11. schůze Senátu PČR, 1. a 2. den schůze 07.10.2009

k návrhu usnesení Senátu k situaci v Gruzii

Předseda Senátu Přemysl Sobotka:

Návrh na jeho změnu a doplnění v souladu s usnesením Organizačního výboru vám byl rozdán na lavice. Má někdo další připomínku, další návrh na změnu? Hlásí se pan senátor Jiří Dienstbier.

 

Senátor Jiří Dienstbier: Pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, navrhuji, abychom vypustili bod č. 27 – Návrh usnesení Senátu k situaci v Gruzii. Považuji usnesení Stálé komise pro podporu demokracie za příspěvek k debatě o situaci, ale nemyslím, že je vhodné, aby tento materiál byl bez posouzení jiných stanovisek, zejména s ohledem na zprávu Komise Evropské unie, aby tento materiál přijímalo plénum Senátu. O tom je třeba podle mého názoru ještě diskutovat a dospět přece jenom k nějakým komplexnějším závěrům. Děkuji.

 

Senátor Jiří Dienstbier: Pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, navrhuji, abychom vypustili bod č. 27 – Návrh usnesení Senátu k situaci v Gruzii. Považuji usnesení Stálé komise pro podporu demokracie za příspěvek k debatě o situaci, ale nemyslím, že je vhodné, aby tento materiál byl bez posouzení jiných stanovisek, zejména s ohledem na zprávu Komise Evropské unie, aby tento materiál přijímalo plénum Senátu. O tom je třeba podle mého názoru ještě diskutovat a dospět přece jenom k nějakým komplexnějším závěrům. Děkuji.

 

(2. den schůze – 8. října 2009)

 

Návrh usnesení Senátu k situaci v Gruzii

 

Senátor Jiří Dienstbier: Pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, pane navrhovateli, já nezpochybňuji nic z toho, co tady pan kolega řekl. Je to ovšem bohužel sice pravdivý, nicméně to je naprosto jednostranný obraz skutečnosti. A já se obávám, že návrh SK Senátu pro podporu demokracie vlastně ještě více v této zjednodušené podobě situaci poněkud zkresluje. Já si myslím, že to usnesení bylo přijato také pod vlivem přítomnosti gruzínské velvyslankyně, která pochopitelně nemohla prosazovat nic jiného než jaké je stanovisko její vlády. K tomu, abychom jako Senát mohli přijmout stanovisko, které bude pak samozřejmě stanoviskem politickým, tak bychom museli jednat se všemi stranami konfliktu a zejména se podrobně zabývat zprávou komise EU, která byla velice bohatá – kdyby někoho zajímalo, tak tady mám její členy, velice reprezentativní a podala skutečně objektivní rozbor toho, co se na Kavkaze dělo.

Zpráva je samozřejmě strašně dlouhá, to nikdo asi nebude chtít číst, ale pokud má někdo zájem, 1. října paní Tagliavini, která byla předsedkyní té komise tady pod „Lesson of the Georgia Conflict v International Herald Tribune a Jörg Himmelreich z komise měl další text 3. a 4. 9. Tyto texty v kostce shrnují to, k čemu komise došla. To si myslím, že je naprosto podstatné a to se v usnesení SK Senátu pro podporu demokracie vůbec žádným způsobem neobjevuje.

Já jsem vám tu proto rozdal stručný text, který upozorňuje na to, jak je celá situace komplikovaná. A já jsem přesvědčen, že usnesení SK je výrazným příspěvkem k diskusi, která by se měla vést. A možná že bychom mohli udělat nějaký seminář na toto téma, kam bychom pozvali všechny, kterých se to nějakým způsobem týká, včetně představitelů komise EU. Na tom se můžeme dohodnout, že bychom to někdy v co nejbližší době učinili. Ale to, co je vlastně příspěvkem do diskuse, by se nemělo stát politickým dokumentem, politickým stanoviskem Senátu, které je myslím v rozporu nebo neodpovídá situaci, je v rozporu s tím, co například velice podrobná zpráva EU má.

Ještě jenom podrobnost: Ono se často mluvilo a Bushova administrativa tomu podléhala, že Saakašvili je jakýsi maják svobody a víme, že prezident Saakašvili je normální diktátor, který možná je lepší diktátor než byli někteří před tím. A sama komise ví, že musela zrušit svou cestu do Gruzie, protože by se nedostala do Parlamentu, před kterým demonstrovaly tisíce lidí proti této autoritativní politice Saakašviliho. Čili ono to má celou řadu prvků a já proto navrhuji, abychom tento text nepřijali jako senátní dokument a abychom případně se potom dohodli na tom, jak se budeme touto otázkou v rámci celé strategie mezinárodní politiky zabývat.

Děkuji vám za pozornost.

 

Senátor Jiří Dienstbier:  Děkuji, pane předsedající. Já jsem byl přímo vyzván kolegou Jirsou, německý velvyslanec byl tento týden také u mne, protože je tady šest neděl a obchází všechny vládní činitele a parlamentní činitele, byl také u kolegy Sobotky, byl u všeho, protože tvrdě zahajuje svou práci. Já jsem se ho ptal, jestli to nebyla chyba. On říkal: To já nevím, ale mám povinnost obejít všechny ústavní činitele. Stejně tak navštívil předsedu Ústavního soudu, tak jak to dělají úplně všichni. Já nevím, jak kdo z vás, ale já znám Pavla Rychetského dlouho a jsem si naprosto jist, že žádný velvyslanec nemůže ovlivňovat jeho rozhodování. To za prvé.

Za druhé: Saša Vondra tady říkal, že toto grémium se tím nemůže zabývat – na to je příliš velké. Já jsem myslel to, že můžeme uspořádat v dohledné době nějaký seminář nebo konferenci, na kterou budou pozváni všichni účastníci, nebo všichni, kteří se podíleli na těchto kavkazských konfliktech a uvidíme, k jakým závěrům dospějeme. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se tady takto budeme bavit, protože na to není prostor, aby se tady dokonce přednášely nějaké analýzy atd. Mám obavu nebo pocit, že mnozí mají naprosto předem vytvořeny nějaké bloky. Každý má na to právo. Tak jako pan kolega říkal, že jsou velké mocnosti a malé bezmoci, tak z toho máme jediné východisko, stát se součástí velké mocnosti a nepodrážet neustále naši pozici v EU tím, že skupina 18 elitářů, 1+17 prostě zdržuje ratifikaci Lisabonské smlouvy proti vůli ústavních většin svých kolegů atd. Myslím, že to je velice jednoduché. Když pan prezident Klaus mluví o elitářích, tak co je to jiného, to 1+17, než elitářská skupina, která si myslí, že stojí nad všemi, že ona jediná má pravdu v odmítání toho, k čemu se tento stát zavázal spolu s 26 dalšími kolegy. Tolik k tomu.

A ještě k tomu, co tady říkal Karel Schwarzenberg. Já jsem byl vždycky proti tomu, aby se rozbíjely státy. Naopak, aby se prosazovala demokracie a hranice se stávaly bezvýznamnými. Známe to z Mnichova, když nějaké obyvatelstvo, které mluví jiným jazykem, je odtrženo. Ale jestliže někdo podporoval uznání nezávislosti Kosova, kde ještě uznával vládu teroristů, kteří navíc ještě zakládají svoje materiální statky na prodeji narkotik ve velkém, tak pak těžko – jestli se zvolí princip, že národnostní menšiny mají právo usilovat nějakým způsobem o nezávislost – můžeme pochybovat o tom, když to pak chtějí občané Falkland nebo Abcházie nebo Osetie. My musíme mít skutečně vlastní koncepční stanovisko – buď souhlasíme s tím, aby si každá národnostní skupina vybojovávala svou nezávislost, a za chvíli tady budeme mít tisíc států, někdo spočítal, že existuje asi 270 podobných problémů… (Senátor Kubera obchází kolem řečniště s poznámkami: K věci.)

 

Senátor Jiří Dienstbier: Já končím, já jsem odpovídal na to, o čem se tady mluvilo. Domnívám se, že ten text, když si ho poctivě prostudujete, je velice vágní a velice jednostranný. Dokonce ministerstvo zahraničí k němu mělo stanovisko, navrhovalo by nějaké změny textu, které by byly přesnější, ale přesto si myslím, že bychom neměli tento dokument v této podobě, v jaké je, přímo jako politické stanovisko Senátu schvalovat. Děkuji za pozornost.

 

Senátor Jiří Dienstbier: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, já už nebudu diskutovat. Jednak to nemá smysl, protože kdybych měl vyvracet všechno, co tady řekl senátor a kolega Štětina o Kosovu, o Balkánu a o tom, co se děje na Kavkaze – já vím, že tam jezdil, že se tam dokonce dosti odvážně choval, ale tím získal naprosto emotivně jednostranný pohled na všechny tyto věci. Ale myslím, že budeme muset někdy také přemýšlet o tom, jak je to se světovou politikou, jak účast na ní prostřednictvím Evropy, protože jinak se na ní budeme podílet velice směšně. Budeme muset přemýšlet přece jenom v nějakých širších globálních strategických mantinelech. Tím končím, protože dávám zapravdu Sašovi Vondrovi, a kolega Štětina mimochodem je poslední, kdo mě přesvědčil o tom, že vést tady takovouto debatu bychom mohli skutečně týden bez spánku, bez jídla a pití. Návrh jsem dal na to, abychom to nepřijímali. A to je vše, co už dneska k tomu řeknu. Děkuji.