PŘEDSEDNICTVÍ v EU 20. 05. 07

Blížící se předsednictví České republiky v EU vyžaduje, abychom konečně pochopili, že Brusel jsme my

Blížící se předsednictví České republiky v EU vyžaduje, abychom konečně pochopili, že Brusel jsme my, že bude takový, jakým si ho také my uděláme a že náš aktivní podíl na evropské integraci s téměř půl miliardou lidí je hlavní zárukou pro uplatnění toho, čemu se vznešeně říká „české národní zájmy“. Místo toho se některé špičky české politické reprezentace v čele s prezidentem republiky chovají v Evropě jako zlobivý Batul z dětské knížky, který stále dokola pokřikuje „chci vidět točit kolečka“. Přitom český vstup do EU byl mimořádně úspěšný a nepotvrdil jejich skeptické prognózy. Zrychlil hospodářský vývoj a posílil naše mezinárodní postavení. Už nejsme jen Česká republika, jejíž vliv lze podceňovat. Jsme Česká republika – člen EU - a dokonce čínský ministr zahraničí řekl, že vstupem do Unie se rozšiřují i možnosti čínsko-českých vztahů.
Odpůrci politické integrace argumentují ochranou státní suverenity. Suverenitu v globálním světě nelze uplatnit zakonzervováním společnosti v národním skanzenu. Vyžaduje Evropu jako významného hráče na světové scéně, na níž se prosazují noví mocní účastníci jako Čína a Indie. Také nám prospěje aktivním podílem na společné zahraniční a bezpečnostní politice odpovědět na Kissingerovu otázku, jaké je telefonní číslo Evropy. Bez ní se bude oslabovat partnerství se Spojenými státy, ve kterém bychom se dokázali shodnout, jaká jsou dnešní nebezpečí a jakými prostředky jim chceme čelit. Také vztahy s Ruskem závisejí na tom, jak upozornil Putin, bude-li Evropská unie silným partnerem nebo volným svazkem jednotlivých států.
Stoupenci EU jako pouhého volného trhu jako by nebrali na vědomí, že společný trh je také omezením starosvětsky pojímané státní suverenity. Vyžaduje sjednocování pravidel v rámci společných orgánů, které musí mít rozhodovací pravomoci. Americký profesor Jeremy Rifkin, uvažující o evropském snu, cítí v Evropě novou perspektivu euroamerické civilizace, ale vidí také slabiny, pokud se nepodaří vytvořit stejná pravidla pro ekonomiku, jaká umožňují rozvoj Spojených států. Kromě toho se Evropa musí podílet na vytváření společných pravidel globální ekonomiky. I tento proces je proto navýsost politický.
Národní stát je v pojetí odpůrců politické integrace zárukou demokracie. Je jistě také jednou ze záruk. Sjednocování Evropy vyžaduje respekt k individuálním a národním zvláštnostem, chápaným jako vzájemně se obohacují prvky evropského soužití. Zkoumejme, co je lepší řešit na národní, případně regionální úrovni, co na úrovni evropské integrace a co vyžaduje globální řešení. To je dlouhodobý, nesnadný a nikdy nekončící proces. V jeho rámci je možné uvažovat o „obousměrné flexibilitě“, přenosu pravomocí tam, kam patří. Hledání těchto mezí a vyváženého modelu je obsahem a zárukou demokratického procesu.
Vážnými tématy jsou institucionální rámec, řídící orgány unie, koordinace zahraniční a bezpečnostní politiky, imigrace a integrace přistěhovalců do společnosti, boj proti terorismu, otázky dalšího rozšiřování a hranic Evropy, omezení unijní a národní byrokracie, nezaměstnanost a zajišťování zaměstnanosti při rostoucím úbytku málo kvalifikovaných pracovních míst, důraz na rozšiřování vzdělání a výzkumu včetně tlaku na přesun finančních prostředků k těmto cílům v unijním a ve státních rozpočtech. Novými velkými tématy jsou globální oteplování a zajištění energetických a vodních zdrojů.
Malicherné hádky o terminologii - vlajce, hymně nebo pojmenování funkcí - odvádějí pozornost od těchto úkolů. Vést spory o systému hlasování nemá smysl tím spíše, že v porovnání se současným stavem jsou navrhované změny pro nás zanedbatelné. Navíc vliv té či oné země nezávisí na počtech hlasů, ale na jejím podílu na stavbě evropské konstrukce. Vážnější je odmítání Charty lidských práv jako součásti výsledného dokumentu. Není náhodné. Už začlenění Listiny základních práv a svobod do české ústavy bylo napadáno jako její „zaplevelení“. Lze to chápat jako odmítnutí historického dědictví. Zápas o dodržování těchto práv byl hlavním sjednocujícím prvkem, který vedl k listopadu 1989.
Po nástupu Angely Merkelové v Německu a předchozího předsedy Evropské komise Romana Prodiho v Itálii se dále výrazně proměňuje evropská politická scéna odchodem Tonyho Blaira a zvolením Nicolase Sarkozyho. „Dnes večer se Francie vrací k evropskému stolu,“ řekl po svém vítězství a přihlásil se k „oživení evropské konstrukce“. Na Evropské radě 21. a 22. června chce Merkelová přijmout cestovní mapu pro reformu unie. I když ústava je v této chvíli neprůchodná, nelze ignorovat 18 států, které ji schválily.
V roce našeho předsednictví 2009 se budou konat volby do Evropského parlamentu, sestavovat nová Evropská komise, řešit rozpočet, společná zemědělská politika a další rozšiřování EU, což není možné bez dohody o novém ústavním uspořádání. Merkelová a Sarkozy ve vlastním zájmu učiní vše, aby základní dokument, ať už mu budeme říkat jakkoli, byl přijat nejpozději za předsednictví francouzského do konce roku 2008. Vzhledem ke spoustě různých námitek, včetně českých, to může spadnout na nás. Nemá-li být české předsednictví neúspěšné, nelze vycházet z jakéhosi minimalistického konceptu, který neodpovídá ani potřebám integrace, ani postojům většiny evropských zemí. Víceméně shodně uvažuje část britských politiků a právě vládnoucí garnitura v Polsku. Avšak Británie si může dovolit mít některé zvláštní přístupy a ovládá umění kompromisu. Také Poláci rozumějí politice lépe než ideologové českého skanzenu. Bude zajímavé sledovat, jaké závěry učiní z nabídky Sarkozyho přijmout je mezi šestku evropských mocností.
Je nejvyšší čas překonávat postoje, které nás zavedou do izolace, pokud se rychle nedokážeme vyrovnat s tím, co si přeje většina Evropanů. Předseda Evropského parlamentu Hans Pottering varuje: nepřipusťte, aby jiní platili cenu za vaši zavádějící politiku. Předseda Evropské komise Barroso upozorňuje, že nezdar evropské smlouvy hrozí rozdělením kontinentu. Sarkozy to říká naostro: ve vícerychlostní Evropě nikomu nelze vnutit rozhodnutí, která by považoval za protikladná jeho zájmům, ale nelze, aby „některá země mohla zabraňovat ostatním jít vpřed“.
To je výzva pro českou politiku. Budeme si moci vybrat, zda chceme být v podřadném postavení, kdy budou rozhodovat o evropské politice jiní a nám ve středu Evropy stejně nezbude nic jiného než se jejich rozhodnutím řídit. Nebo zda chceme v hlavním proudu být u vesel. Předsednictví nám nabízí ve chvíli vážných rozhodnutí roku 2009 být na kapitánském můstku. Neměli bychom po jeho ukončení spadnout do podpalubí.