ZAKARIA O BUDOUCNOSTI SVOBODY 30. 05. 03

Právě vydané knize přisuzují mnozí američtí recenzenti podobný význam jaký měl Fukuyamův Konec dějin a Huntingtonův Střet civilizací. Zakaria se dotýká různých tabu a odhaluje banalitu obecných klišé o demokracii a svobodě. Kniha je aktuální v souvislosti s velikášskými představami amerických jestřábů o přeměně Iráku v demokratický model pro Střední východ. Dodatečný význam dodává dílu i to, že Zakaria, původem Ind, který prožil dětství v Bombaji, vystudoval Yale a Harvard a jako Američan se stal šefredaktorem Foreign Affairs (1992-2000), tvrze amerického establishmentu, a dnes šéfuje Newsweek International. Je příkladem osobního naplnění „amerického snu“, jehož problematické stránky tak otevřeně analyzuje.
Mohu zde podat jen stručnou informaci o díle nabitém fakty a myšlenkami, často značně kontroverzními. Doufám, že se brzy dočkáme českého překladu, aby se nad ním mohli zamyslet a vést spory i ti, kteří je nemohou číst v originále. Výhodou pro čtenáře je autorova erudice špičkového novináře, s kterou předkládá své dílo ve srozumitelné a literárně vynikající formě.

V úvodu, nazvaném Věk demokracie (The Democratic Age) Zakaria upozorňuje, že před pouhým stoletím žádný stát nesplňoval základní požadavek, podle něhož dnes posuzujeme demokracii: vládu vytvořenou podle výsledků voleb, v nichž může hlasovat každý dospělý občan. Dnes ho formálně plní 119, tedy 62 procent všech států světa.
Žijeme však ve věku demokracie v mnohem širším smyslu: „Všude sledujeme přesun moci směrem dolů. Říkám tomu „demokratizace“, i když to daleko překračuje politiku: hierarchie se hroutí, zavřené systémy se otevírají a tlaky mas jsou prvotním nástrojem sociální změny. Demokracie se přeměňuje z formy vlády ve způsob života.“
Současný kapitalismus (Zakaria vysvětluje, že používá termín v nejzákladnějším smyslu, jak ho definuje Oxford Paperback Encyclopedia:„Systém ekonomické organizace, založený na tržní soutěži, v němž prostředky výroby, distribuce a směny jsou v soukromém vlastnictví a řídí je jednotlivci nebo korporace“) není jiný hlavně proto, že je globální, informačně bohatý a poháněný technologiemi, „ale spíše, že je demokratický“. Například majetky velkých společností jsou trpasličí ve srovnání s dělnickými penzijními fondy. To, čemu se říkalo „vysoká kultura“ bylo ve středu společenského kulturního života nahrazeno populární hudbou, akčními filmy a televizními programy v hlavních vysílacích časech. Slávu zpěváka dříve určovalo, kdo ho oceňuje, dnes závisí na množství obdivovatelů. „Kvantita se stala kvalitou,“ píše Zakaria.
Dřívější technologie posilovaly centralizaci a hierarchii. Internet je systém v němž, slovy Thomase Friedmana „každý je propojen, ale nikdo nekontroluje“. Demokratizace technologie a informací znamená, že každý může získat cokoliv, „třeba zbraně hromadného ničení“. V laboratořích bin Ladina v Afghánistánu, kde vážně připravovali výrobu biologických zbraní, experti s překvapením zjistili, že vědecké podklady a návody nebyly ukradeny z tajných vládních ústavů, ale staženy z internetu. Zakaria to nazývá „demokratizací násilí“. „Po staletí měly státy monopol na legitimní užívání síly v lidských společenstvích.“ Avšak stát je oslaben všude: kapitálové trhy, soukromý business, místní vlády, nevládní organizace oslabují autoritu státu. To neznamená, že demokracie je špatná věc, ale má své temné stránky, o nichž se každý obává diskutovat, aby nebyl označen za odpůrce demokracie.

Demokracie a svoboda není totéž.
Demokracie se všeobecně definuje jako proces výběru vlády ve svobodných volbách. Mnohé země dnes toto kriterium plní. Avšak ve svobodných volbách mohou být zvoleni „rasisti, fašisti, separatisti“ (Richard Holbrooke). Také Hitler se stal německým kancléřem po vyhraných volbách. A v mnohých zemích, zejména v Africe, Asii a zčásti v Latinské Americe jsou demokraticky voleni autoritativní a populističtí vůdcové.
Zakaria proto rozlišuje „liberální demokracii“ a „neliberální demokracii“, v níž nejsou zakotveny, nebo jsou potlačovány, mnohé svobody. Teprve po druhé světové válce se na Západě propojila demokracie a svoboda, ale dnes se po celé zeměkouli oddělují. „Demokracie vzkvétá; svoboda ne.“
Rozdíl mezi Evropou a severní Amerikou na jedné straně a ostatním světem po staletí nespočíval v demokracii, ale v „ústavním liberalismu“. Zakaria používá termín liberalismus v jeho původním významu jako obranu individuálního práva na život a vlastnictví a na svobodu vyznání a projevu. K jejich zajištění liberalismus zdůrazňoval kontrolu vládní moci, rovnost před zákonem, nezávislé soudy a tribunály a oddělení církve a státu. Magna Charta 1215, ústava Spojených států, ale také Závěrečný akt z Helsink z roku 1975 jsou podle autora výrazem ústavního liberalismu. Svobody v západní civilizaci předcházely demokracii. Například v roce 1830 v Británii, považované za kolébku demokracie, mohly volit parlament pouze 2 procenta obyvatel. Otroctví a segregaci ve Spojených státech udržovala demokraticky většina jižních voličů. Otroctví nezrušily volby, ale porážka Jihu v občanské válce. Segregaci v padesátých a šedesátých letech dvacátého století postupně rušila nikoli demokracie, ale jí navzdory rozhodnutí výkonné moci o desegregaci armády nebo školství. Teprve nakonec v roce 1964 Kongres přijal zrovnoprávňující Civil Rights Act. V Americe byly „svoboda a demokracie často ve sporu.“
V Americe jsou pevně zakotveny zákony a práva. V současné době však mizí méně formální „vnitřní náplň liberální demokracie“. Kongres se stal demokratičtější a méně funkční. Politické strany jsou dnes Potěmkinovy organizace, které nevybírají kandidáty do funkcí, ale shlukují se kolem těch, kteří vyhráli primárky podle okamžité nálady voličů v místě jejich konání. Profesionální elity - právníci, lékaři, účetní, bankéři - které spojovaly odbornost s povinostmi a odpovědností vůči svým obcím ztratily svou prestyž –„Síly, které tvořily demokracii, rychle mizí.“
Nahradily je výzkumy veřejného mínění. „Politici, korporace, novináři spotřebovávají spoustu času, peněz a energie ve snaze odhadnout názor veřejnosti“ na cokoli. Ten se často mění. Obraz prezidenta Clintona se téměž každý týden střídal od darebáka po politickou legendu. Jedinou konstantou je rituální vzývání lidu, veřejnosti.
Avšak ve většině západních zemí si tato opěvovaná veřejnost stále méně váží politiky. Je to zvláště nebezpečné v době, kdy demokracie musí čelit zásadně novým výzvám – terorismu, demografickým změnám, imigraci a kulturním střetům. „Ale politický systém nikdy nebyl tak nefunkční. Neustálé kampaně a podbízení, money-raising, speciální zájmy a lobbování – zvláště v Americe – diskreditovaly systém v očích lidí a účast voličů je šokujícím způsobem malá.“
Zakaria považuje za klíčové obnovení rovnováhy mezi demokracií a svobodou. „Podstatou liberálně demokratické politiky je konstrukce bohatého, komplexního společenského řádu, v němž nepanuje jediná idea…Demokracie je také jednou ideologií, a jako každé takové schéma má své limity.“

V Krátké historii lidské svobody autor sleduje vývoj plurality v západní civilizaci: rozdvojení moci mezi vládci a katolickou církví, náboženskou pluralitu reformace, střet mezi králi a šlechtou, britský parlamentarismus, osvícenské ideje o dělbě moci, přičemž Montesquieův Duch zákonů byl biblí otců zakladatelů Spojených států, francouzská revoluce a od 18. století rozvoj kapitalismu, který zrušil feudalismus a monarchismus a jejich důraz na linie krve a rodu nahradil prestyží výsledků osobní iniciativy. „Marx správně rozpoznal,“ píše Zakaria, „že tato třída byla předvojem politické liberalizace v Evropě.“ Svobody byly často silnější v teorii než v praxi, ale ve srovnání ze zbytkem světa byl Západ skutečně územím svobody.
Zakaria vnímá vliv historických a kulturních tradic, ale odmítá teorie, podle nichž rozdíly kultur jsou příčinou dnešního odlišného vývoje v různých částech světa. „Žádná země si nemůže dát novou minulost. Ale může změnit budoucnost,“ jak potvrzuje Japonsko, jižní Korea, Tajwan, Singapur a také Čína, i když v jejím případě se alespoň zatím neprokázalo, zda hospodářský rozvoj vede také k větší svobodě.
Nicméně bez ekonomického rozvoje je svoboda a demokracie stěží dosažitelná a udržitelná. Růst bohatství umožňuje klíčovým prvkům společnosti získávat moc nezávislou na státě. Stát to nutí více reagovat na potřeby společnosti a na pravidla. Příklady z vývoje ve východní Asii, podobně jako předtím v Evropě ukazují, že ekonomická liberalizace produkuje buržoasii a občanskou společnost a nakonec, po desítiletích liberální demokracii. „Autokrati si nemyslí, že demokratizují. Ale podporou růstu a modernizace uvolňují síly které nemohou kontrolovat.“ Přitom je významné, zda se hospodářství systematicky vyvíjí od zemědělství k průmyslu a dnešním špičkovým službám nebo zda si stát z prodeje nafty a surovin modernizaci kupuje jako například Saudská Arabie, kde životní úroveň je vysoká, ale společnost zůstává na nízké úrovni.

Neliberální demokracie
Zakaria ji charakterizuje jako systém směsi voleb s autoritářstvím. Typickými příklady jsou Rusko a Čína, ale „lidoví autokrati“ jsou ve světě běžní. Pro další vývoj těchto zemí je rozhodující, zda tito vůdcové využívají svou moc jen k porážce často mocných odpůrců přeměn, čímž zdůvodňují svou autoritativní vládu, nebo zda vytvářejí instituce potřebné k zajištění demokracie. Džavaharlal Nehru strávil třináct let v britských vězeních, ale jako ministerský předseda osvobozené Indie pečoval o zachování britských institucí. Nelson Mandela podporoval násilný boj proti apartheidu, ale jako prezident zajišťoval spolu s bělochy vytváření multirasové jižní Afriky. Jelcin naopak statečně čelil pokusu o reakční převrat, ale nejen nebudoval, ale oslaboval ostatní možná centra moci. Putin v tom pokračuje, byť chce budovat moderní Rusko. Pokud uspěje, výsledkem může být normální průmyslová země s liberálními rysy. Jeden z několika liberálů v ruské dumě Vladimír Ryžkov to hodnotí: „Modelem pro Rusko na počátku devadesátých let bylo Polsko po komunismu. Nyní je to Chile za Pinocheta.“
Pinochet nakonec dovedl svou zemi k liberální demokracii, píše Zakaria. Ale argument, že neliberální demokracie je dobrá, protože může náhodou produkovat liberálního autokrata, který nakonec dovede zemi ke skutečné liberální demokracii je argumentem ve prospěch liberálních autokratů, nikoliv ve prospěch demokracie. „Vždycky ovšem existuje možnost, že Putin, nebo spíše některý z jeho nástupců, se projeví jako špatný car a použije svou obrovskou moc k méně vznešeným cílům.“ Stalo se to v minulosti a děje se to dnes v mnoha zemích Afriky, v Latinské Americe (např. Hugo Chavez) i v Asii. Pakistánský prezident Mušaraf je autokratičtější a méně liberální než se na počátku zdálo. Chce však modernizovat a vytvářet občanský stát v opozici vůči feudálním a náboženským kruhům. „Avšak stejně jako v Rusku, pokud se v Pakistánu prosadí opravdová liberalizace nebo dokonce demokracie, nebude to důsledek historie neliberální demokracie, ale proto, že země narazila na liberálního autokrata.“

Problémy demokracie
Mezi ústavním liberalismem a demokracií je napětí. První je o omezení moci, demokracie je o akumulaci a užití moci. Mnozí liberálové v osmnáctém a devatenáctém století proto viděli v demokracii sílu, která by mohla podminovat svobodu. Zvolené vlády často překračují své pravomoci, není-li pevně zakotven systém alternativních mocenských center – silných zákonodárných sborů, soudů, politických stran a regionálních vlád, nezávislých univerzit a medií.
Demokracii mohou zneužívat zvolení autokraté, ale také „většina společenství“, jak věděl už James Madison před 200 lety. Alexcis de Tocqueville varoval před „tyranií většiny“.
Často se chybně předpokládá, že síly demokracie jsou silami etnické harmonie a míru. Dospělé liberální demokracie obvykle umí řešit etnické rozdíly bez násilí a teroru a žít v míru s jinými liberálními demokraciemi. Na Západě dnes existuje poměrně vyvinutý systém ochrany práv jednotlivců a menšin, ale nově se demokratizující společnosti bez dlouhodobě zakotvených liberálních hodnot mají znepokojivou tendenci k omezování lidských práv. Zakaria to dokumentuje na rostoucích etnických konfliktech a dalších negativních tendencích v rodné Indii, která je považována za úspěšnou demokracii. Jak se společnost otevírá a politikové se derou k moci, k získání hlasů používají to, co je nakonec nejpřímější, účinný jazyk skupinové solidarity v opozici k jiné skupině. Ve společnostech bez silných multietnických nebo asimilačních tradic je snazší organizovat podporu podle rasových, etnických nebo náboženských linií. Jakmile je etnická skupina u moci, snaží se omezit jiné etnické skupiny. Kompromis se zdá nemožný; lze se dohadovat o materiálních otázkách jako je bydlení, nemocnice nebo podpora chudých, ale jak vyřešit spor o státním náboženství. „V zemích nezakotvených v ústavním liberalismu vzestup demokracie často přináší s sebou hypernacionalismus a válečné štvaní. Je-li politický systém otevřen, různé skupiny s neslučitelnými zájmy získávají přístup k moci a prosazují své požadavky…Demokratický mír je možný, ale ukazuje se, že má máloco společného s demokracií.“
Problém nových demokracií není abstraktním tematem. Americká politika je před těžkými volbami mezi pořádkem a stabilitou, liberalismem a demokracií, sekularizací a náboženským radikalismem, které jsou na pořadu dne na dnešním Středním východě. „A nikde nebude důležitější, aby to Spojené státy řešily dobře, v teorii i v praxi.“

Islámský a arabský svět
Arabští politikové, prezident Mubarak, Jásir Arafat a ostatní mají na naléhání amerických politiků, aby rozšiřovali lidská práva a svobody standartní odpověď: „Když to učiníme, u moci budou islámští fundamentalisté. To chcete?“ Dlouholetý saudsko-arabský velvyslanec ve Washingtonu princ Bandar bin Sultan často připomíná americkým představitelům, že budou-li tlačit příliš na jeho vládu, pravděpodobná alternativa k nynějšímu režimu bude spíše theokracie ve stylu Talibánu než jeffersonovská demokracie. (Totéž mi podrobně vysvětloval ve své rezidenci v coloradském Aspenu už v létě 1991 – pozn. jd.)
„Nejhorší na tom je,“ píše Zakaria, „že zřejmě mají pravdu. Arabští vládci na Středním východě jsou autokratičtí, korupční a tvrdí. Ale pořád jsou liberálnější, tolerantnější a pluralističtější než to, co by je pravděpodobně nahradilo.“ Kuvajtský emir navrhl volební právo žen, ale demokraticky zvolený parlament to rázně odmítl. Saudský korunní princ Abduláh navrhl méně náročnou změnu, aby ženy směly řídit auta, ale náboženští konzervativci zmobilizovali lidový odpor a princ musel ustoupit. Militantní skupiny jako Hamas, Islámský džihád nebo náboženské strany v islámském světě „pohrdají demokracií, v které vidí západní formu vlády. Rádi se dostanou k moci ve volbách, ale potom by nastolily svou vlastní theokratickou vládu. Znamenalo by to, v jejich chápání, jeden muž, jeden hlas, jednou“.
Zakaria hledá odpověď na otázku, proč „dnešní arabský svět je sevřen mezi autokratickými státy a neliberální společností“.
Mnozí to odvozují z charakteru islámu a z Koránu. Ale Bible má stejné autoritářské tendence a králové Starého zákona byli sotva demokrati. Korán, Bible i Thora velebí krále a katoličtí papežové spojovali náboženskou autoritu s politickou mocí po mnoho staletí v míře, v jaké to nikdy žádný muslimský vládce nedokázal. Judaismus byl mnohem méně spojen s politickou mocí, protože až do vzniku Izraele byli Židé všude menšinou, ale termín „theokracie“ původně použil Josephus k označení politických názorů starých Židů. A po staletí žili na Středním východě lidé různých etnik a náboženství vedle sebe.
„Problém s bouřlivými prohlášeními o „podstatě islámu“, uzavírá Zakaria, „je, že islám, stejně jako kterékoli jiné náboženství, není tím, čím je činí knihy, ale tím, čím je činí lidé.“ Autor dokládá na četných příkladech, že většina muslimů v mnoha zemích světa není ani fundamentalistická, ani není v konfliktu se „západními“ hodnotami. Pakistán, Bangladeš, Indonésie a také Indie, kde žije 120 milionů muslimů, zvolily do čela státu ženy. V Kabulu před Talibanem 40 procent lékařů byly ženy a po jeho pádu lidé „stojí fronty na filmy, poslouchají hudbu, tancují, holí se a pouštějí si draky“.
Skutečným problémem není muslimský svět, ale Střední východ. „To je území spalovačů vlajek, planoucích mulláhů a sebevražedných atentátníků. Amerika šla do války do Afghánistánu avšak ani jediný Afghánec nebyl spojen s žádným teroristickým útokem proti Američanům. Afghánistán byl tábořištěm, z něhož arabská armáda bojovala proti Americe.“
Bylo by však chybou vinu za problémy Středního východu přenést z islámu na „arabského ducha“. Arabská společnost je autoritativní, patriarchální. „Ale jakkoli to bude znít cize moderním západním uším, nic z toho – patriarchát, silní mužové, romantismus – není typicky arabské.“ Donedávna se v západní literatuře tento stav společnosti označoval za „orientální“ nebo „asijský“. Avšak Západ měl ještě ve dvacátém století diktátory obdivované masami, po tisíciletí byl patriarchální a ženu považoval za mužovo vlastnictví. „Ale zatímco Západ šel kupředu a části nezápadního světa se také začaly modernizovat - zejména v posledních zhruba padesáti letech – arabský svět se zasekl v primitivním politickém a společenském uspořádání. Arabská politika není kulturně jedinečná; pouze se opouzdřila v čase. “
Arabové patří k velké civilizaci s dlouhými dějinami vědy, filozofie, vojenských úspěchů, vytvořili algebru a zachránili Aristotelovo dílo v době, kdy Evropa byla ponořena do temných dob. Ještě po druhé světové válce byly Bejrut, Damašek, Káhira a Bagdád kulturnější, více obchodní, progresivnější než většina asijských a afrických hlavních měst. Propad způsobila nešťastná politika vojenského republikanismu, státního socialismu a arabského nacionalismu. Stagnace, hospodářský propad, konflikty mezi zeměmi s prozápadními králi a státy pod vládou revolučních generálů nevedly k demokracii; republiky zkameněly v diktaturách. Když Izrael převaze útočících arabských armád uštědřil v roce 1967 ponižující porážku, potvrdilo se všem, že arabské režimy selhaly.
„Arabský svět je politická poušť bez skutečných politických stran, bez svobodného tisku a s malými možnostmi pro disent. V důsledku toho se místem, kde se diskutuje o politice stala mešita. Protože je jediným místem, kde nelze v muslimském světě shromažďování zakázat, soustředila se všechna nenávist a opozice vůči režimu právě tam. Jazykem opozice se v těchto zemích stal jazyk náboženství. Kombinace náboženství a politiky se prokázala být výbušnou. Náboženství, přinejmenším náboženství Abrahamovy tradice (judaism, křesťanství a islám) zdůrazňuje morální absolutna. Ale politika je o kompromisu.“
Podle amerického vědce arabského původu Fouada Ajamiho „fundamentalismus má odezvu, protože zve lidi k účasti…v protikladu k politické kultuře, která redukuje občany na diváky a žádá, aby přenechali věci svým vládcům. V době, kdy budoucnost je nejistá, spojení s tradicí snižuje jejich neklid.“
Fundamentalistické organizace - Muslimské bratrstvo, Hamas, Hizboláh, a dodejme, že dnes šíitské duchovenstvo v Iráku – navíc aktivně zajišťují sociální služby, lékařskou pomoc, poradenství a dočasné ubytování. Na Středním východě jsou občanskou společností extrémní organizace. Sheri Berman, který studuje vzestup fašistických skupin v Evropě, zjistil, že „fašisti byli často velmi účinní při zajišťování sociálních služeb“. Podobně vyrostla v první polovině minulého století moc italské mafie ve Spojených státech. Islámský fundamentalismus je tu specifický,“ píše Berman, „ale základní dynamika je podobná vzestupu nacismu, fašismu a také populismu ve Spojených státech“.

Role Západu a Spojených států
V současnosti si „většina Američanů myslí, že Arabové by měli být vděční za roli USA ve válce v Zálivu, která zachránila Kuvajt a Saudskou Arabii. Většina Arabů si ovšem myslí, že Spojené státy zachránily kuvajtskou a saudskou královskou rodinu – velký rozdíl.“
Amerika považuje modernizaci za dobro. Ale v arabském světě vedla od jednoho neúspěchu k druhému. Každá zkoumaná cesta - socialismus, sekularismus, nacionalismus – skončila ve slepé uličce. Nyní lidé spojují neúspěch svých vlád s neúspěchem sekularismu a západní cesty.
„Nikdo nemůže zakotvit demokracii, liberalismus nebo sekularismus v těchto společnostech bez jejich vlastního hledání, úsilí a činů. Ale západní svět vůbec, a Spojené státy zvláště, mohou významně pomoci.“ Je nebezpečné nátlakem narušovat stabilitu, ale situace na Středním východě je nestabilní. Je proto i v americkém bezprostředním zájmu, aby tamější režimy nefungovaly způsobem, který živí fanatická a teroristická opoziční hnutí.
„Pro začátek Západ musí uznat, že nemůže usilovat o demokracii na Středním východě – alespoň ne hned. Usilujme nejdříve o ústavní liberalismus…Režimy na Středním východě potěší, když se nebudeme pokoušet nutit je k volbám. Bude je méně těšit, budeme-li je nepřetržitě tlačit v celém spektru jiných věcí“: Aby saudská monarchie ukončila vládní a nevládní podporu extremistického islámu, „který je nyní druhým největším exportem království do ostatního světa“, utáhla otěže svým náboženským vůdcům a učitelům a přinutila je přestat flirtovat s fanatismem. V Egyptě trvat na tom, aby se státem vlastněný tisk vzdal antiamerického a antisemitského chvástání a otevřel se i jiným hlasům v zemi. Některé budou horší než ty, které slyšíme teď, ale některé budou lepší. Nejdůležitější bude, že lidé v těchto zemích začnou mluvit o tom, co se jich doopravdy dotýká, nejen o statutu Jeruzaléma nebo americké politice v Zálivu, ale také o režimech v nichž žijí a politice s kterou se konfrontují.
Je také třeba přispět k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Spojené státy by měly bez váhání podporovat izraelskou bezpečnost. Ale vrcholným zájmem jich samých, Izraele i Palestinců je „tvrdě tlačit na řešení, které zajistí Izraeli bezpečnost a Palestincům životaschopný stát. Mír mezi Izraelci a Palestinci nevyřeší problémy arabské nefunkčnosti, ale uvolní některá z vysokých napětí mezi arabským světem a Západem.“
Nejtrvalejším řešením je ekonomická a politická reforma. Podobně jako ve Španělsku, Portugalsku, Chile, na Taiwanu, v jižní Koreji nebo v Mexiku ekonomická reforma může mít politické důsledky i na Středním východě.
Egypt je intelektuální duší arabského světa. „Kdyby se vyvíjel ekonomicky a politicky, demonstroval by silněji než jakýkoli esej nebo projev, že islám je slučitelný s modernizací a že Arabové mohou v dnešním světě vzkvétat.“
Další možný kandidát na tuto roli: Irák. Před tím, než se stal obětí Sadámovy megalomanie, byl jednou z nejpokročilejších, vzdělaných a sekulárních zemí v oblasti. V padesátých letech měl značně vyvinutou občanskou společnost a mnoho inženýrů, lékařů a architektů byly ženy.
„Irák se může stát první velkou arabskou zemí spojující arabskou kulturu s ekonomickou dynamikou, náboženskou tolerancí, liberální politikou a moderním pohledem na svět. A úspěch je nakažlivý.“ Avšak v zemi se značnými regionálními, etnickými a náboženskými rozdíly je potřebné, aby celostátní volby s více stranami předcházelo alespoň pětileté období přechodu, politických reforem a rozvoje institucí, soudnictví, politických stran a aby začala fungovat ekonomika. „V éře obrazů a symbolů se volby dobře vyjímají ve filmu. Ale jak vysílat v televizi vládu zákona? Život však existuje i po volbách, zvláště pro lidi, kteří tam žijí.“

USA – příliš dobré věci
Amerika dnes ční nad světem politicky, ekonomicky, vojensky a kulturně, ale „většina Američanů ztratila víru ve svou demokracii,“ píše naostro Zakaria. „Založena jako republika, která věřila v rovnováhu mezi vůlí většiny a právy menšiny – nebo šíře mezi svobodou a demokracií – Ameriku stále více svírá jednoduchý populismus, který hodnotí popularitu a otevřenost jako klíčová měřítka legitimity. Tato ideologie vedla k destrukci starých institucí, podminování tradiční autority a triumfu organizovaných zájmových skupin, to vše ve jménu „lidu“. Výsledkem je hluboká nerovnováha v americkém systému, více demokracie ale méně svobody.“ Na počátku 70-tých let 70 procent Američanů souhlasilo s větou: „Můžete věřit, že vláda ve Washingtonu koná správně vždy nebo většinou.“ Dnes je to kolem 30-ti procent. „Index odcizení“ Harrisova výzkumu stoupl od roku 1960 z 34 procent na v průměru 63 procent v devadesátých letech. Účast ve volbách klesla od 60-tých let o 20 procent i při velkém nárůstu hlasů Afro-Američanů. Členství v politických stranách, školních radách a vůbec zájem o veřejnou činnost za stejné období klesl ještě více, podle údajů Roberta Putnama o 40 procent. „Přes obrovské oživení vlastenectví 11. září tento dlouhotrvající posun nezměnilo.“
Vietnam, Watergate, kvalita politiků to nemohou vysvětlit. Dloholetý předseda Sněmovny reprezentantů Thomas P. O´Neil na otázku, zda se kvalita zvolených do Sněmovny v posledních třiceti letech zlepšila nebo zhoršila, odpověděl: „Kvalita je jasně lepší, mnohem lepší. Ale výsledky jsou podstatně horší.“
Příčinu je podle Zakarii třeba hledat v „demokratizaci demokracie“. Dnešní Washington se točí kolem výzkumů veřejného mínění na téměř vše, přičemž „všichni nepřetržitě vychvalují moudrost, odvahu, čestnost a vůbec velikost amerického lidu. Winstonu Churchillovi za války radil parlamentní kolega, aby „držel své ucho u země“. Odpověděl, že „britský národ by s velkými obtížemi přijímal vůdce, které by přistihl v takové pozici“.
V roce 1956 senátor John Kennedy publikoval knihu Profily odvahy, v níž ocenil osm amerických státníků, kteří se nebáli zastávat nepopulární stanovisko. Když končil nedávno Bill Bradley svou kariéru v Senátu, upozornil, že politik, který by dnes zastával názor bez ohledu na svou popularitu, nebude považován za statečného, ale za hlupáka: „Znamená to, že nechápete politiku.“ Reformy, vedoucí k otevřenosti rozhodovacího procesu, ho učinily průhledným ne pro většinu Američanů, kteří nemohou denně od rána do večera sledovat jednání v Kongresu, ale pro lobbisty zastupující organizované zájmové skupiny - od zákonů o želvách přes peníze po politiku vůči Kubě. Lobbisté na galerii sledují každé jednání a pokud se jim nekterý názor nelíbí, okamžitě mobilizují mobilními telefony odpor. Politický vědec James Thurber píše, že politikové už nemají žádný prostor k přemýšlení o věci, v níž mají rozhodovat. „V minulosti měli několik měsíců nebo týdnů, přinejmenším pár dní. Nyní můžete mít jen pár vteřin než zasáhne vlna.“
Kuba je jeden z mnoha typických případů. Deset let po pádu železné opony Castrův režim neznamená žádnou hrozbu Spojeným státům. „Historická zkušenost ukazuje, že nejlepší způsob jak můžeme tlačit Kubu na cestu k liberální demokracii je otevřít ji světu obchodu a styků.“ S tím souhlasí naprostá většina Američanů a Washington to uplatňuje vůči Číně a Vietnamu. Ale proticastrovští kubánští emigranti žijí ve dvou volebně významných státech – na Floridě a v New Jersey. Hrstka Američanů ve dvou státech diktuje americkou zahraniční politiku.
Zakaria zkoumá „demokratizaci“ politických stran, profesí, církví, kulturních institucí, která vedla k růstu moci konzultantů, fund-riserů, lobbistů a populistických politiků a kazatelů, k nahrazování autority populistickým podbízením a úpadkem profesionální a lidské cti ve jménu úspěchu. Zakaria to pojmenovává jako Smrt autority a Sebevraždu elit a demonstruje na vývoji bankovnictví, profesí atd., mimo jiné na situaci medií.
„Více než jakákoli jiná instituce v Americe dnes tisk definuje realitu a určuje politickou agendu.“ Ale místo tlumení veřejných vášní, jak tomu bývalo, tisk je dnes často podpaluje. „Činí zprávy senzačními, dramatizuje a trivializuje je. To platí nejvíce o televizi a tabloidech, ale tento trend zasahuje celou žurnalistiku.“
Informační revoluce , snížení nákladů, otevření mnoha kanálů a konkurence všeho druhu tlačí k získávání publika na nejnižší úrovni. Dosud existuje hrstka vysoce kvalitních novin a časopisů – New York Times, Wall Street Journal, Washington Post jsou dnes lepší než dříve, protože působí na poměrně vybranou cílovou skupinu. Ale mnohé kdysi slavné noviny zmizely a další se staly stínem své minulosti. Tisíce malých novin, které plnily občanskou roli po celé Americe, tyto tři deníky nemohou nahradit. Zásadní důvod pro jejich kvalitu vidí Zakaria v tom, že všechny tři jsou rodinné podniky, jejichž vlastníci je chápou nikoli jako výdělečné korporace, ale také jako národní instituce. Kvalita všech novin, které byly prodány korporacím, poklesla – jako Los Angeles Times nebo Philadelphia Inquirer. Jsou služby, jejichž hodnotu pro společnost nelze měřit jen komerčním úspěchem – zdravotní péče, vzdělání, právo a žurnalistika. Ale historicky to zajišťovaly elity se smyslem pro službu veřejnosti. „Ale co dělat, když je stále méně takových elit?“
V Americe od založení státu do šedesátých let takovou elitu, jakousi americkou aristokracii, reprezentovali WASP – bílí anglo-saští protestanti. Postupně se otevřely dveře ostatním. Nová americká elita jsou chytří absolventi univerzit, kteří se představují jako obyčejní lidé, což je falešný a škodlivý obraz. Zhruba jeden milión, tedy 0.5 procenta obyvatel, řídí většinu z hlavních institucí ve Spojených státech, nebo má jiný vliv. Mají obrovskou moc, ale – slovy Rudyarda Kiplinga „moc bez odpovědnosti; v průběhu věků výsadu děvky“.
Zakaria to demonstruje na filmu Titanic. V něm se pasažéři první třídy drali, aby se dostali do záchranných člunů a pouze rozhodnost posádky zajišťovala, aby se do nich dostaly ženy a děti. Ve skutečnosti podle všech svědectví princip „ženy a děti první“ dodržovala horní vrstva téměř bez výjimky. V první třídě, v níž cestovali nejbohatší mužové Ameriky, byly zachráněny všechny děti a ze 144 žen téměř všechny s výjimkou 5, z nichž 3 se rozhodly zemřít se svými manžely. 70 procent mužů z první třídy zahynulo. V druhé třídě bylo zachráněno 80 procent žen a 90 procent mužů se utopilo. John Jacob Astor, nejbohatší Američan té doby, protlačil ke člunu svou ženu a sám zůstal na palubě. Benjamin Guggenheim přenechal své místo ženě, kterou požádal aby vzkázala domů: „Řekněte mé ženě…Hrál jsem rovně až do konce. Žádná žena nesmí zůstat na palubě lodi proto, že Ben Guggenheim byl zbabělec.“ Někteří z nejmocnějších mužů světa se podrobili nepsanému zákonu cti, i když to znamenalo jistou smrt.
„Tvůrci filmu změnili příběh z dobrých důvodů,“ píše Zakaria. „Nikdo by tomu dnes nevěřil. Osvobodili jsme naše horní třídy od jakéhokoli smyslu pro odpovědnost a ony nám to šťastně opětovaly. V moderním chápání jsou jako kdokoli z nás, obyčejní lidé. Chováme se, jako kdyby společnost byla tak demokratická a tak dynamická, že ve skutečnosti nemá vládnoucí elitu. Ale má ji. Bohatí a mocní budou s námi vždycky. Můžeme pouze žádat, aby uznali, že jejich privilegia vyžadují odpovědnost….V minulosti americká společnost očekávala, že se tito mužové a ženy budou příslušně chovat a nějakým způsobem se podílet na veřejném životě země…Když se vůdcové země chovali podle svých ideálů, byli poctěni. Když ne, byl to zdroj hlubokého zklamání….Dnes naopak očekáváme velmi málo od těch, kteří jsou v mocenské pozici, a oni nás zřídka zklamou.“

Východisko
Dvacáté století podle autora poznamenaly dva široké trendy: „regulace kapitalismu a deregulace demokracie. Oba expertimenty zašly příliš daleko.“
Po většinu 20. století byl kapitalismus „zdaňován, licencován, kontrolován a dokonce nacionalizován natolik, že v roce 1945 přední britský historik A.J.P.Taylor, mohl říci, „Nikdo nevěří v americký způsob života – to jest soukromé podnikání“. Když konzervativní republikán Richard Nixon zavedl v roce 1971 kontrolu mezd a cen, odrážel „všeobecný názor - i v Americe - že kapitalismus musí být dotěrně řízen státem“. V minulých dvou desítiletích vlády všude ve světě, od Spojených států přes Francii, Indii po Brazilii deregulovaly průmysl, privatizovaly společnosti a snižovaly cla. Bude potřebné nově regulovat a zhodnotit roli vlád v kapitalismu, ale málokdo se vrátí k praktikám minulé generace.
Většině problémů demokracie se ve dvacátém století čelilo rozšiřováním práv, odstraňováním nepřímých voleb, omezováním síly elitních skupin a přenášením kompetencí na stále více lidí. „Výsledky byly uchvacující. V Americe to znamenalo, že černoši a ženy získali volební právo, senátoři jsou přímo voleni, strany vybírají své kandidáty na základě lidového hlasování a kluby změnily svůj charakter a pravidla. Politické dějiny dvacátého století jsou příběhem stále větší a přímější politické účasti.“
Ale „deregulace demokracie šla rovněž příliš daleko. Vytvořila neovladatelný systém, neschopný řídit nebo získat si respekt lidí. Ačkoli se nikdo neodváží mluvit špatně o soudobé demokracii, většina lidí instinktivně cítí problém. Respekt veřejnosti k politice a politickým systémům v kterékoli pokročilé demokracii je na nejnižší úrovni na jaké kdy byl.“ Ve výzkumech si Američané nejvíce váží tří těles: Nejvyšší soud, ozbrojené síly a Federální reservní systém. Všechny tři jsou „izolovány od tlaků veřejnosti a operují nedemokraticky. Zdá se, že Američané obdivují tyto instituce právě proto, že vedou a nenásledují. V protikladu Kongres, nejreprezentativnější a nejvíce reflexivní z politických institucí, je na dně většiny průzkumů.“
Boj s terorismem vyžaduje, aby demokracie čelily terorismu účinně, nemá-li dojít k dalšímu růstu autoritářství. Zvláště rozvojové země potřebují najít takovou rovnováhu, v níž budou dostatečně silné, ale také otevřené a dostatečně demokratické, aby nevytvářely extrémistickou opozici. „Musí být schopny zabíjet teroristy aniž by živily terorismus…Represe produkuje extrémismus, který produkuje více represe.“
Globalizace vytvořila zvláštní soubor výzev. Stále otevřenější světová ekonomika nutí vlády přijmout disciplinovanou politiku, která udrží dlouhodobou fiskální stabilitu. Když to neučiní, trhy potrestají státy rychleji a tvrději než kdykoli předtím…Avšak dlouhodobá politika způsobuje krátkodobé bolesti – voličům. „Vlády budou muset učinit těžká rozhodnutí, čelit pokušení podbízet se a přijmout dlouhodobě zaměřenou politiku. Jediný možný způsob jak toho v moderní demokracii dosáhnout je oddělit některé rozhodovací činitele od intenzivních tlaků zájmových skupin, lobby a politických kampaní – tedy od intenzivních tlaků demokracie.“
To se už děje například v přibývání nezávislých ústředních bank. Evropská unie je často kritizována za nedemokratické rozhodování. Ale „EU je účinná právě proto, že je izolována od politických tlaků…V minulém desetiletí byla Evropa schopna přijmout významné reformy – fiskální, monetární a regulační – pouze pro moc, kterou má EU. Když EU nezměnila politiku, je to důsledek demokratických vlád jejích členů. Žádná z hlavních evropských stran neměla odvahu prosazovat strukturální reformy o nichž vědí, že jsou nezbytné pro dlouhodobou prosperitu kontinentu…Bez obavy, že nesplní rozpočtové cíle EU, by se země jako Itálie nikdy neodhodlala snížit deficit. Bez Bruselu by nebyl žádný tlak na reformu evropských plýtvavých dotací.“
„Instituce jako Evropská Unie jsou často odsuzovány, že jsou příliš mocné a vzdálené, ve skutečnosti nejsou ani tím ani oním.“ Především, moc EU se značně přehání. Rozpočet Bruselu je něco nad 1 procentem celkového produktu EU. Populisté jako Jean Marie Le Pen, Pat Buchanan nebo Jorge Haider agitují proti moci institucí vzdálených lidem. „Ale tyto instituce fungují dobře právě proto,že jsou vzdálené každodenní politice. Přinášejí ohromný prospěch obyčejnému občanovi ve formě většího růstu, větší produktivity, stabilního fiskálního prostředí a rozmnožení ekonomických příležitostí.“
Politikové, kteří z toho mají prospěch, se kryjí při prosazování potřebných opatření tím, že je k tomu nutí Brusel. Z toho pak roste krize legitimity EU. Podobně je kritizována WTO a její předchůdce GATT, které přispěly k největším ekonomickým úspěchům posledních padesáti let, dramatickému poklesu bídy a nemocí. „Svět dosáhl většího ekonomického pokroku v minulých padesáti letech než v předchozích pěti stech.“
Systémy jako WTO, EU, Federal Reserve System jsou hluboce demokratické v madisonovském smyslu. „James Madison a ostatní Federalisté předvídali – v roce 1789! – že vládu lidu bude soužit jeden problém nade vše: zvláštní zájmy…Pro něho největší síla Ameriky byla v tom, že je republikou a nikoli čistou demokracií. Znamenalo to, že veřejná politika nebude uskutečňována přímo, emotivně, z úzkých zájmů.“ Delegací rozhodování bude skupina občanů, zvolená ostatními, moci „pročišťovat a rozšiřovat veřejné mínění, propouštět je mediem zvoleného tělesa občanů, jejichž moudrost může nejlépe rozpoznat skutečný zájem jejich země a jejichž vlastenectví a láska ke spravedlnosti nejspíše nepovede k jeho obětování dočasným nebo dílčím úvahám.“
To je, myslí Zakaria, zcela moderní myšlenka a dochází k závěru: „Co potřebujeme v dnešní politice není více demokracie, ale méně. To neznamená, že bychom měli přijímat silné muže a diktátory, ale měli bychom se ptát, proč některé instituce v naší společnosti – jako Federal Reserve a Nejvyšší soud – fungují tak dobře a proč jiné – jako zákonodárné sbory – fungují špatně.“
Zakaria přitom zdůrazňuje, že delegace kompetencí je slučitelná s demokracií. Cílem je oslabit intenzivní tlak okamžitých politických zájmů na celkovou politiku. „Vrcholná moc zůstává občanům prostřednictvím jejich zvolených představitelů. Tato kontrola by měla být posílena…Parlamentní výbory by měly pravidelně dohlížet nad prací nezvolených těles.
Delegace není pouze jev existující v politické oblasti. V mnoha jiných oblastech čelíme stejné volbě….Technologie se spojila s ideologií a nabízí nám perspektivu světa bez zprostředkování. Můžete se stát vlastním makléřem, vydavatelem novin, právníkem, lékařem. Ale chcete to?“ Ani v informacích webové stránky nenahradily noviny a časopisy, jak mnozí předpokládali. Nejlepší servery (blogs) fungují jako průvodci, upozorňující na nezvyklé zdroje a komentující ty známé. „Staly se novými zprostředkovateli (mediators) pro informované publikum. Ačkoli se tvůrci serverů sami považují za radikální demokraty, ve skutečnosti jsou novou tocquevillovskou elitou.“
Nahoru a dolů
Přes povzbudivé signály pokračuje tendence k nepřestávající demokratizaci společnosti. Politika je stále propustnější, evropské společnosti se „amerikanizují“, staré instituce se otevírají, profese a spolky vymírají a technologie nadále ohrožuje většinu zprostředkujících prvků. To vše bude mít mnoho dobrých důsledků jako to mělo v minulosti. Ale také to zničí součásti tkáně naší kultury, vytvářené po staletí a ničené v desítiletích. „Sledujeme tuto destrukci aniž jsme schopni ji zastavit – bylo by to nedemokratické. Ale poznamená to naší politiku, ekonomiku a kulturu, které budou stále více ovládány krátkodobými zájmy a pocity….Poroste veřejná nespokojenost s důsledky těchto změn…Lidé si budou definovat demokracii tím, čím se stala: jako systém, otevřený a přístupný v teorii, ale ve skutečnosti ovládaný organizovanými nebo bohatými nebo fanatickými menšinami, zajišťujícími se v přítomnosti a obětujícími budoucnost.“
To je něco zcela jiného než vize nadšenců pro přímou demokracii, kteří se odvolávají na městské státy starého Řecka. „V každém případě stojí za to připomenout, že přímá demokracie se zkoušela jen v několika malých státech starověkého Řecka, kde smělo pár tisíc mužů volit. Je také dobré připomenout, že během sta let se všechny tyto demokracie zhroutily do tyranie nebo chaosu – nejčastěji do obojího.“ To zatím nehrozí, ale diskreditace demokracie ano. V meziválečných letech demagogové využili nespokojenost obyvatel s demokracií. „Stojí za připomenutí, že přijetí komunismu a fašismu ve třicátých loetech nevypadalo tehdy tak šíleně jak se to jeví dnes. Když demokracie upadly do bahna deprese a beznaděje, autoritativní státy mobilizovaly své společnosti a daly se na pochod.“
„Moderní demokracie budou čelit obtížným novým výzvám – bojovat s terorismem, vyrovnávat se s globalizací, přizpůsobovat se stárnutí společnosti – a budou muset učinit svůj systém lépe fungujícím než jak funguje v současnosti. To znamená učinit demokratické rozhodování účinnější, reintegrovat ústavní liberalismus do demokratické praxe, přestavět polámané politické instituce a občanské asociace. Pravděpodobně nejobtížnější je, aby ti, kteří mají obrovskou moc v našich společnostech přijali svou odpovědnost, vedení a nastavili standarty, které jsou nejen právní, ale morální. Bez této vnitřní náplně se demokracie stane prázdnou skořápkou, nejen pouze nedostačující, ale potenciálně nebezpečnou, protože povede k nahlodání volnosti, manipulaci svobody a úpadku společenského života.
To by byla tragedie, protože demokracie, se všemi svými kazy, představuje „poslední nejlepší naději“ pro lidi na celém světě. Ale potřebuje zajistit a posílit pro naši dobu. Před osmdesáti lety Woodrow Wilson vedl Ameriku do dvacátého století s výzvou zabezpečit svět pro demokracii. Při našem vstupu do jednadvacátého století je naším úkolem zabezpečit demokracii pro svět.“