Přátelský Dominik Duka 10. 04. 10

S Dominikem Dukou jsme byli začátkem osmdesátých let spolužáky ve zvláštní škole vězení Bory. V davu muklů se na první pohled neodlišoval ničím zvláštním. Ale už z prvních setkání jsem cítil, že jeho tichý projev a skromné vystupování se opírá o hluboké znalosti, morální zakotvení a sílu osobnosti. Duka byl zbaven státního souhlasu s výkonem kněžského povolání a pracoval jako dělník. Státní bezpečnosti se dlouho nedařilo odhalit jeho působení v podzemní církvi a jejím dominikánském řádu, ale nakonec ho přistihla při drobném porušení nesmyslného paragrafu, postihujícího „maření státního dozoru“ nad církvemi. Mně tím darovala možnost poznat mimořádného člověka. Ale snad i pro něho mělo význam potvrzení, že vězeňská zkušenost posiluje i silným osobnostem jistotu, že žádný nátlak režimu nemůže narušit jejich mravní integritu a životní postoje. Zkoušku vězením bychom nepotřebovali, ale kdo jí bez újmy na těle a duši složil, je to „přidaná hodnota“ k jeho sebevědomí.

O Dukovi se říká, že je diplomat. Přesnější by bylo říci, že je otevřený člověk. Hovoří stejně přátelsky s lidmi nábožensky založenými jako s bezvěrci, s lidmi různých politických názorů a orientací a aniž by ustupoval ze svých životních postojů, respektuje postoje odlišné. Je vždy připraven společně s nimi zkoumat různá vidění světa a hledat to, co nás spojuje. Přispívá k tomu i jeho humor. Myslím, že tyto vlastnosti jsou skvělým předpokladem pro to, aby jako primas český otevíral svou církev a nejen svým souvěrcům, ale nám všem nabízel křesťanské hodnoty, které patří k základům pluralitní české a evropské společnosti.         

Jako člověk, nepatřící k žádné církvi, přeju příteli Dominikovi, aby se mu to dařilo a aby se cítil dobře v Arbiskupském paláci i v české společnosti.