PRAVICE CO TO JE 06. 03. 01

   V LN zatím debatují autoři vzdělaní, kteří vědí nebo alespoň cítí, že dělení na pravici a levici je zaklínadlo. Bohumil Doležal proto politiku pravice hned v úvodu příznačně vyřídil jako dílčí variantu základní otázky „jaká má být správná, účelná česká politika“.   

   Někteří politikové a propagandisté ovšem využívají toto zaklínadlo k manipulaci občanů, kteří se politikou nezabývají. Po volbě Cyrila Svobody Václav Klaus oznámil, že čtyřka vyklízí středopravé pozice a přesunuje se do levé části politického spektra; napravo tedy zůstává jen ODS. Po někdejším trhu bez přívlastků, sarajevském atentátu, mobilizaci, tolerančním patentu a pochodňových průvodech s fanfárami před podzimními volbami je to další tah na podvědomí voličů, který využívá přežívající (a snad už dožívající) polistopadovou módu být „pravicový“. Podobně bylo po 2. světové válce v módě být „levicový“. Odůvodněný odpor k minulosti se v obou případech spojoval s iluzemi o zpívajících zítřcích. Pováleční nadšenci brzy zjistili, že pomáhali nastolit totalitní režim a ti, kteří brali své ideály vážně nebo se nezlomili, se pak desítky let pokoušeli své mladické poblouznění napravit. V demokracii a bez supermocnosti v zádech jsou následky poblouznění snáze léčitelné. Popravy nehrozí nikomu a kriminál leda těm, kteří si vyložili „pravicové“ nadšení jako příležitost rozkrást společné i soukromé majetky.

   Pravo-levým označením si nikdo nemohl být jistý ani za francouzské revoluce, která tento symbol vytvořila, když posadila dříve bezprávné občany v parlamentě nalevo. S jakobínskou radikalizací nově přicházející vytlačovali předchůdce do středu sálu a doprava a odtud nezřídka na káru kodrcající ke guillotině. Před sto lety levici charakterizoval internacionalismus, zápas za rovné výchozí podmínky pro každého člověka, všeobecné hlasovací právo, rovnoprávnost žen a za zrušení kolonialismu. Pravice hájila privilegia silnějších a mocnějších, byla nacionalistická, koloniální a asociálně liberalistická. Promítnutí těchto postojů do praktické politiky těch či oněch stran třídního boje  bylo však vždycky mnohem složitější.

   Masová totalitní hnutí byla také trestem za sociální necitlivost původního kapitalismu. Mussoliniho korporativní stát, frankismus a německý nacismus překlenuly třídní boj totalitní vládou. Tyto režimy se chápaly jako pravicové, protože programově dělily společnost na privilegované nositele moci a bezprávné členy, u nacismu dokonce i podle příslušnosti k národu či rase. Komunismus vyhlásil zrušení tříd vůbec. Utopie selhala už u prvních křesťanů, albigenských či husitů. Komunismus se mohl opevnit u moci pouze v zaostalém Rusku tím, že stalinská orientální despocie utopii popřela. Vydávala se za levici, ačkoli místo hlásané rovnosti vytvořila hierarchii nomenklatur. Ne náhodou ji mnozí ruští demokraté vnímali jako pravicový konzervatismus. Do středu Evropy komunismus pronikl imperiální expanzí, ale také proto, že ho mnozí lidé ve světě – s těžkými důsledky také u nás - chápali jako pokus, byť nedokonalý, o spravedlivou společnost. Falešná alternativa Hitler nebo Stalin neměla s pravicí a levicí nic společného a tím méně ji mělo poválečné rozdělení Evropy. Původně levicové požadavky byly realizovány právě na Západě, jak upozornil mj. liberální myslitel Lord Dahrendorf. Na Východě stalinismus a následný „reálný socialismus“ zdiskreditovaly samotné pojmy socialismu a levice, ačkoli působily v přímém protikladu k jejich historickému obsahu.

   Polistopadová česká pravicová móda je proto trestem za padesát let komunismu. Idolem pravicových intelektuálů se stal von Hayek, v jehož Cestě do otroctví by čtenáři více než jedné knihy měli rozpoznat, že je to jakýsi dogmatický marxismus naruby. Politickými idoly se stali Reagan a Thatcherová. Omezovali výstřelky státu blahobytu, avšak sociální sítě, podpora vzdělání a výzkumu, fungující právní stát a četné regulační mechanismy dávno překonaly „trh bez přívlastků“. Když se „železná lady“ na besedě v Praze přihlásila k občanské společnosti, vyvedla své obdivovatele alespoň na chvíli z míry. Absurditu pravo-levého dělení v soudobé společnosti ironicky potvrzuje fakt, že kdyby naši pravičáci na Reagana uplatnili svá ideologická klišé, museli by obvinit svého guru z levičáctví. Zadlužil USA stovkami miliard dolarů při přezbrojování země a zmodernizoval tak za státní peníze americkou ekonomiku k současné prosperitě. Také internet a e-mail tu byly nejprve pro Pentagon. Stejně se lze ptát, do kterého šuplíku vložit ten či onen prvek Bushova „soucitného konzervatismu“.

   V západní Evropě se strany označují jako konzervativní, liberální, socialistické, zelené atd., koalice nanejvýš jako pravý či levý střed. Nikdo se nehlásí k „pravici“, protože tou jsou radikální nacionalistické a populistické skupiny, často rasistické a xenofobní.  

   U nás však tyto pojmy matou i lidi poučené. Kritici „pravicové“ ODS se pak podivují nad její „levicovou“ politikou a děsí se, když po démonizaci sociální demokracie jevištními hvězdami mobilizace s ní ODS uzavře opoziční smlouvu. Jiní zkoumají, zda míří sociální demokracie doprava či doleva. Toto frazérství se ujalo po roce 1990 také proto, že nové či resuscitované politické strany hledaly vlastní identitu. Vymezovaly se černo-bílou rétorikou, přičemž věcný obsah politiky nahrazovaly reklamní sloganem. Avšak haleká-li politik před kamerou, že je pravicový, jednak asi neví, co by v té chvíli řekl, jednak předstírá, že „pravicovost“  je kvalitou o sobě.

   Skutečný spor v postkomunistickém světě se nevede mezi bezobsažnou  pravicí a levicí, ale mezi chápáním politiky jako výkonu moci, které odráží i v demokratických poměrech návyky minulých padesáti let, a stoupenci občanské společnosti, která se prosadila v civilizovaném světě.

   Zjednodušíme-li, autoritativní koncepce hlásá svobodu jednotlivce, ale ve svém pojetí zastupitelské demokracie uznává jen stát a strany. Izolovaného občana odsunuje  do soukromí, když mu v politice nabízí možnost jednou za čas jít, nebo často už ani nejít, k volbám. Duch zákonů a politická kultura jsou stoupencům tohoto pojetí k pousmání, ačkoliv jsme bez této kultury byli v souladu s „literou zákonů“ okradeni o stovky miliard. V evropské integraci cítí hrozbu omezení své libovůle a kryjí se falešně pojatými „národními zájmy“, někdy se blíží až k haiderismu. 

   Stoupenci občanské společnosti požadují, aby každý jednotlivec mohl spolurozhodovat  o kvalitě vlastního i společného života a přejímat za ni osobní odpovědnost. V politických stranách vidí páteř demokracie. Vědí však, že jejich souboj často sklouzává ke zneužití moci, není-li jim nadřazena rovnováha mocenských institucí a chybí-li bohatá struktura na vládách a stranách nezávislých institucí, včetně medií. Aktivní zapojení do pluralitní a multikulturní evropské a světové společnosti chápou také jako další záruku proti autoritářství, které se vždy rádo opírá o primitivní nacionalismus.         

   Perspektivy českých politických stran tedy nejsou v omílání pravo-levých frází, ale ve schopnosti stát se součástí hlavního evropského proudu, který poskytne lidem rozumnou a uskutečnitelnou vizi našeho rozkvětu a uplatnění české identity ve sjednocující se Evropě. V hledání obsahů, odpovídajících nárokům současného světa má česká politika značné zpoždění. „Pravice“, která vládla po roce 1992, kopírovala přežilá ideologická schemata a klopýtala za vozem přeplněným neřešenými problémy, starými a nově vytvářenými. Důsledkem bezkoncepčnosti jsou vytunelované podniky a banky, vše prorůstající korupce a znechucení občanů politikou. Sociálně demokratické vládě omezené opoziční smlouvou a chybějícími stamiliardami poskytlo jistý prostor blížící se datum možného vstupu do Evropské Unie. To donutilo politiky všech směrů alespoň trochu omezit ideologický tanec a podporovat  normy, které jsou výsledkem evropského vývoje posledního půlstoletí, na kterém jsme se nemohli podílet.      

   Nejlepší by bylo na pojmy pravice a levice zapomenout, což je ovšem iluze. Mají-li však přežít, potřebovaly by nový srozumitelný obsah. Nebude to možné, dokud je budeme plést do základního sporu o tom, chceme-li společnost, v níž za nás budou vždy rozhodovat moudří otcové, byť čas od času vyměnitelní, nebo zda chceme o sobě rozhodovat sami vždy na té úrovni, na které je řešení těch či oněch problémů možné.

   Nové významy pravici a levici nedodají obecné principy, žádající po pravici „obnovu tradičních evropských hodnot“ (Emanuel Mandler) nebo prosazování „svobody jednotlivce, volného trhu, malého státu, práva a pořádku“ (Martin Schmarcz). Vladimír Špidla chápe sympaticky levicovost jako „sociální citlivost spojenou s demokracií“. Jana Volfová se chce v jejím jménu „zajímat o každodenní všední problémy všech, především těch chudších a sociálně slabých“. Avšak to všechno je v civilizované společnosti v této obecnosti a s různými důrazy samozřejmé všem. Tyto definice neříkají nic o tom, jak těchto cílů dosáhnout.    

    Občané zatím za všeobecnými proklamacemi vidí, jak politikové věnují mnohem více času sami sobě než vytváření jednoduchých a srozumitelných pravidel rozvoje společnosti. Například: Když jde o peníze, strany se vysmějí i Ústavnímu soudu. Parlament léta marně projednává poslaneckou imunitu. V ODS není patrný pohyb žádný. Čtyřkoalice se zatím zabývá obsazováním postů a spory, kdo čeho utrhl víc a kdo je ve vleku. Podaří se Cyrilu Svobodovi vytvořit a stmelit tým, příliš nezatížený odpovědností za minulost, který by společnost překvapil neodolatelnou vizí řešení jejích problémů? Jistou naději skýtá blížící se sjezd sociální demokracie, dokáže-li zvolit do čela tvůrčí, pracovité a korupcí nezatížené představitele a nabídne nikoli mnohomluvný program, který stejně nikdo nečte, ale několik konkrétních cílů, do jejichž naplnění pak její politikové vloží veškerou svou energii. Patří k nim jistě reforma státní správy, průhledné podmínky podnikání, fungující soudnictví a dosažení shody, jak zajistit, abychom měli více studentů na tisíc obyvatel a rychlejší rozvoj vědeckého výzkumu než země, které chceme v kvalitě života dostihnout. Čím více dětí se bude brouzdat na internetu, tím dříve budeme mít více peněz na zdravotnictví, důchody, kulturu a tím rychleji budeme vytvářet podmínky pro opravdovou svobodu jednotlivce i sociální citlivost spojenou s demokracií. Kdo toho dosáhne, ať si pak hrdě nalepí na čelo, jak chce aby se jeho hodnotám jedním slovem říkalo.