18. schůze Senátu PČR, 1. a 3. den schůze 21.04.2010

k informaci předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů o současné situaci v Ústavu

Senátor Jiří Dienstbier: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Organizační výbor zařadil na pořad schůze zprávu – zprávu paní Kavalírové o Ústavu zkoumání totalitních režimů. Já se domnívám, že to sem vlastně vůbec nepatří. Zpráva o současné situaci v Ústavu nám nemůže říci nic nového. Máme tu ostatně stanovisko tří členů, kteří jsou proti současnému vedení a pak tady máme stanovisko 136 zaměstnanců a významných historiků, mezi nimi Martina Činčarová, Souček, Jan Rychlík, ale také paní Zdena Mašínová a politický vězeň; bývalý filozof Martina Šimsa – jsou proti tomu, aby se zpochybňovalo rozhodnutí vedení Ústavu. Já se teď nebudu zabývat a vůbec nebudu mluvit o tom, co si myslím o fungování tohoto Ústavu, způsobu jeho řízení, nikoliv jako vědecké instituce, ale jako více méně státního orgánu, který by měl navíc případně podle navrženého zákona rozhodovat o tom, kdo dostane papír, že byl odbojář a ne …

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, navrhujete nějaký procedurální návrh?

Senátor Jiří Dienstbier: Ano, procedurální návrh je takový – já navrhuji, abychom tento bod vyřadili z programu, protože nám to vlastně vůbec nepřísluší.

My, pokud se tím chceme zabývat, budeme se vměšovat do činnosti vedení, řádně zvoleného, i Senátem řádně zvoleného, této instituce. A tím, že se tím budeme vlastně zabývat, a budeme chtít to napadat a kritizovat, budeme dělat vlastně to, co se dělo dříve, kdy politický orgán, jako je v tomto případě Senát, se bude vměšovat do rozhodování svobodně zvolené instituce.

Navrhuji tento bod vyřadit z pořadu schůze. Děkuji.

 

 

(3. den schůze – 23. dubna 2010)

 

Informace předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů o současné situaci v Ústavu

Senátor Jiří Dienstbier: Pane předsedo, paní Kavalírová, vážené kolegyně, vážení kolegové. Bod, který jsme si schválili dnes k projednání, se jmenuje Informace předsedkyně Rady ÚSTR o současné situaci v Ústavu. Já si myslím, že ten je absurdní. Pokud my chceme tady projednávat současnou situaci v ÚSTR na základě informací – nemám nic proti paní Kavalírové – ale představitele menšiny, která v ÚSTR vlastně funguje. Myslím si, že pokud jsme to chtěli brát vážně, tak jsme měli samozřejmě pozvat také zástupce většinového názoru, a ne pouze menšinového názoru. Myslím si, že trochu se to napravilo tím, že tady mohl Petr Pithart přečíst dopis té většiny, ale nicméně celé je to vlastně založeno na velikém omylu.

Tolik k té základní věci.

Druhá věc. Paní Kavalírová je předsedkyní Rady. Já nerozumím tomu, proč paní Kavalírová prostě odmítla podepsat usnesení Rady. To je přece podobné, jako kdybych já jako předseda zahraničního výboru odmítl podepsat usnesení mého výboru, nebo pan předseda Sobotka kdyby odmítl podepsat to, na čem se usneslo plénum Senátu.

Tolik k těmto technickým aspektům.

Já tu nechci teďka mluvit o tom, jak byl tento Ústav založen, jak vlastně celé ty dva roky, přes všechno, co nám tady kolega Štětina vyjmenoval – jistě nějaké úspěchy tam jsou a byly – ale celý problém kolem Ústavu přece plyne z toho, že nefunguje jako řádná vědecká instituce, že výstupy, které jsou společensky významné a které problematizují činnost Ústavu, jsou vlastně spíše škodlivé pro vyrovnávání se s minulostí, jak se tomu tak krásně říká. Často je to jenom umožnění skandalizace lidí, naprosto neprofesionální, protože ty věci je přece třeba zkoumat v kontextu, v jakém se odehrávaly. Nechci to rozvádět.

Ale myslím si, že v každém případě bychom neměli, tak jak je to v návrhu usnesení, prostě konstatovat, že dosavadní činnost ÚSTR zasluhuje ocenění, protože kdyby tomu tak bylo, tak to tady vůbec nebudeme projednávat, budeme spokojeni s tím, jak tento Ústav funguje.

Ale tady jsou jenom dva roky konflikty kolem ÚSTR a říkat teda teďka, abychom my tady jako ústřední výbor KSČ se usnášeli, že nějaký ústav funguje dobře, nebo ho naopak kritizovali nebo napadali, to se vracíme ke starým praktikám, protože to není vůbec v naší kompetenci, to musí posoudit odborníci a ne, abychom tady podle různých politických orientací rozhodovali o tom, jestli ústav zasluhuje ocenění nebo nikoliv.

Ještě poznámku k některým detailům.

Ústav zasluhuje ocenění, a přitom tedy proti jeho činnosti v uplynulých dvou letech odešlo z Ústavu několik mladých historiků, kteří byli naprosto nespokojeni s tím, jak neprofesionálně a účelově se pracuje s fakty a jak se ta fakta zveřejňují.

I teďka tu máme dva dopisy od tří lidí, kteří podporují pana Žáčka a odmítají to, a pak tu máme dopis 136 významných lidí, historiků, ale i osobností, jako je Zdena Mašínová nebo Slávka Peroutková, vdova po Peroutkovi, prof. Šimsa a mnozí další. Čili většinové stanovisko, a mnohonásobně většinové stanovisko prostě odmítá praktiky, které se používaly v tomto Ústavu.

Já nemám nic proti tomu, aby tento Ústav zkoumal a skutečně vědecky analyzoval dokumenty, shromažďoval je. To je naprosto nezbytné. Ale bohužel zatím se to děje jenom v oblasti výstav nebo některých publikací, z nichž mimochodem ty nejzajímavější zpracovali ti historici, kteří potom odtamtud odešli nebo kteří měli kritický postoj k vedení Ústavu a k manipulaci.

Myslím si, že daleko větší užitečnou práci dosud vykonávali takoví lidé, jako Prečan nebo Jiří Gruntorád, který shromažďuje všechnu tu dokumentaci. A přitom tento Ústav dostává obrovské státní peníze, a ti sice také něco dostanou, ale vůbec to nelze srovnat s tím, co jde na tento Ústav.

Kolega Štětina tady mluvil o významu StB. Ano, já znám velmi dobře, jaký i pro mě měla StB „význam“. Když jsem si uvědomil, že proti mně bylo 100 zásahů Státní bezpečnosti, výslechy, domovní prohlídky, osmačtyřicítky, tři roky v kriminále, tak jsem se sám toho čísla lekl. Ale když to dělíte dvaceti, tak je to pět zásahů za rok, a těch bylo dokonce někdy víc, tak potom to tak dramaticky nevypadá. Já tedy skutečně ani osobně neoplývám nebo nejsem naplněn žádnými pozitivními emocemi vůči minulosti, vůči StB nebo vůči tomu režimu, který tady vlastně způsobil tolik škody a který ze země, která po válce měla ekonomicky dvojnásobný HDP, jak se říká, než Holandsko, a nemluvím o těch chudých zemích, které nás dávno předběhly. Tak vůči takovémuto režimu opravdu prostě nemám nejen sympatie, ale chci i kontrolovat svůj emotivní odpor, abych byl velice věcný, protože se také musíme na minulost dívat ve všech souvislostech, ve kterých to všechno probíhalo a ve kterých se lidé prostě snažili žít. Nemluvím o těch, kteří udávali nebo byli přímo biřici režimu.

Ale vytýkáte-li panu Pernesovi, že chodil na nějaké školení VUML, to nebyla žádná vysoká škola, to bylo několik přednášek, na které šel. Nic neabsolvoval, poněvadž tou překážkou má být absolvování některých škol nebo případných kurzů. Tak my všichni, kdo jsme studovali vysoké školy, vážení přátelé, od roku 1948 do roku 1989, jsme absolvovali studium marxismu-leninismu, protože jsme to měli jako povinný předmět na vysokých školách. A nevím, kdo se proti tomu vzbouřil a odmítl tyto zkoušky složit, poněvadž by tady neseděl se svým vysokoškolským diplomem. Chápejme tedy trošku, jak ty věci v minulosti také probíhaly.

To by snad mohlo být tak skoro všechno, i když by se o tom dalo mluvit nekonečně, ale myslím si, že když už jsme vůbec přistoupili na to, že budeme projednávat takovýto bod a za takovýchto okolností, tak bychom snad mohli schválit jediné usnesení, a to, že řešení je zcela v pravomoci Rady ÚSTR, jejíž členové byli zvoleni Senátem. A to je myslím to jediné, co bychom měli udělat, poněvadž tady je třeba úplný protiklad. My říkáme, že je to zcela v pravomoci Rady, a pak už zase Radu vyzýváme k něčemu, co je vlastně v protikladu s tím. My ji nemáme co k čemu vyzývat. Děkuji vám za pozornost.