EVROPAN MITTERRAND 23. 03. 07

Francois Mitterand se už jako začínající politik účastnil v květnu 1948 kongresu v Haagu, na němž Winston Churchill, Konrád Adenauer, Paul-Henri Spaak, Altiero Spinelli a další pokládali základy budoucí politické integrace Evropy. Jako poslanec, šéf socialistické strany a prezident se aktivně podílel na všech významných rozhodnutích, která vedla k současnému stavu evropské integrace – prvních volbách do Evropského parlamentu, přijetí Španělska a Portugtalska, Jednotném aktu jako předstupni Maastrichtské smlouvy nebo na přípravě společné evropské měny.
Už v osmdesátých letech se evropské debaty soustřeďovaly na „dialektiku rozšíření a prohloubení“. Perspektivu rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko si Francois Mitterrand a Helmuth Kohl vyhodnotili tak, že stále širší společenství, které se mělo v roce 1992 přeměnit na Evropskou unii, vyžaduje prohloubení integrace a reformu institucí, aby společenství bylo schopné fungovat a integrovat nové členy. Pád železné opony, na který nebyl nikdo na Západě ani na Východě připraven, postavil Evropany znovu před toto dilema. Mitterrand komentoval zhroucení berlínské zdi výrokem, že „existují nebezpečná potěšení“. Pochopil, že oprávněné úsilí zemí osvobozených ze sovětského imperia zapojit se do integrace ztíží nedokončené úsilí o politickou jednotu. V prosinci 1989 navrhl Evropskou konfederaci, aby nové země zatím dostaly na příštích deset až patnáct let perspektivní náhradu. Organizace se měla zabývat řešením celoevropských úkolů, dopravou, životním prostředím, ekonomickými vazbami atd. Rada Evropy měla být využita jako instituce zabývající se lidskými právy a principy právního státu.
Plán nebyl přijat z mnoha důvodů, ale jedním byla nechuť post-komunistických zemí toužících po „návratu do Evropy“ přijmout tuto objížďku. Vadilo jim také, že v duchu de Gaullovy představy Evropy od Atlantiku po Ural měl být zapojen Sovětský svaz, z jehož područí se právě osvobodily a nepočítalo se se Spojenými státy. Paradoxem je, že členství v EU se tyto země dočkaly stejně až po patnácti letech a Konfederace mohla být nástrojem přibližování k unii. Doba euforie však vylučovala takový odklad naděje.
Pro Čechy Francois Mitterrand zůstává člověkem, který také u nás přispíval k pádu železné opony a předlistopadového režimu podporou jeho odpůrců, která vyvrcholila v prosinci 1988 snídaní v sídle francouzského velvyslanectví. Její ohlas ve veřejnosti byl jedním z hybných momentů událostí vedoucích k listopadu 1989.