OSMDESÁT LET 28. 10. 98

Osmdesáté výročí vzniku Československa vyvolalo opět rozpaky, svědčící o přetrvávajících pocitech nesamozřejmosti. Máme se přitom o co opřít. Samotný vznik demokratického státu, podpořený bojem legií a jeho dvacetileté uchování ve střední Evropě ve složité národnostní a mezinárodní situaci bylo mimořádným úspěchem. Rozkvétala věda a kultura česká, ale také německá, židovská a slovenská. Slovenský národ se mohl vzpamatovat z dlouhodobé maďarizace, obnovit národní školství a rozvíjet moderní hospodářství. Němečtí a rakouští odpůrci nacismu zde nalézali druhý domov. Vojáci domácího odboje, západní a východní fronty prokázali, že jsme schopni statečných činů. Pražské jaro a celostátní odpor vůči sovětské invazi potvrdily nám i světu, že touha po svobodě  je nám vlastní. Rozmach různorodých občanských iniciativ, vrcholící na konci roku 1989 opětným vyjádřením této touhy statisíci lidí na mrazivých náměstích, nám otevřel cestu k jejich naplnění.
    Máme-li však pochopit kořeny dnešní časté nespokojenosti, nemůžeme si skrývat vlastní slabosti. Také jejich poznání může být jedním ze zdrojů chybějícího sebevědomí.
   První republika nedokázala úspěšně řešit národní ani sociální otázku. Považovala se za nepotopitelnou loď demokracie. Když Mnichov odhalil omyl, soustředili jsme se ublíženě na prvek cizí zrady více než na vlastní selhání. Poláci nebo Dánové ukázali, že prohrávat se dá důstojně. Naše vládnoucí vrstvy přijaly Mnichov i 15. březen. Propad do sovětské sféry jsme si do značné míry zavinili sami. Dohoda Beneše se Stalinem z prosince 1943 byla jakousi "finlandizační" smlouvou. Také proto se o nás nemluvilo v Jaltě. Gottwaldovu vládu v únoru podepsal prezident Beneš a důvěru jí dala velká většina parlamentu. Rovněž porážka Pražského jara nemusela vést k takové demoralizaci, kdyby tehdy populární představitelé státu a po nich i většina obyvatel nepodlehla pokušení čelit výhrůžkám z „nepředstavitelných následků“ byť tichého odporu přijímáním „menšího zla“ stále větší kolaborace.
   Po listopadové euforii jsme prohráli společný stát. Absurdní je argument, že rozdělením se Češi posunuli geopoliticky více na Západ. Západní novinář, když to slyšel, se ironicky zeptal: A když se oddělí Morava, budete geopoliticky ještě více na Západě? Představa českého státu jako vyvolence Západu zatemňovala mysli. Doprovázelo ji pohrdání Polskem, Maďarskem a také Slovenskem. Ještě dnes můžeme slyšet lži, že višegrádská spolupráce nás měla zakonzervovat v jakémsi post-komunistickém skanzenu. Evropa, svět, NATO nás přece nebudou objímat proto, že jsme nějací milí Čechové. Respektovat nás tehdy, když nás potřebuje, když jsme zárukou stability a nikoli prvkem rozkladu. Zahraniční politika českého státu navázala na základní orientaci československou. Nepochopila však, že “podstatou zahraniční politiky je právě schopnost sledovat hromaděním nuancí dlouhodobé cíle,” jak napsal Henry Kissinger. Ztratili jsme proto šanci výrazně ovlivňovat z Prahy dění prostřednictvím sekretariátu OBSE, který nám v Paříži v roce 1990 přidělili v uznání československého podílu na přeměně Evropy. Vídeň tuto roli ráda převzala.
   Cílem našeho odboje bylo vytvořit svobodné poměry pro všechny. Nechtěli jsme přece zrušit komunismus proto, abychom zaváděli jeho kádrovácké praktiky. Fanatici existují vždy a všude. Jde jen o to, jak jim politický systém umožňuje ovlivňovat osudy jejich spoluobčanů. V Šedé eminenci Aldous Huxley píše, že díky Richelieuovi a Otci Josefovi "hugenoti po své porážce zůstali věrnou menšinou užitečných a spokojených občanů. Pronásledování, kterého se na nich v další části století dopouštěl Ludvík XIV., nemělo politickou ani hospodářskou omluvu. Bylo to jednání, jakému se říká ´vysoký idealismus´, a co je jinými slovy pouhá svévolná bigotnost."  Mnoho lidí, radujících se ze svobody, tato bigotnost vyhnala ze služby společnosti. Skandál kolem státního vyznamenání bývalému vídeňskému starostovi, který se zasloužil o stovky našich emigrantů, svědčí o přetrvávajícím nedostatku velkorysosti. Kdyby to alespoň mělo úroveň velkých intrikánů! Vyslanec Stendhal napsal o svém slavném ministerském šéfovi: “Pan de Talleyrand nás navykl pohrdat malými ničemnostmi, které nepřinášejí vůbec žádný užitek.”
   Nadšení ze znovuzrození demokracie a ochota statisíců lidí nabídnout celou svou osobnost k jejímu co nejrychlejšímu uplatnění, bude trvalým ziskem našich národů. Dějiny jsou vždycky právě  tak dějinami zmařených příležitostí jako nových otevírajících se šancí. Je naštěstí už jen na nás, zda a s jakým rozletem navazujeme na tradice velkorysosti a otevřenosti, spojení vize a praktické realizace našich možností, které nám mnohokrát přinesly dobré jméno, čest, slávu i peníze. Nemáme se čeho bát kromě sebe samých, vlastních selhání, národního či osobního sobectví. Můj optimismus plyne z toho, že jsme se vždycky nakonec dokázali nalézt a že dnes se už sice obtížně, ale přece znovu klubeme k tomuto poznání. Významná příjemná zpráva přišla z Bratislavy: noví slovenští představitelé chtějí obnovit svátek 28. Října. Hlásí se tím  k demokratickým základům Masarykovy republiky jako společné hodnotě Čechů i Slováků.
   Albert Camus napsal, že “velikost člověka..je v jeho rozhodnutí být silnější než jeho prostředí”. Také velikost národa je v jeho rozhodnutí být silnější než poměry, ve kterých žije.