U hrobu Ferdinanda Peroutky 22. dubna 2004 22. 04. 04

   Když Ferdinand Peroutka zemřel v New Yorku v den mých jedenačtyřicátých narozenin, nemohl jsem přijít projevit mu naposled úctu při jeho pohřbu, ale napsal jsem pro samizdat v Praze vzpomínkový fejeton. Ten nemám, ztratil se při nějaké domovní prohlídce a od té doby jsem na něj nenarazil. Nemohu si pamatovat, co jsem tehdy psal, ale obsah se nemůže lišit od toho, co chci říci tady, u jeho hrobu, kam se mohl alespoň po smrti vrátit po pádu režimu, z kterého živý odešel.   
   Ferdinand Peroutka mě tak či onak provází celým mým životem od chvil, kdy jsem přestal číst pouze Staré pověsti české či Pohádky labutě avonské a začal číst noviny. Tedy zhruba od mých osmi let v roce 1945. Byla to opět doba euforie, která k nám občas na chvíli zavítá po těch či oněch temných letech. I levicovým intelektuálům se tehdy zdálo, že nastává doba svobody a demokracie, rozšířené do sociální oblasti, vytváření stejných startovních podmínek pro bohaté a chudé, doba intelektuálního kvasu a střetu myšlenek, v níž je třeba si vážit každého upřímného hlasu, usilujícího o věcné a nikoli o ideologické, a už vůbec ne o fundamentalistické řešení. Také moji rodiče,  lékaři a předváleční levicoví intelektuálové, odebírali Rudé právo a Svobodné noviny a ačkoli často s Peroutkou nesouhlasili, nesmírně si vážili jeho věcného ducha, intelektu, intuice a novinářského stylu. Byla to pro mě první mateřská školka demokracie. Euforie však měla brzy skončit.
   Ferdinand Peroutka odešel a pokud se jeho jméno vůbec mohlo objevit, pak jenom s hanobícími přívlastky. Pro mě však Peroutka nezmizel. V otcově knihovně o dvaceti tisících svazků byly všechny ročníky Přítomnosti, Budování státu i Jací jsme. To už nebyla mateřská školka, ale vysoká škola žurnalistiky, české politiky i české psychologie.
Vždyť Peroutka po finále fotbalového mistrovství světa s Itálií, kde československé mužstvo prohrálo s Itálií, protože nás poškodil rozhodčí, špatně foukal vítr a nevhodně svítilo slunce, dospěl k názoru, že my Češi jsme typičtí semifinalisté a začal psát Budování státu. Jako ministr zahraničí jsem měl tyto svazky u své postele a když jsem si chtěl zoufat nad stavem české politiky a politiků, přečetl jsem si pár stránek a uklidnil se: ani po roce 1918 tomu nebylo jinak a přesto ta první republika byla celkem slušným státem.  
   Peroutkovy spisy obsahovaly také ohromné množství politických a kulturních informací, které v padesátých letech nebylo možné buď získat vůbec nebo jen ve zdeformované podobě z per režimních propagandistů. Nelze změřit a proto ani docenit, jaký vliv měly Peroutkovy spisy na značnou část naší novinářské generace. Nejen mně, ale také Milanu Weinerovi, Karlovi Jezdinskému, Jiřímu Hanákovi a dalším nastavovaly měřítko kvality pro naši novinářskou práci, vyžadující úctu k faktům a  jejich věcné hodnocení, odmítání jakékoli mytologie ideologické, nacionální či jiné. Rozmach svobodné žurnalistiky před rokem 1968, vrcholící v Pražské jaru, je také alespoň zčásti pokračováním tradice jdoucí od Karla Havlíčka k Ferdinandu Peroutkovi. Také dnešní novináři, často nedostatečně vzdělaní, podléhají mnohdy pohodlí ideologického zjednodušování, nemluvě o bulvarizaci medií pod tlakem finančních nároků vydavatelů na prodejnost jejich zboží. Havlíčkův a Peroutkův styl a způsob hodnocení skutečnosti by proto měly patřit k základům novinářského vzdělání stejně jako požadavek na hluboké a nepřetržité rozšiřování vzdělání vůbec, které byly pro oba velké české novináře samozřejmostí.
   Bez vzdělání nelze být dobrým novinářem. Ne každý může mít takový dar talentu jako Peroutka, ale k jeho příkladu se lze vztahovat jako k ideálu. Peroutka byl mimořádnou osobností. Olga Scheinpflugová nám jednou úsměvně vyprávěla, že se ho bála, jak při pátečnících stál u zdi, pokuřoval dýmku, poslouchal dlouhé debaty a pak z ničeho nic jednou větou přesně vyjádřil podstatu věci. Podle ní se ani Karel Čapek neodvážil mít námitky, když mu Peroutka v Přítomnosti zredigoval text.
   V roce 1948 se potvrdila všechna varování a zhroutily iluze. S dlouhodobým odchodem demokracie odešel spolu se statisíci spoluobčanů i Ferdinand Peroutka. Když jsem byl odvolán v roce 1969 po pádu Dubčeka a plíživou normalizací jako nepřítel lidu a Sovětského svazu z práce rozhlasového zpravodaje ve Washingtonu, šel jsem se s Peroutkou rozloučit. Chtěl vědět, proč se vracím. Vysvětloval jsem, že uznávám právo každého jít tam, kde se rozhodne žít. Já jsem ale v šedesátých letech lidi z rozhlasu k něčemu podněcoval a vyzýval jsem je k odporu i v průběhu okupačního týdne. Za výsledek proto cítím odpovědnost. Prohráli jsme bitvu, ale musíme vyhrát válku. Bylo mi zkrátka třicet. Nechtěl mi doporučovat, abych se nevracel. Pouze mi říkal, že v roce 1938 se naivně rozhodl zůstat s národem, pak strávil pět let v koncentráku a nebyl s národem ani tak jako Honza Masaryk, který k národu mohl mluvit aspoň jednou týdně z britského rozhlasu. Proto v roce 1948 už na nic nečekal. Vysvětloval, že Imre Nagy a Pál Maléter a mnozí další byli popraveni 18 měsíců po maďarském povstání, ale uznával, že doba je jiná a takové nebezpečí snad nehrozí.
    Ostatně, ani on to neměl v emigraci snadné. Jeho osobnosti, odmítající každé zjednodušení, nevyhovovala často emotivní rétorika a propaganda studené války. Jako evropský intelektuál, zaujatý osudem vlastní země, se nemohl stát Američanem. Když mohl, působil jako novinář svými komentáři v českém vysílání Svobodné Evropy a jiných stanic či příspěvky do českých časopisů. Nicméně tato jeho činnost je nesrovnatelná s možnostmi a vlivem, který měl na špičce české žurnalistiky ve dvacátých a třicátých letech a krátce po roce 1945. Tato ztráta možností působení jednoho z největších českých talentů nám symbolizuje ztrátu možností statisíců českých talentů v období od roku 1948 až 1989. Také díky Ferdinandu Peroutkovi, největšímu českému žurnalistovi dvacátého století,  máme na co navázat. Je to však třeba dělat.