Žijí ještě Helsinky? Aneb jak přitáhnout východní Evropu k demokracii dnes? 03.04.2009

Brno, přednáška Jiřího Dienstbiera - Česko-německé fórum

Dámy a pánové, milé přítelkyně, milí přátelé,

nedělám si iluze, že tu předložím nějaký program, jak dnes přitáhnout východní Evropu k demokracii. Současný svět je v takovém pohybu, že odhady budoucího vývoje připomínají přemýšlení o nemyslitelném. Nicméně, o některé prvky naší zkušenosti je možné se opřít – o pozitivní stejně jako o ty, které nám na naší cestovní mapě překážejí.

Po pádu berlínské zdi si v pařížské Chartě pro novou Evropu v listopadu 1989 šéfové států a vlád na summitu KBSE slíbili novou éru demokracie, míru a jednoty. Oznámili, že „éra rozdělení Evropy skončila“ a že naše vztahy budou založeny na vzájemném respektu a spolupráci. Pařížská Charta se přihlásila k Závěrečnému aktu helsinské konference z roku 1975 s tím, že „úplné uplatnění všech závazků KBSE musí tvořit základnu iniciativ, které podnikáme“, včetně „ochrany a prosazování práv a základních svobod všech lidských bytostí“. Jako kdyby tušili budoucí hrozby, považovali státníci za potřebné požadovat, aby právo na sebeurčení bylo v souladu s Chartou OSN a s odpovídajícími normami mezinárodního práva, včetně těch, které zaručují nezávislost a územní integritu států.

Duchu helsinského Závěrečného aktu a Pařížské Charty odpovídalo sjednocení Německa, jehož rozdělení bylo symbolem rozdělení Evropy. Pád železné opony osvobodil země, které se po druhé světové válce staly součástí sovětského imperia. Byla rozpuštěna Varšavská smlouva. Byl zahájen proces integrace středoevropských a některých východoevropských zemí do evropských institucí. Říkalo se tomu návrat do Evropy, ale možná by bylo přesnější mluvit o pokusu o návrat Evropy jako historického a kulturního celku.  

Euforie roku 1990 nemohla přetrvat. Už do Paříže dolehl útok Saddáma Husseina proti Kuvajtu. Post-sovětský prostor se soustřeďoval na vlastní obtížnou transformaci. „Nový světový řád“, o němž mluvil prezident Bush starší, nemohl vzniknout bez silných hráčů na mezinárodním jevišti. Zmizel Sovětský svaz, Čína začala s těžkým překonáváním úpadku kulturní revoluce, Evropa se zmítala ve sporech, zda dát přednost rozšiřování nebo prohlubování integrace.  Zdálo se, že jedinou opravdovou mocností, supervelmocí či hypervelmocí, jsou Spojené státy. Nejen v Americe se prosazovala představa amerického století a konce dějin, chápaná jako konečné vítězství univerzálních principů euroatlantické civilizace platných pro celý svět. Američtí neokonzervativci ji dovedli do absurdních poloh nárokem na dominanci, při níž spojenci měli být jen ti, kteří se zcela podřídí Washingtonu. Jak to vyjádřil senátor z Oklahomy: „Nezajímají nás spojenci, zajímají nás jen naši nepřátelé.“ Jeden z hlavních architektů této politiky Paul Wolfowitz cynicky vysvětlil důvod argumentu o Saddamových zbraních hromadného ničení tím, že byl nejvhodnější pro přesvědčení Američanů o nutnosti invaze do Iráku. Neokonzervativci zpochybnili základní hodnoty svobody a lidských práv doma, a násilím a dvojími standarty při jejich uplatňování vážně oslabili vyzařování, přitažlivost a autoritu západní civilizace v ostatním světě. Francis Fukuayma, který byl před dvaceti lety u zrodu koncepce amerického století se dnes obává, že bude trvat jednu až dvě generace, než se podaří důvěru v západní hodnoty obnovit, pokud vůbec.

Varováním bylo už bombardování Jugoslávie. Když jsem je po jeho zahájení kritizoval jako zpravodaj OSN pro Balkán v Ženevě na zasedání Komise OSN pro lidská práva jako hrubé porušení lidských práv a mezinárodního práva, přiběhla ke mně vedoucí americké delegace. Ptala se: „Ale co jsme mohli dělat? Jaká byla alternativa.“ Odpověděl jsem: „Chcete mi říct, že když světová velmoc neví, co dělat, začne házet bomby?“ Útok na suverénní stát, bránící své území, zničení jeho ekonomické základny a tím i poškození ekonomiky celého Balkánu, o morálních a psychologických následcích nemluvě, byl prvním velkým signálem krize mezinárodního systému, vzniklé opuštěním principů Charty OSN, helsinského procesu a Charty pro novou Evropu.

Zpochybnění hodnot euroatlantické civilizace dnes dovršuje světová hospodářská, sociální a politická krize. Když Jérome Kerviel před rokem udělal do aktiv Société Générale díru 4.9 miliardy eur, šokoval finanční svět. Dnes, po hroucení světových bank, pojišťoven a podniků se zdá být tato suma směšná. Kerviel přitom nespekuloval pro sebe, ale pro svou banku. Udělal v ní kariéru proto, že jí předtím vydělal desítky miliard.  V deníku Le Parisien říká: „Problém je v tom, že banka nikdy neřekne: Hoši pozor! Peníze, s kterými si hrajete nejsou virtuální. Na druhé straně vašeho počítače jsou skuteční lidé, se skutečnými životy, dávejte pozor na to, co děláte, můžete jim udělat něco velmi ošklivého…Je to jako hrát počítačovou hru. Prohrát nebo vyhrát pár miliónů trvá jen pár sekund.“

Kromě toho se při pádu amerických bank a podniků ukázalo, že jejich manažeři pobírali za lhostejné potápění vlastních podniků horentní platy a odměny. Chamtivost se stala jednou z charakteristik systému. Také u nás v roce 1996 chtěla firma Diag Human 197 miliónů korun za údajné zmaření obchodů s krevní plazmou. V táhnoucí se kauze to s denními úroky milión a půl za každý den vyrostlo na téměř 9 miliard. Pražský advokát chtěl miliardy za konzultaci při jednání o vlastnictví Lidového domu, jiný měl dostat deset milionů za poradenství pro někdejší ministryni zdravotnictví. Odvolaný ředitel benešovské nemocnice, která má šedesátimiliónový dluh, si přidělil zlatého padáka ve výši skoro dvou miliónů. I když lékaři, zachraňující lidské životy, prezidenti nebo někteří vědci berou někdy docela slušné peníze, jejich příjmy jsou směšné v porovnání s milionářskými fotbalisty, hokejisty, hvězdami showbusinessu, který produkuje pokleslou zábavu a manažery. Ředitel českého podniku, kde většinu vlastní česká vláda, si může dovolit dát z vlastního výdělku sto miliónů korun synovi politika.      

            Morální teolog Adam Smith, jako zakladatel moderního ekonomického myšlení označovaný za Machiavelliho ekonomiky, je nejen autorem zneužívaného pojmu neviditelné ruky trhu v rozporu s jeho pojetím, ale také návrhu, aby lidé schopní vykonat tolik práce jako dvacet jiných měli také dvacetkrát vyšší příjem. O dvě století později činil roční příjem Thierry Henryho 1183 průměrných platů.

Neviditelná ruka neomylně vede k viditelnému úpadku. Hervé Kempf upozorňuje, že nejsme v krizi, jsme ve velké transformaci.  Je třeba přehodnotit náš konzum, jehož kultura se zcela globalizovala. Když všichni chtějí žít jako Američané nebo Evropané, řítíme se do katastrofy. Není to tedy především krize ekonomická, ale krize sociální, krize nerovností, excesů bohatství a rozevírání společenských nůžek mezi národy i uvnitř každé společnosti. Peníze přestaly být měřítkem hodnot, staly se měřítkem sebe sama. Podle Jacquese Attaliho se „podílíme na globalizaci trhu bez globalizace právního státu. Trh bez právního státu – bez státu vůbec – nemůže fungovat. To je Somálsko a my dnes směřujeme ke globálnímu Somálsku.“

Nový americký prezident ví, že ekonomika je šeredně oslabená nejen jako „důsledek chamtivosti a nezodpovědnosti některých lidí, ale i naší společné neschopnosti činit obtížná rozhodnutí a připravit národ na novou éru“. Nevíme, v jakou reálnou politiku postupně přeroste nadšení z Obamy. Světová Obamomanie je však výrazem touhy po stavbě světového řádu, který by nabízel podmínky pro důstojný život všem.

Jeden z hlavních protagonistů amerického neokonzervatismu William Kristol, který před pár lety viděl v prezidentu Bushovi „osvoboditele“, který rozdrtí „osu zla“ a nastolí demokracii ve světě, dnes se změnou v Bílém domě v NYT označil „20. leden 2009 za konec konzervativní éry“. A Alexandre Adler ve Figaru vidí „velkou mutaci ekonomické a společenské civilizace, která dospěla ke svým historickým limitům“.

 

            Schopnost nahlédnout za tento limit je výzvou také pro nás. Soudobé české myšlení o místě národa a českého státu v Evropě a ve světě jako by nebylo schopné vymanit se z provincialismu, z něhož se rodilo v devatenáctém století. Osobnosti Karla Havlíčka Borovského, Františka Palackého a Tomáše Masaryka českému národu nabídly pochopit, že národní se může úspěšně uplatnit jen jako prvek širokého lidského společenství, že odpověď na českou otázku je možné nalézt jen v jejím evropském a světovém zakotvení. Jejich jména jsou ikonami českého Pantheonu. Ale intelektuální a politické poselství jejich humanismu nezakotvilo v naší společnosti jistoty osobní i kolektivní identity, které by se staly podvědomým kompasem orientujícím nás jak v našem vnitřním vývoji, tak v sebevědomém vystupování na mezinárodní scéně. Potřebujeme pevnou vůli a odvahu zbavit se ideologického balastu, naivních představ a pocitů malosti, strašících v našich hlavách jako ozvěna našich nepříliš snadných dějin.

            T.G.Masaryk věděl, že se nedožije realizace svých myšlenek o evropské jednotě. Beneš chápal, že bezpečnost Československa závisí na celkové evropské atmosféře a věnoval mnoho energie Společnosti národů. Když však americký Senát odmítl schválit účast Spojených států v projektu, který prosazoval jejich prezident, Společnost národů ztratila většinu svého smyslu.    

Ustupování Hitlerovi ve víře, že se tím zachrání mír a americké odmítání podílet se na „občanské válce v Evropě“ dovedly Británii a Francii k souhlasu s anexí československého pohraničí v září 1938. Brána k Hitlerově snaze ovládnout Evropu byla otevřena. My Češi, mluvíme-li o zradě – „Zní, zní zrady zvon, Francie sladká, hrdý Albion, a my je milovali“, psal František Halas - snadno zapomínáme, že jsme byli pátou mnichovanskou mocností. Mnichovský diktát československá vláda přijala.

S tímto traumatem už válečná československá politika usilovala o vyvážení postavení země oporou o „mohutné dubisko“ ruské. Dohodu, kterou prezident Beneš podepsal v prosinci 1943 se Stalinem bychom mohli označit za „finlandizační“. Proto se o Československu nejednalo ani v Jaltě. Československý vývoj poznamenalo rozhodnutí generála Eisenhowera respektovat dohodu s generálem Antonovem o liniích styku americké a sovětské armády. Američané přitom mohli obsadit, snad s výjimkou Ostravska, celé území dnešní České republiky. Osvobození Rudou armádou, Mnichov a mnichovská kapitulace prvorepublikové politické reprezentace se odrazily v touze velké části společnosti pojistit si bezpečnost spojenectvím se Sovětským svazem. Nejen u nás, ale po krizi 30-tých let se všude v Evropě prosazovaly socialistické myšlenky. Beneš mluvil o „demokracii socializující“, komunisté slibovali „československou cestu k socialismu“. Pavel Tigrid připomněl, že také národní socialisté hlásali, že „přátelství se Sovětským svazem není monopol komunistů“.

Když tato koncepce selhala a nakonec se rozpadlo i sovětské imperium, otevřel se prostor pro zakotvení v evropské politické kultuře, k níž jsme vždy patřili a z níž jsme byli na půl století „uneseni“. Začleněním do evropské integrace a transatlantických institucí jsme k tomu učinili podstatné kroky.

Přesto českou politiku ovlivňuje dědictví typických českých nejistot, obavy z oživování minulých příkoří a porážek. Někteří chtějí svou nejistotu zaříkávat iluzí o zvláštních vztazích se Spojenými státy. Jejich symbolem měl být pro některé české politiky radar v Brdech. Avšak úvaha, že by nás Spojené státy měly ochránit v „geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem“ je hodná devatenáctého století. Německo by mohlo právem namítnout, že jsme partneři a spojenci v EU a v NATO. Rusko, které se vzdalo vojenské expanze, neprotestuje proti radaru a pár raketám v Polsku, které by jeho síly v případě konfliktu zlikvidovaly během několika minut, ale proti hrozbě, že by jejich instalace mohla být počátkem nového kola zbrojení. Nejde o radar jako o záruku naší bezpečnosti, ale - jak řekl Václav Bělohradský – o hledání nového dubiska.  Přitom zaoceánská světová velmoc nemůže takovým dubiskem být. Ve světě, v němž se na globální scénu vrací Rusko a vstupují na ni nové mocnosti, Čína, Indie, Brazílie a regionální mocnosti jako Írán, se evropské národy a státy mohou stát respektovaným rovnocenným hráčem a partnerem na světové scéně jen společně, jako stavební kameny silné a funkční Evropské unie. Robert Kagan, přední americký politický autor, chce Evropu jako silného partnera Ameriky, Ruska a Číny a obává se, že pokud si Evropané přejí Evropu, postrádající vedení, bude „21. století, které Evropa rozhodně nebude řídit, pro Spojené státy velmi ožehavým obdobím“.   

 

            V české politice pořád nemůžeme dospět k pochopení, že náš a evropský zájem jsou totožné. Není tu Česká republika a jakýsi neurčitý Brusel, nanejvýš ztotožňovaný s demokratickým deficitem a byrokracií. Brusel jsme my a bude takový, jaký si ho uděláme. Ne my Češi, ale my Evropané. Míra českého vkladu do společného díla záleží na naší aktivitě, energii a sebevědomém postoji, na tvůrčí schopnosti nabízet partnerům myšlenky a tak kvalitní řešení společných problémů, která nebudou moci odmítnout.

            O stavu české politiky svědčí komplikace s ratifikací Lisabonské smlouvy. Nevím do kterého místa mlhy mezi Kafkou a Švejkem zařadit stav, kdy předseda vlády a hlavní vládní strany podepíše mezinárodní smlouvu a jejímu schválení brání nikoliv opozice, ale premiérova strana. V prvním plánu přitom nejde o smlouvu, ale o pnutí v jedné politické straně, které se nadřazuje prvotnímu zahraničně politickému zájmu státu. Podílí se na tom eurofobní postoj prezidenta republiky, který ovlivňuje své stoupence ve straně, kterou kdysi zakládal. Česká republika tak vysílá Evropě smíšené signály, které zpochybňují její oddanost evropské integraci a oslabují její postavení. Přitom je nepochybné, že i bez českého schválení smlouvy by pro izolovaný český skanzen uvnitř Evropské unie platila pravidla, na nichž  se dohodlo 27 evropských států. Protože bychom do toho nemohli mluvit, byli bychom jen pasivním přívěskem integrace. Nemluvě o možnosti, že naše nepřetržité kverulantství by vedlo ostatní k vytváření několikarychlostní Evropy. Musíme se proto rozhodnout, zda chceme sedět na kozlíku evropského spřežení nebo se potácet s neustálými nářky za vozem. A přesvědčit partnery, že to myslíme se svým evropanstvím vážně, že nejsme v Evropě proto, abychom překáželi jejímu vývoji, ale proto, abychom k němu podle svých sil přispěli.

            Slovensko to pochopilo. Schválilo Lisabonskou smlouvu, přijalo euro a neúnavně vysílá své zástupce do funkcí v mezinárodních organizacích, na Balkáně, v ekonomické komisi pro Evropu a dokonce v mezinárodním fotbalovém svazu. Přitom se nebojí odmítnout nátlak na uznání Kosova. Lze také těžko pochopit obavy ze ztráty suverenity, když ji neuplatňujeme ani tehdy, kdy jsme vnitřně přesvědčeni o tom, co je a co není správné. S bombardováním Jugoslávie nesouhlasila většina občanů, ale ani většina české vlády. Přesto jsme je neodmítli s výmluvou, ostatně nepravdivou, že bylo rozhodnuto před naším vstupem do NATO. Stejně se vláda – opět proti vůli občanů a soukromému přesvědčení většiny politiků - podřídila tlaku na uznání nezávislosti Kosova. Nejsem stoupencem trhání států novými změnami hranic na základě etnických principů. Cílem je činit hranice prostupnými a chápat je leda jako vymezení územních celků, jejichž úkolem bude kromě veřejné správy také garantovat uchování národních tradic a zvyklostí jako vzájemně se obohacujících prvků společné Evropy. Nelze však přijmout dvojí standarty. Kdo podporoval vyhlášení nezávislosti Kosova a jejím uznáváním hrubě porušil mezinárodní právo, nemá morální právo odsuzovat nezávislost Abcházie nebo jižni Osetie. A to nevíme, jak tento precedens ovlivní požadavky a chování četných národnostních menšin ve světě. Španělé, Řekové, Kypřané, Rumuni a Slováci dobře vědí, jaké nebezpečí tu hrozí. Česká republika, které nehrozí iredentistické požadavky kompaktní národnostní menšiny, měla příležitost projevit se jako garant mezinárodního práva. Bohužel to neučinila a kouzlem nechtěného připomněla Mnichov, když vláda uznala odtržení území státu podle etnického principu na zasedání v Teplicích.     

             

            Ralph Dahrendorf napsal, že „když dochází k převratům, stávají se slova, která je popisují, činem“. Posměch na adresu zbytečných intelektuálů může utichnout, budeme-li znovu mluvit o „svědcích svobodného ducha v časech zkoušek“. Hrozba podle Dahrenorfa nepřichází zvenčí, ale zevnitř vlastní kultury.

Zběžný pohled na stránky českých magazínů nás informuje, že zájem je o manažery a nejrůznější hvězdy a hvězdičky. Nic proti tomu. Ale kam zmizeli zbyteční intelektuálové, kteří svým působením iniciovali vzestup národa z nicoty před dvěma staletími na vysokou úroveň kultury dvacátých a třicátých let, která přežila i léta stalinismu a v šedesátých letech byli hlavní hybnou silou v překonávání stalinismu a v obnově svobodného prostředí, vrcholícího Pražským jarem. Kde jsou časopisy jako Šaldova Tvorba, Peroutkova Přítomnost, Černého Kritický měsíčník a Literární noviny se stotisícovým nákladem.

Mnozí mluví o selhání humanitní inteligence, která se po dvěstě let s plnou odpovědností podílela na formování české společnosti, a po roce 1989 jakoby zmlkla nebo se snaží vyhovět „politické korektnosti“. Když čeští intelektuálové po útoku na Jugoslávii podepisovali petici na podporu mírového úsilí NATO na Balkáně, ptal jsem se jedné signatářky, co vlastně podepsala. Mírové úsilí může podpořit každý. „No přece to bombardování,“ odpověděla. „Proč to tam není?“, ptal jsem se. Její odpověď vyjadřovala přesně stav politické kultury české inteligence: „Protože by to nikdo nepodepsal.“ Jiná česká intelektuálka při hodnocení mezinárodní situace se ani nezačervenala, když v parafrázi někdejšího francouzského dilema řekla, že „je lepší mýlit se s Bushem než mít pravdu s Putinem“. Václav Havel podpořil americký radar v Brdech tím, že bychom měli být vděční Americe za to, že nám v minulém století třikrát pomohla a když teď něco chce, měli bychom jí to vrátit. Jenže radar nechtěla Amerika, ale Bushova administrativa v rámci své dnes už zkrachovalé strategie. Kromě toho Amerika nepomáhala jakýmsi milým Čechům, ale prosazovala své zájmy, které se v obou světových válkách a při našem úsilí o osvobození ze sovětského bloku setkaly s našimi. S vývojem nové americké politiky se zájmy Ameriky, Evropy a tedy i naše mohou znovu sladit. Je proto paradoxní, když někteří komentátoři, kteří věnovali tolik energie podpoře radarové základny a její kritiky obviňovali z antiamerikanismu a proruských sympatií, dnes kritizují prezidenta Obamu. Mohli jsme se dokonce dočíst, že pokud odmítne radar, bude to nový Mnichov a s tím by sem raději neměl jezdit.

            Příčin tohoto stavu české mysli je jistě víc. Politická omezení minulosti, často s úspěchem překonávaná, nahradila jen stěží překonatelná bariéra peněz. Majitele médií a vydavatelství zajímá především zisk a na zisku jsou existenčně závislí i ti, kteří ještě chápou svou práci jako poslání. Když jsem se jednoho šéfredaktora ptal, proč i oni dělají ze svého listu bulvár, když dávají na titulní stránku skandály a horory, zasmál se a pravil: „Abyste měl kam psát.“

            Jinou příčinou zřejmě je, že v šedesátých letech tu byla ještě generace, která vyrůstala, vzdělávala se a získávala zkušenosti za první republiky. V padesátých letech jsem měl na gymnaziu profesory, kteří si uchovávali vysoký profesionální standart a i v nepříznivých dobách dokázali stimulovat žáky k samostatnému myšlení. Na filozofické fakultě v druhé polovině padesátých let, zejména po Chruščovově odsouzení Stalinových zločinů, starší profesoři a mladí noví asistenci spolu s studenty vytvářeli stále otevřenější prostředí, které se spolu s vývojem v akademických kruzích, uměleckých obcích a v mediích stalo podhoubím společenského rozmachu šedesátých let.

            Toto prostředí nám dosud chybí. Normalizační likvidace akademických sborů a všech nezávisle myslících lidí v mediích a ve veřejném životě spolu s umrtvením veřejné debaty vytvořila dvacetiletou pauzu, na jejíž překonání jsme dosud nestačili. Poválečná generace, pokud jsou její příslušníci ještě naživu, jsou mezi sedmdesáti a osmdesáti lety, mezi mladými je mnoho talentů, ale chybí až na výjimky střední generace, která je vždy nejen nejaktivnějším prvkem společenské aktivity, ale také těmi, kteří předávají mladé generaci své zkušenosti.

            K českým zvláštnostem patří, že mnozí z předních českých intelektuálů byli už za první republiky a po válce na levici nebo přímo členy komunistické strany. Většinou pochopili, budu-li parafrázovat Kunderu, že po otevření dveří do ráje se ocitli v pekle. Až na výjimky slabých charakterů byli nejpozději od poloviny padesátých let hlavními aktéry při překonávání stalinského systému. Jejich členství v komunistické straně, tehdy jediném bojišti, na kterém bylo možné tento zápas účinně vést, jim umožňovalo rozšiřovat prostor veřejné debaty do celé společnosti. Komunistická strana tak byla zápasištěm relikvií stalinismu, stoupenců reforem systému a těch, kteří chápali potřebu zásadní demokratické změny. V Pražském jaru byl tento zápas v koalici komunistů a politicky neorganizovaných občanů vítězně dobojován, občanská společnost v prostředí nebývalé svobody slova určovala témata společenského vývoje a chybělo jen málo, aby byl dokončen zápas o přeměnu, kterou bychom mohli srovnat s listopadem 1989. To pochopili v Moskvě, a protože už nenašli žádnou vnitřní sílu, která by mohla tento vývoj zvrátit, poslali tanky.

           

V listopadu 1989 bylo heslem masových shromáždění, že „nejsme jako oni“. Když však Petr Pithart slyšel „trávu růst“, slyšel ve skutečnosti růst jedovatého býlí, jehož kořeny se nám dodnes nepodařilo zcela vymýtit. Lze pochopit zlobu spoluobčanů, kteří byli zbaveni možnosti studovat, posláni na dlouhá léta do koncentračních táborů a po propuštění omezováni v možnostech zastávat lepší zaměstnání, uplatnit své schopnosti a realizovat své touhy. Hlavními nositeli nenávisti jsou však lidé, kteří si pohodlně žili nebo otevřeně kolaborovali, a vzpomněli si na boj s komunismem v lednu 1990. Ve znechucení minulým režimem, který v letech normalizace sice nebyl tak krutý jako začátkem padesátých let, ale umrtvoval společnost, podlehla většina občanů nové demagogii, slibující jim rychlé zbohatnutí a konzumní statky. Z odporu k úpadkovému režimu, který si říkal socialismus přijali jako naději kapitalismus. Jenže tento kapitalismus už dávno není volnou soutěží svobodných výrobců. Rozdíl mezi manažerem státního podniku a manažerem akciové společnosti lze stěží rozpoznat. Globalizující se finanční a průmyslové giganty už nemají se soukromým vlastnictvím prakticky nic společného. Tvrzení, že stát je špatný vlastník dnešní krize doplňuje potvrzením, že špatným vlastníkem jsou také zdánlivě soukromé společnosti, do jejichž toxických děr dnes státy nalévají bilióny na záchranu společenské soudržnosti.    

Zajímavé jsou postoje mladých lidí, kteří byli v roce 1989 děti nebo dospívali a neměli s minulým režimem  jiné zkušenosti než z osudů svých rodin. Už někdy v roce 1991 jsem vysvětloval mladému nadějnému novináři, agresivně odsuzujícímu každého, kdo po válce propagoval komunismus, že oni naivně věřili komunismu stejně jako on je teď odsuzuje a propaguje stejně militantně nové poměry, jejichž perspektivu zatím ještě nemůže znát. Poválečné mladíky je třeba ocenit, když pak celý život věnovali překonání poměrů, které pomáhali nastolit. Pokud nezhloupne, bude na tom podobně. Má proti nim jedinou výhodu. Oni netušili, že v temnotách se už chystají biřici režimu, kteří nahradí jejich idealismus. Temné síly, s kterými se střetne on, už nebudou tak nebezpečné, ale nebudou méně odporné.         

            Zvláštní kapitolou vývoje posledních dvaceti let je takzvané „vyrovnávání s minulostí“. Studovat minulost je potřebné už proto, že – jak víme od Orwella – kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost. Proto je napadáno Pražské jaro, jedna z nejlepších tradic našich moderních dějin, jako pouhý souboj komunistů o funkce. Vyvrací to už samotný fakt jeho potlačení cizí vojenskou silou. Světová velmoc by neposílala své armády řešit osobní souboje ve vládnoucí straně. Brežněv řekl Novotnému, žadonícímu o podporu v mocenském boji: Eto vaše dělo. Ale především všichni, kdo zažili svobodnou atmosféru roku 1968, která trvala ještě po sovětské invazi a byla definitivně poražena až v létě 1969, vědí že je to účelová lež. 

            Vyrovnávání s minulostí navíc občas sklouzává do pouhé skandalizace lidí na základě útržků z jejich životů, často navíc upravených nebo rovnou zfalšovaných, aniž se zkoumá doba, v níž žili a aniž se bere v úvahu jejich celoživotní přínos kultuře a svobodě národa. Tak byl významný český ekonom, který po válce spolupracoval s bezpečnostními složkami v pohraničí při sledování činnosti německých bojůvek a celý další život neměl s bezpečností nic společného, odstraněn z významné funkce, protože se ocitl v registru svazků.

Udavačství jsme si už stačili institucionalizovat zřízením Ústavu paměti Státní bezpečnosti, který měl dokonce ambici nazývat se Ústavem paměti národa. Zvláště slizkou stránkou činnosti ústavu je vyhledávání ve spisech, koho lze ještě pošpinit. Příkladů už máme dost. Stačí zmínit útok na Milana Kunderu na základě jednoho zápisu z veřejné bezpečnosti. Přestože ani z tohoto záznamu neplyne nic jiného než že student – ať už se jmenoval Kundera nebo jinak – oznámil, že na koleji je jakýsi podezřelý kufr, rozpoutala se kampaň obviňující Kunderu z udavačství. Na tom mne nejvíc mrzí, že výstřel ke startu této kampaně dal Respekt, když nejen poskytl své stránky hanobícímu textu, ale na obálce časopisu dramaticky zkreslil i jeho obsah.     

Sedmnáct kilometrů estébáckých spisů je sice úctyhodný balík informací. Ale představuje možná desetinu procenta paměti národa. V jeho paměti jsou jistě také špatné nebo zlomené charaktery, zbabělost a udavačství, ale především statečné činy a normální život slušných lidí, kteří sice nebojovali otevřeně proti útlaku, jehož konec si sotva dovedli představit, ale uchovávali si lidskou čest a profesionální hrdost. Díky nim zůstalo Československo navzdory bídě režimu pořád ještě vyspělou evropskou zemí, která dnes snáze než jiní dohání co v desítiletích před rokem 1989 zameškala.

                         

            Myslím, že všechno, co jsem tu řekl, souvisí přímo se snahou odpovědět na otázku, jak přitáhnout východní Evropu k demokracii.

            Především pojem východní Evropa je značně nejednoznačný a někteří z těch, které bychom tak označili, by jistě protestovali.

            Rovněž obsah pojmu demokracie se nám značně rozvolnil. Demokracie není synonymem svobodných voleb. Svobodné volby mohou vynést k moci skupinu, která už žádné další volby nepřipustí. Tak se dostal k moci i Adolf Hitler. Zejména dnes, v éře mediální politiky, je možné a snadné elektorát úspěšně manipulovat. Říkával jsem, že naše demokracie je v jeslích, pak v mateřské školce, v základní škole, v pubertě a dnes v ranné dospělosti. Když však Američané zvolili napodruhé prezidentem George W. Buse, jehož první volba už byla pochybná, uvědomil jsem si, že ani 200 let demokratického vývoje nestačí, že o demokracii je vždy třeba znovu a znovu usilovat. Obamovo vítězství svědčí o tom, že toto úsilí může uspět.

            Snaha přesvědčovat se o ukrajinské demokracii nezakope sekyru mezi Juščenkem a Tymošenkovou, nevyřeší korupci prostupující celou společnost ani existenciální konflikt mezi tak rozdílnými oblastmi jakými jsou ruský východ a Krym, kyjevský střed a bývalé oblasti Rakouska Uherska a Polska. Předstíráním o demokracii v Tbilisi neumravníme gruzínskou politiku řízenou orientálním despotou Sakašvilim, stoupencem Západu a obdivovatelem gruzínského národního hrdiny Stalina.

            Už druhá kniha obvinuje Lecha Walesu z udavačství polské tajné policii. Pokud vláda nezakročí proti polské obdobě našeho ústavu paměti tajné policie, chce Walesa dokonce emigrovat a vrátit Nobelovu cenu. Příznakem lepších časů je snad výzkum, podle kterého si Poláci myslí, že i kdyby Walesa v mládí chyboval, zůstává hrdinou za to, co udělal v osmdesátých letech.

            Východoevropskou zemí je Rusko. Sobě ani jeho demokracii nepodpoříme, budeme-li jím neustále strašit. Rusko je a bude světovou velmocí a po úpadku devadesátých let se vrací znovu na světovou scénu. Bez zapojení Ruska není možné trvale zajistit evropskou bezpečnost. Jeho partnerem je Amerika, Čína a bude jím Evropská unie, dokáže-li se sjednotit natolik, aby se stala silným světovým hráčem. Právě ve vztahu k Rusku záleží na tom, abychom plně a bez dvojích standartů uplatnili  pravidla helsinského procesu, Charty pro novou Evropu nebo Charty OSN.

Sobě a Evropě můžeme nabídnout to nejlepší, co nabízí naše dlouholetá zkušenost, především etický náboj Pražského jara a sametové revoluce. I západní státníci vysoce ocenili vysokou politickou kulturu našeho národa, která se v těchto událostech projevila. Tato kultura se potvrzovala i v dobách normalizace, v nenásilném působení Charty 77 a četných dalších opozičních skupin, v Pražské výzvě, kterou signatáři Charty předložili svou představu o vývoji k překonání rozdělení Evropy, včetně potřeby sjednocení Německa.

V první polovině devadesátých let nám západní přátelé vyčítali, že jsme zklamali jejich očekávání, když jsme místo nabídky naší zkušenosti okopírovali v pokleslé podobě neduhy západní společnosti. Naším dědictvím a naší nabídkou je tradice úsilí o občanskou společnost, jejímž velkým momentem bylo Pražské jaro a kterou jsme se, byť v podobě svíčky v temnotách, snažili uchovávat i v dobách normalizace. V devadesátých letech se stalo módou samotný koncept občanské společnost kritizovat či se mu posmívat. Pro gründersky kapitalismus, kryjící pláštíkem neviditelné ruky chamtivost loupeživých rytířů, se nehodila ani myšlenka a tradice občanské společností a už vůbec ne občanská společnost jako cíl. Čas opět trhl oponou, za níž se zjevily trosky systému, který nás od osmdesátých let postupně dovedl k současné krizi. Optimisté, mezi nimi Jacques Delors, jsou přesvědčeni, že krize je také nadějí. Zdá se, že i u nás začínáme slyšet růst trávu této naděje. Jde jen o tom, abychom ji s delorovským optimismem řádně ošetřovali a zalévali.