O EVROPĚ 22. 10. 07

Když si Dante Alighieri přál, aby císař Jindřich VII., lucemburský děd Karla IV., vládl sjednocené Evropě, popsal ji jako oblast ležící nad základnou u Středozemního moře mezi ohybem Donu na východě a britskými ostrovy a Gibraltarem na západě. Italský humanista Francesco Barbarini byl v době císařovy římské korunovace ještě odvážnější. V listě, převzatém do Zbraslavské kroniky, mu nabízí vládu „v celé Evropě, Africe a ve větší části Asie“.
Evropská integrace ani to, čemu dnes říkáme globalizace není novou myšlenkou. V Římě už v předkřesťanské době vznikla představa o jediné říši, která ovšem tehdy zahrnovala současníkům známý svět. Čínská civilizace byla mimo jeho obzor a území na jih od středozemní civilizace byla chápána jako prostor, kde žijí lvi - „hic sunt leones“. Po obnovení římského imperia korunovací Karla Velikého v roce 800 se rozvíjely teorie o přenášení říše, která počala v Babylonii a odtud postupně přešla na Franky. Dante vítal Jindřicha VII. listem jako nástupce Césarova a Augustova. Český městský stav v poselství králi Vladislavovi Jagelonskému psal: „Takto se čte v právech císařských a v kronikách Římských a říši svaté, kterak se počala a kde přišla a kde trvá a trvati bude. V Babyloně počala se říše; potom Cyrus převedl ji do Persie, tu trvala a stála až do Daria posledního a nad tím zvítězil Alexander a obrátil ji do Řeků; i trvala tu až do Julia prvního římského císaře, ten ji převedl do Říma; a potom Constantinus ji rozdělil takto: udělal v Řecích město krásné a tomu dal jméno po svém jménu Constantinopolis, tu měl svou stolici; a sv. Silvestrovi dal Řím město s mnohým a velkým panstvím“.
Významné bylo rozdělení moci duchovní a světské, které ve staletých sporech soupeřících mocí položilo první základy k vývoji evropské pluralitní společnosti. Podle teorie o dvou mečích předal bůh duchovní meč papeži a světský císaři. Jiná teorie používala symboly klíčů a praporu. Na mozaice v Lateránském paláci v Římě Kristus předává klíče papeži Silvestrovi a standartu císaři Konstantinovi. Na jiném obraze svatý Petr s klíči na klíně odevzdává palium papeži Lvu III. a standartu Karlu Velikému.
Od Alexandra Makedonského a římské říše až po dnešek je vize evropské jednoty chápána jako nástroj stability, bezpečnosti a mírového uspořádání lidského společenství. Předpoklady sjednocení ovšem vždy limitovala celková úroveň společenského poznání, hospodářství, vzdělanosti a kultury, náboženských, národnostních a ideologických koncepcí a představ.
Napoleon chtěl sjednotit Evropu pod prapory francouzské revoluce. Výsledkem byl rozmach nacionalismu 19. století, který Evropu dovedl k první a druhé světové válce. Ale i v tomto období se studenti, umělci, obchodníci a turisté mohli pohybovat volně Evropou stejně jako tovaryši chodit na zkušenou. Pasy a víza, zaváděné carským režimem v Rusku, přebíraly teprve postupně jedny vlády za druhými. (Zvláštní státně byrokratický institut výjezdních doložek, který umožňoval carovi rozhodovat, kdy Turgeněv smí nebo nesmí do Paříže, převzal v celém šíři jen Sovětský svaz a jejho satelitní režimy.)
Po své konečné porážce Napoleon na svaté Heleně dospěl k poznání, že v Evropě nebude možná jiná rovnováha než spolek národů, který už nebude možné vytvořit zbraněmi, ale přesvědčením.
Stefan Zweig ve Světě včerejška hodnotil působení Romaina Rollanda v Curychu, kde za první světové války spojoval odpůrce z obou stran konfliktu, že „(J)ím si Evropa, propadlá zběsilosti, uchovala mravní svědomí.“
Ortega Y Gasset už po první válce psal, že „evropské národy se mohou zachránit jen tehdy, jestliže překonají…starou sklerotickou ideu a vydají-li se na cestu nad-národa, k evropské integraci.“ Soudil, že západní národy mohou existovat jen ve vztahu ke společnému evropskému základu. Když Evropa znovu propadla do vražedného konfliktu, po druhé světové válce vysvětloval, že „Evropa je roj: je to mnoho včel a jeden let“. Byla „sjednocena vždycky jako pluralita národů, kultur, regionů, jednotlivců, zvyků, způsobů života“. Překážkou jednoty jsou „-ismy“ jako „hedvábné oprátky, jimiž se jak myslitelé, tak národy obvykle uškrtí.“ Je však „omylem domnívat se, že Evropa je utopickou konstrukcí, která se snad v budoucnu dokáže realizovat. Ne, Evropa není ani tak budoucností jako čímsi, co tu je již od vzdálené minulosti; a nejen to, Evropa existuje dříve než tak jasně profilované národy. Opravdu však bude zapotřebí vtisknout této tak prastaré skutečnosti novou podobu.“
Albert Camus ještě před koncem války v ilegalitě považoval Evropu za území, „kde po dvacet století probíhá nejpodivuhodnější dobrodružství lidského ducha. Je oním privilegovaným kolbištěm, kde zápas západního člověka proti světu, proti bohům, proti sobě samému, dospívá dnes k převratnému momentu.“ (Lettres a un ami allemand, str. 59-60).
Robert Schuman, Jean Monnet, Alcide de Gasperi, Paul-Henri Spaak, Konrád Adenauer, Charles de Gaulle a jejich kolegové po válce dospěli k poznání, že nejúčinnější zábranou dalších krvavých střetů je takové propojení evropských států a národů, které žádnému z nich neumožní napadnout ostatní, které nahradí psychologii konfrontace a nacionální nevraživosti psychologií spolupráce a solidarity. Stále užší a nezvratné integrační vztahy měly zajistit po staletích ničivých konfliktů trvalý mír a garantovat svobodu.
Winston Churchill v Curychu 19. září 1946 řekl: „We must build a kind of the United States of Europe“, které si ovšem představoval bez Británie. A v Amsterodamu 9.května 1948 mluvil o Evropě jako o společné vlasti: „Doufáme, že uvidíme Evropu, kde lidé z každé země budou myslet jako Evropané stejně jako patří své rodné zemi, aniž by ztráceli svou lásku a loyalitu k místu svého narození. Doufáme, že ať půjdou kamkoli v této široké doméně (území, panství), budou opravdově cítit: „Tady jsem doma. Jsem také občanem této země.“ („We hope to see a Europe where men of every country will think as much of being a European as of belonging to their native land, and that without losing any of their love and loyalty for their birthplace. We hope that wherever they go in this wide domain, to which we set no limits on the European continent, they will truly feel: ´Here I am at home. I am citizen of this country too´.“)
Evropská integrace byla proto od počátku projekt politický. Už tehdy se však střetávaly dvě koncepce. Monnet, Schuman, de Gasperi, Spaak a další zdůrazňovali nezbytnost jednoty pro konsolidaci politické svobody v evropském měřítku. Tento demokratický proces se měl opíral o společné ústavní principy. Schuman původně uvažoval o parlamentě voleném celoevropsky, v němž by byly přijímány zakony pro celé společenství. Protože pro tento ambiciozní projekt neexistovala dostatečná politická vůle, důraz se přenášel z vytváření svobodného demokratického prostředí, v němž by se na politických rozhodnutích podíleli evropští občané, na zajištění míru vzájemnou ekonomickou závislostí evropských států, která by znemožnila válečné přípravy proti sousedům jako před první a druhou světovou válkou.
Integrace proto začala Evropským společenstvím uhlí a oceli. Snahou ovlivnit spojení obou koncepcí byl návrh na Evropské obranné společenství, které by bylo samostatným partnerem NATO. Evropská (vzhledem k rozdělení Evropy západoevropská) obranná politika by si vynutila jistou míru společných politických institucí včetně zapojení parlamentů. Když francouzské Národní shromáždění v roce 1954 plán odmítlo, prosadila se – jako plán B – mezivládní hospodářská spolupráce a v roce 1957 římská smlouva šesti států založila Evropské hospodářské společenství. Pro ekonomickou alternativu stačila pravidla klasického mezinárodního práva vztahů mezi státy, která garantovala státní suverenitu. V Římě se alespoň podařilo vložit do smlouvy koncepci „ever closer Union“ jako cestu ke vzdálenému cíli. Po padesáti letech na této cestě ještě klopýtáme.
Vlády členských zemí uvažovaly od šedesátých let o politickém sjednocení, ale dodnes váhají obětovat některé aspekty státní suverenity. Nicméně prohlubování ekonomických vazeb si začalo vynucovat posilování společných institucí. Byl ustaven Evropský parlament, původně bez kompetencí, ale postupně získávající možnost ovlivňovat evropskou politiku. Jacques Delors odvážně odpověděl na rostoucí potřebu koordinace „ideou politické Evropy“. Maastricht rozhodl o vytvoření Evropské unie, jejíž obsah a funkce jsou od té doby zdrojem často zmatených sporů, vrcholících dnes v debatách o evropské reformní smlouvě a její ratifikaci. Měly by být podnětem k hledání nových přístupů, které by zajistily evropské integraci větší demokratickou legitimitu. Zaznívají však i hlasy, které využívají současnou nejistotu ke snahám nejen udržet status quo, ale vrátit se někam před něj, před Nice nebo až před Maastricht.
Po pádu železné opony, při zrychlující se globalizaci všech společenských procesů a s rozšířením na 27 členů (a v očekávání přijetí dalších zájemců o členství) přestal dosavadní institucionální a právní rámec efektivně fungovat a jeho reforma je nezbytná.
Kapacity národního státu izolovaně nestačí zajistit ani bezpečnost vlastních obyvatel vůči tlakům přicházejícím zvnějšku. Atentáty v Madridu, londýnském metru, zavraždění van Gogha nebo hořící pařížská předměstí jsou důsledkem působení světových civilizačních konfliktů, které se promítají dovnitř členských států natolik, že jejich mnozí jejich aktéři se narodili a jsou občany zemí proti kterým vedli své útoky. Také proto „potřebujeme Evropu jako stavební kámen pro svobodný svět“, píše Timothy Garton Ash.
Ekonomické podmínky změněné globalizací oslabují možnosti státu ovlivňovat finanční a kapitálové toky, míru nezaměstnanosti, jejíž výši určují nejen strukturální změny rušící celé sféry méně kvalifikovaných zaměstnání, ale také únik pracovních míst do oblastí s menšími náklady na pracovní sílu, kde lidé, včetně dětí a vězňů pracují často v otrockých podmínkách a bez ohledu na životní prostředí. Stát proto není schopen tak jako v minulosti uplatňovat své politické a sociální nároky vycházející z demokraticky vyjádřené vůle občanů.
Je zřejmé, že problémy globalizujícího se světa vyžadují různé stupně jejich zvládání (governance). Některé z nich jsou řešitelné jen na globální úrovní, jiné vyžadují shodu na úrovni velkých integrací jakou je Evropská unie, dnes nejvyspělejší seskupení, jehož úroveň nám závidějí všude, kde se o pobodné spojení pokoušejí. To neruší roli států, které mají historicky vybudované instituce a právní systémy. Mnohé úlohy je třeba delegovat do regionů, do obcí a k jednotlivcům. Víme, že vytváření takového funkčního systému „governance“ naráží na nepochopení, různé zájmy politiků národních států a bude stálým předmětem sporů, které kompetence předat na tu či onu úroveň. Kromě toho se různí preference států podle forem jejich vlády, míry demokracie a autoritarismu, ideových, náboženských vizí a tradic.
Vývoj od původního Společenství uhlí a oceli dal zapravdu zakladatelům: válku mezi členskými státy dnešní Evropské unie si nelze představit. Mír v integrující se Evropě se stal takovou samozřejmostí, že už se snadno zapomíná, že před půl stoletím tato vize vyžadovala velkou odvahu překonávat nálady národů vítězné koalice po pomstě za strašné utrpení světové války, vyrovnat se s mentalitou poražených a s mnohými předsudky z dědictví staletých evropských konfliktů.
Málo si také zdůrazňujeme, že Evropská unie je nejen zárukou míru, ale také šíření svobody na našem kontinentu. Před rokem 1989 byla magnetem pro národy, ovládané sovětským imperiem. Takovým, že Kundera a mnozí další usuzovali, že Češi, Slováci, Poláci nebo Maďaři jsou více Evropany než jejich západní sousedé. Návštěva prezidenta Mitterranda a jeho snídaně s disidenty v Praze byla jedním ze spouštěcích momentů událostí roku 1989, které vyvrcholily sametovou revolucí. Také dnes je perspektiva členství v EU hnacím motorem politických a ekonomických reforem v zemích, pro které je přijetí do unie nejen cílem, ale především nadějí na svobodný a spokojený život.
Spory o reformy, dodržování Paktu stability, zoufalá politika zemědělských dotací, oživování nacionalistickýh nálad, zpochybňování volného pohybu za prací a jiné limity svobodného pohybu vůbec jsou pochopitelnou příčinou citových pochybností a nejistot evropských občanů. Vedou často i seriózní pozorovatele k europesimismu a k závěru, že Evropská unie je v krizi. Lucemburský premiér Jean-Claude Jüncker vnímá, že „lidé nemají rádi Evropu takovou jaká je a v důsledku toho odmítají Evropu, jakou navrhuje ústavní smlouva“ („on n´aime pas l´Europe telle quelle est et par conséquant on rejette l´Europe telle qu´elle est proposée par le traité constitutionel“. Podobně cituje Jünckera Max Henninger (Der Spiegel, 17/5/2006): „Dějiny probíhaly v posledních dvaceti letech téměř bláznivým tempem“. („History has been made at almost crazy pace during tle last 20 years.“) Většina Evropanů dnes pohlíží na EU bez nadšení, unaveně. „Už nechtějí více Evropy.“ („They no longer want more Europe.“) Avšak „Evropa může dělat dějiny místo toho aby byla objektem dějin…a to znamená, že Evropané musí začít méně se zabývat tím, co je rozděluje a více tím, co mají společného.“ („Europe can make history, instead of being the object of history“..and this means that Europeans have to begin less on what divides them and more on what they have in common.“)
Ideologičtí euroskeptici – často více či méně skrytí šovinisté – využívají nedostatky integrace k jejímu očerňování. Avšak těm, kteří vidí jen balvany na cestě, je dobré připomenout, že evropská integrace prochází jednou krizí za druhou od samého počátku a přesto, nebo právě proto, se vyvinula od Společenství uhlí a oceli k rozšíření z šesti na sedmmadvacet členů, ke společné měně a zárodkům společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jakkoli je potřebné rozšiřovat demokratickou kontrolu, lze stěží mluvit o demokratickém deficitu. Jakýkoli další integrační krok vždy byl a nadále je možný až tehdy, až ho přijmout všechny státy a tedy i rozhodující většina jejich obyvatel.
Stavba evropské integrace je tedy příběh s otevřeným koncem. Není to žádné sociální inženýrství, které by mělo uskutečnit nějaký hotový věcný nebo ideologický projekt. Když při obtížném schvalování evropksých reforem byl každý připraven učinit pro úspěch alespoň malý vstřícný krok, prokázali, že společný evropský projekt odpovídá jejich národním zájmům více než jeho znehybnění zarputilým trváním na vlastních sobeckých představách.
Evropská Unie mírovými způsoby a spoluprací nahradila historické konflikty. Spolupráce a „ever closer union“ neznamená byrokratickou unifikaci. Té je třeba čelit už proto, že instituce a jejich úředníci podle Parkinsonových zákonů přirozeně usilují o seberealizaci rozšiřováním svých kompetencí. Evropa není „melting pot“, ale nástroj prohlubování jednoty uznáním plurality a odlišných zvyků jako svých základních kanenů.
TGM po návratu domů v poselství československým politikům hovořil o šanci pro Evropu, které po světové válce „nastává úkol pozitivní, organizovat východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec“ a dodal: „Náš národ přispět chce s plným vědomím k uskutečnění tohoto velkolepého cíle a vznešeného úkolu svou hřivnou. Víme, že národové čekají novou tvůrčí a organizační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.“
V pamětech z roku 1925 Masaryk napsal: „Spojené státy“ Evropy přestávají být utopií. Panství jedné velmoci nad pevninou a spolčení několika států a národů proti národům a státům ostatním ustupuje mírovému společenství národů a států všech.“
V březnu 1933 v rozhovoru pro Reuters řekl: „Kdyby mně bylo 35 let, udělal bych seč mé síly stačí, abych pomohl k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských.“ Jako realista dodal: …“k takové věci nedojde již za mého života“.
Adam Michnik ví, že „Unie představuje něco jako kotvu svobody a demokratického řádu ve všech členských zemích.“ Někdejší německý kancléř Helmut Schmidt to vyjádřil ve zkratce: „We have to hang together, or we shall be hanged separately“ (lze snad přeložit takto: „Musíme táhnout za jeden provaz nebo dostaneme každý svůj.“). Giuliano Amato řekl, že „Evropa je neidentifikovaný létající objekt“, jakési UFO. K jeho identifikaci je třeba pochopit, co formuloval na evropském kongresu v de Haagu už v roce 1948 celoživotní propagátor evropské integrace hrabě Coudenhove-Kalergi: „Nikdy nezapomínejme, že evropská unie je prostředek a nikoli cíl.“