedající, paní předsedkyně, já jsem velice rád, že se konečně podařilo shromáždit všechny materiály a všechny dokumenty a že se na nich začalo pracovat. Ovšem to, co my tady máme, je jakýsi byrokraticko-výpočetní administrativní papír, který nám vypráví o tom, jak se co organizovalo, kolik to stojí, jaké jsou platy atd.
Paní předsedkyně Kavalírová říkala, že se podařilo vybudovat pevnou a solidní instituci, která je, jak víme, určena k archivování, zkoumání a k analýze. Já se obávám, že k něčemu takovému zatím moc nedochází.
Nechci tady mluvit o tom, že jsme zřídili ústav, který není nezávislou vědeckou institucí, ale vlastně státní organizaci. Dobře, i ve státní organizaci je možno dělat solidní výzkum. Zatím bohužel jsme svědky výstupů nejrůznějšího druhu bez analýzy toho, o co ve skutečnosti jde.
Já si to mohu dovolit říkat, protože vím, a znám spoustu lidí i v těchto všech složkách a vím od nich, že se na mě také snažili sehnat co se dalo a nikdy na mě nic nesehnali, protože na mě se prostě nic sehnat nedá z minulosti, takže já jsem úplně v pohodě a mohu si dovolit tedy kriticky vystupovat, protože někteří lidé se toho bojí, poněvadž mají obavu, aby se třeba na ně něco nenašlo v těch archivech.
Chci tedy říci, že jsme tady vytvořili něco, co se dokonce chtělo jmenovat Ústav paměti národa, jakoby paměť Státní bezpečnosti byla pamětí národa, protože paměť národa je přece mnohem bohatší a obsahuje také paměti dosti statečných činů nebo i tichého odporu a paměti obrovského kulturního rozvoje v některých obdobích i toho režimu, který je tady, jehož období je tady zkoumáno.
Myslím si tudíž, že tohle samo o sobě není trochu šťastné. Vím také, že někteří solidní historici to velice ostře kritizují a že jsme měli přece jenom zůstat u toho, že shromáždíme archivy a budou se velice pečlivě zkoumat třeba v Ústavu soudobých dějin atd.
Toto všechno se stalo. Pokud bychom měli jen tak říci ano, toto je všechno v pořádku, aniž bychom vyslovili jakýkoliv kritický soud k tomu, co z ústavu dnes vychází, ať už je to skandalizace Milana Kundery na základě jednoho papírku bez analýzy všech souvislostí, které jsou při vědecké práci naprosto nutné. Ba dokonce pan Žáček dnes uznává, že byla chyba, že pan Hradílek mohl něco takového pustit bez zkoumání do časopisu místo toho, aby se to zkoumalo v ústavu a tak dále.
Nechci se bavit o meritu věci, ale myslím si, že bez kritického slova, na které asi tady nebudeme mít prostor, nemohu pro to, abych vzal na vědomí tuto výroční zprávu, hlasovat. Děkuji za pozornost.
