Válka nebude. Co bude? 25. 05. 10

Psáno pro DOSSIER

Pozitivní vývoj vyžaduje obnovení důvěry v část světa, jejíž jsme součástí. Současná světová finanční, hospodářská a společenská krize je ve skutečnosti civilizační krizí euroatlantické demokracie, která se od francouzské a americké revoluce prosadila a dnes neví, jak dál.

Euforie z pádu železné opony a z představ o „novém světovém řádu“ dávno vyprchala. Dějiny neskončily. Globalizace osvobozená z pout bipolarity přinesla místo nového řádu nevypočitatelnost, kterou mnozí považují až za anarchii.  

Bipolarita vytvářela jakousi stabilitu. Při „Mutually Assured Destruction“ (MAD, v angličtině šílený nebo ztřeštěný) hlavní aktéři věděli, že v konfliktu by byli zničeni oba. Odvrácenou tváří bylo přehlížení dosažených pravidel západní civilizace. Její představitelé podporovali v rozvojovém světě i odporné režimy, aby zůstaly pod jejich vlivem. Také my známe cenu, kterou jsme platili za bipolární rovnováhu. Když Čechoslováci, Poláci a Maďaři celonárodními vystoupeními prokázali vůli osvobodit se z kleští východního imperia a jeho nám cizí politické kultury, Západ potvrdil, že bude násilné potlačení naší vůle respektovat.

Dnes nám nehrozí vojenská intervence ani jaderná válka. Nových nebezpečí je i bez toho dost:

Patří k nim neřešený izraelsko-palestinský spor a napětí na celém Blízkém a Středním východě, do jehož plamenů přilila olej Bushova nedomyšlená invaze do Iráku, zdůvodněná lží o iráckých zbraních hromadného ničení a absurdní představou o nastolení demokracie v středovýchodním světě vojenskou intervencí. Po úspěšné likvidaci talibánského režimu a základen al Kajdy v Afghánistánu byla země ponechána svému osudu. Dnes jsme proto v horší situaci než předtím.

Miliónům lidí, kteří nemají šanci na důstojný život, se nabízí fundamentalistická interpretace islámu. Vize světového kalifátu je stejně absurdní jako představa o nastolení demokracie euroamerického typu v orientálním kulturním prostředí. Nicméně velehory na hranicích Afghánistánu a Pákistánu jsou základnou agresivního islamistického terorismu. Al Kajda nepotřebuje světovou organizační strukturu. Stačí ji ideologie odporu proti „západnímu Satanovi“. Její odnože ohrožují Pákistán, Kavkaz, jižní Jemen, Sahel, kde africká al Kajda buduje své tábory a cvičiště. Islamističtí fundamentalisté pronikají také do našeho bezprostředního sousedství - do Kosova, Makedonie, Sandžaku a Bosny a Hercegoviny.

Potenciálních kandidátů na získání jaderných zbraní se bát nemusíme. Nebudou mít po desítiletí hospodářské zázemí, aby je mohli na globálním hřišti využít. I regionální použití by bylo sebevraždou. Jaderné mocnosti by musely zasáhnout. Členstvím například Íránu v klubu by mohli jeho vládcové chtít leda zvýšit své sebevědomí jako kdysi de Gaulle svou „force de frappe“, případně odstrašovat možného útočníka. Už sama obava z šíření nukleárních zbraní však zejména v oblastech, kde hrozí, vede k růstu napětí. Když je mají je Indie, Pákistán a Izrael, mohou je chtít získat další země. Nekontrolované šíření také zvyšuje riziko, že se štěpné materiály stanou dostupnějšími a zmocní se jich nestátní teroristické skupiny. Při místních útocích kdekoli na světě by mohly způsobit nesmírné lidské ztráty. 

Sociální nejistoty, bída a negramotnost stamiliónů lidí, šíření smrtelných chorob, nedostatek pitné vody a potravin pro rostoucí světové obyvatelstvo, vyčerpávání zdrojů surovin, jejich nerovnoměrné rozdělení a spotřeba, přispívají k prohlubování propastí mezi bohatstvím a chudobou ve většině částí světa včetně vyspělých zemí. O příčinách přírodních katastrof se vedou spory, nakolik jsou důsledkem přírodních cyklů nebo lidské činnosti. Nicméně vliv lidské činnosti je zřejmý. Industrializace rozvojových zemí, často zastaralými technologiemi, zrychluje zhoršování stavu ovzduší a vyčerpávání přírodních zdrojů. Stavba přehrad ničí v povodí velkých asijských, afrických nebo latino-amerických řek po staletí fungující pravidla soužití, zavlažování a regionální  dopravy. Snaha nahrazovat ztenčující se energetické zdroje biopalivy zvyšuje drancování lesů mezinárodními monopoly a místními vládami. Při rostoucím nedostatku potravin ornou půdu znehodnocují plodiny sloužící k výrobě biopaliv.

Na Západě se s úpadkem sovětské moci prosazovala představa jediné supervelmoci, „amerického století“. Američtí neokonzervativci této iluzi propadli zcela, ale Bushova administrativa paradoxně urychlila její zhroucení. Přitom však dále oslabila respekt k euroamerickému civilizačnímu modelu. Francis Fukuyama, který se kdysi na této koncepci podílel, se dnes obává, že může trvat i dvě generace, než se podaří přitažlivost západního modelu obnovit, pokud vůbec.

Odmítnutí neokonzervativců americkými voliči a nástup Baracka Obamy a jeho týmu nabízí novou naději na stavbu mezinárodního řádu. Se zděděnými následky předchozí politiky, krizí a přežívajícími předsudky v americké společnosti to není snadné. Obama však pochopil limity americké moci. Chce opírat svou politiku o reálnou pozici amerických spoluhráčů na světové scéně. K těm patří Rusko a Čína, ale také další mocnosti, vstupující na světovou scénu. Patří k nim nejen Indie nebo Brazílie, ale také regionální mocnosti. Bez spolupráce s nimi nelze řešit problémy, na první pohled lokální, ale v globalizovaném světě a při dnešních technických nástrojích ovlivňující celý jeho prostor a také jeho bezpečnost.

Stane se také Evropa silným spoluhráčem? I největší evropské státy mohou výrazně ovlivňovat světovou politiku jen jako aktivní účastníci evropského projektu, který bude uznávaným partnerem ostatních mocenských center. Když Obama odmítl přijet na summit EU-USA, připravovaný španělským předsednictvím v Madridu, dal najevo, že má v denním rozvrhu důležitější agendy. O světové a evropské bezpečnosti jedná i dnes Washington s Moskvou. Když v druhé světové válce museli Evropu osvobodit od nacistické nadvlády Rusové a Američané, odvážní evropští politikové pochopili, že dát Evropě novou energii vyžaduje integrovat její zdroje. Dnes problémy eura opět vyvolávají debaty o evropské krizi. Není však třeba propadat pesimismu. Evropská integrace se úspěšně vyvíjela v krizích od Společenství uhlí a oceli k dnešnímu stavu, kdy jí Lisabonská smlouva nabízí novou možnost, jak směřovat k postavení Evropy jako rovnocenného hráče.

Jsme na počátku nové etapy integrace. Bude jistě třeba překonávat ještě mnohé recidivy národního sobectví a zahleděnosti do malých lokálních problémů. Také u nás. Po roce 1989 na Západě mnozí očekávali, že osvobozené země Střední Evropy přinesou do sjednocujícího se kontinentu nové ideje a vize. Místo toho jsme kopírovali „standardní demokracii“, a to ještě v pokleslé podobě. Přitom z nefunkčnosti „standartu“ už v Evropě a v Americe nejlepší mozky dávno hledají východisko. To už nedoženeme, ale měli bychom si pamatovat, jak kdysi věděl Toynbee, že pád římské říše začal, když už pouze udržovala dosažené. A také uvědomit si, že pro naši bezpečnost a rozvoj „potřebujeme Evropu jako stavební kámen pro svobodný svět“ (Timothy G. Ash). Bez schopnosti nalézt společné rozumné základy uspořádaní světových vztahů můžeme směřovat k situaci, kterou Huntington označil za válku civilizací, ať už by nám dějiny nabídly jakoukoli její variantu. Také my jako Češi a Evropané neseme odpovědnost za i pro nás bezpečné směřování dějin, které neskončily.