UŽ JE TO TADY 01. 01. 00

Skoro jsem se toho titulku lekl. Uklidnilo me, ze neprichazi zadna revoluce, ale jenom nove tisicileti. Bylo by sice docela uhledne, kdyby se svet zmenil se zmenou letopoctu, ale nastesti pro nas se zmenil s predstihem, z cehoz plyne, ze z demokracie jesli a materske skolky jsme postoupili do treti tridy zakladni skoly. Pravda, vysvedceni neni vystavni, znamky z chovani, obcanske vychovy nebo hospodarske matematiky jsou podprumerne, o pravopisu lepe pomlcet. Lecos jsme nevyuzili, mnohe pokazili, ale mame k dobru deset let, abychom se do tisicileti rozjeli uz bez naivity prave vyorane mysi.
Pred sto lety si nasi predkove predstavovali, ze dvacate stoleti bude erou pokroku. Edison nedavno rozsvitil zarovky na Manhattanu, na jehoz jiznim cipu jiz brzy vystreli k nebi prvni mrakodrap. Henry Ford rozjel kocar bez koni. Bratri Wrightove uskutecnili Ikaruv sen a vynesli poprve na kridlech lidstvo k nebesum. Bell zaridil, aby lide spolu mohli mluvit po drate. Sirilo se vseobecne volebni pravo a britske damy zahajovaly feministickou revoluci. Koch objevil bacily tuberkulozy, Pasteur priciny chorob, ktere kosily po staleti miliony lidi. Marie Sklodowska dostala Nobelovu cenu, protoze vyprala v neckach z hrud smolince prvek, jehoz vyzarujici energie mela prinest netusene moznosti rozvoje.
Nuze, dvacate stoleti bylo zatim nejkrutejsi ze vsech. Prudky rozmach techniky a komunikaci umoznil nevidane zvyseni kvality zivota, ale take masova hnuti se svetovladnymi ambicemi, koncentracni tabory pro miliony, pobijeni milionu stale skvelejsimi zbranemi, strach z jaderne bomby a atomovych elektraren.
Rok 1989 prinesl novou nadeji, pozdejsi leta zklamani, ze zadny novy svetovy rad se nezrodil, ze uvolnena globalizace uvolnila take energii stovek dlouho potlacovanych dilcich konfliktu a odhalila skryte rany a vredy, ktere se provaluji tu ve Rwande, tu na Kavkaze na Balkane ci jinde.
Se zlomem milenia nekteri ocekavali konec sveta, jini kolaps pocitacovych systemu. Prvni byli vcera o pulnoci zklamani, to druhe se jeste ukaze. Vsechno spatne je k necemu dobre. Kdyz jsme zmeskali pocitacovou revoluci sedmdesatych a osmdesatych let, propadli jsme se z urovne srovnatelne s Rakouskem ci Italii na polovinu. Zato jsme se nebali, ze nam prestane proudit elektrina a tect voda. Umime jeste otocit kohoutkem rukou, aniz bychom ji museli mavat pred fotobunkami. Nehrozilo nam ani zdeseni, ktere mohlo prepadnout zamestnance nekterych japonskych podniku, kdyby loni zavadene pocitace u zachodove misy nespustily ostrikovani a osusovaci zadnice, ktere ma postupne nahradit zastaralou papirovou technologii. To vsak bude stejne nutne zavest k zachrane zivotniho prostredi. Umberto Ecco loni dolozil cisly, ze kdyby Cinane zacali masove pouzivat toaletni papir, musely by se vykacet amazonske lesy nebo zalesnit Sahara. Cim vice elektroniky potrebujeme, tim vice musime premyslet o nahrazeni dosavadnich zdroju. Cim vic nahrazujeme, tim vice elektroniky potrebujeme a tak dokola.
Moderni technologie utikaji pred nami a zatim je jaksi obtizne dohanime. Studenti z „dobrych rodin“, kteri loni zastrelili nekolik svych spoluzaku v Coloradu, travili denne hodiny na internetu, kde se studiem stranek fanatickych organizaci cvicili v nenavisti. Amerika debatovala o moznostech vychovneho pusobeni rodin a skol v dobe, kdy stale jeste lze nalehat, aby divka v pubertalnim veku byla v osm vecer doma, lze vsak jen s obtizemi kontrolovat, zda se u sveho pocitace nepohybuje v daleko horsich spolecnostech nez jake by nalezla v nocnim baru sveho mesta. Vojenske technologie umoznuji zabit stovky a tisice lidi bez ztraty jedineho vojaka, aniz politikove dokazou dosahnout vznesenych humanitarnich cilu, ktere mely byt cilem vojenske operace. Deset let zoufaleho vstupovani do balkanskych konfliktu je jen jednim prikladem rozporu mezi touhami nastolit dobro a nevuli pouzit nezbytne prostredky a podstoupit nutna rizika. Nedari se, neb zadarmo neni nic.
Mame-li nekdy pocit, ze s koncem tisicileti se kdekdo zblaznil, jako napriklad americti verejni cinitele a novinari, kteri dokazali rok zesmesnovat nejvetsi velmoc tohoto sveta neustalym propiranim polosexualniho pomeru prezidenta se stazistkou, mame alespon tu vyhodu, ze tentokrat tezko propadneme nejakym iluzim.
Deset let zkusenosti s dosud neznamym svetem pri vstupu do noveho milenia nam muze byt k dobru. Snad uz lepe vime, jaky je rozpor mezi nasimi moznostmi a utekem pred problemy do pestovani nikam nevedoucich osobnich ambici, do demagogie a polovicatych „druhych nejlepsich reseni“, ktera mohou sice na cas vytvorit dojem reseni skutecnych, ale jsou jen odkladem, ktery vede k novym ztratam a krizim. Plati to v domaci i svetove politice. Plati to ostatne v kazdem lidskem zivote. Takze je to na nas. Bylo uz receno, ze optimismus vyplyva z vule.