Evropan Otmar Oliva 07. 03. 09
Bude tomu brzy dvacet let od chvíle, kdy jsem potkal v kamenné pasti borské věznice vysokého mladíka, který mne ihned zaujal. V těch muklovských mundurech je často obtížné poznat kdo je kdo. Na první pohled vypadají všichni stejně. Vězení však nabízí možnost zkoumat celou paletu lidských osudů, o nichž se mimo jeho zdi při nárocích každodenního života nelze ani dovědět. Studie stavu společnosti z jejího dna o ní může napovědět víc než sociologický průzkum.V tom zvláštním kolektivu lidí různých původů a charakterů, malých zlodějíčků, podvodníků, příležitostných rváčů, hrubých násilníků, rozkrádačů velkých majetků, příživníků, vrahů ze žárlivosti a z okamžitého selhání nervů a mezi nimi politických vězňů odsouzených za podvracení republiky nebo zástupně za výtržnictví, protože hráli režimem odmítanou muziku, je zajímavý každý jedinec. Výraz tváře napoví o odsouzenci hodně ještě dřív než řekne první slovo. A když z jeho očí usoudíte, že jste možná naladěni na stejné vlně, a váš dojem se potvrdí, je to v šedi všedního vězeňského dne svátek.
Tak jsem potkal Otmara Olivu. Kriminál si zasloužil důstojně. Ačkoliv nevypadal na dobrodruha, mnozí by považovali za ztrátu zdravého rozumu, považovaného v té době za normu demoralizované společnosti, když po studiu na výtvarné akademii ve vojenské základní službě půjčoval spolubojovníkům armády Varšavské smlouvy materiály Charty 77. Nebyl to však úlet z donkichotské naivity, ale vědomý projev jeho charakteru. Charakteru, který je základem celého jeho života a bez něhož by se ani při jeho mimořádném talentu nestal tak osobitou a nepominutelnou tvůrčí osobností.
Psát nebo kreslit vězňům běžně zakazovali. Jejich policajtské myšlení to podezíralo z možného pokračování v trestné činnosti. Ti zavilejší chtěli člověku ještě více zostřit vězeňský život, nebo ho prostě otrávit. Otmar se sám divil, když mu povolili, aby si kreslil. Měl v papírech, že je vystudovaný umělec a bachaři tušili možný zisk. Po válce na Borech seděl německý generál, v civilu malíř. Nechali ho malovat a obrazy, které tu musel nechat, si rozebrali jeho strážci. V době našeho kriminálu do Plzně jezdili němečtí turisté a obrazy od nich kupovali. Co kdyby i Otmarovy kresby byly dobrou investicí. Bylo příjemné zjistit, že aspoň některé z nich dostal domů a po listopadu toto svědectví minulých časů vydal.
Seznam Otmarova díla je monumentální, zvláště pochopíme-li i fyzickou náročnost odlévání kovových plastik ve vlastní dílně nebo při přípravě pro velké slévárny. Patří k nim na stopadesát zvonů, kříže, medaile, biskupské berle, kašna v Brně, fontána v Uherském Hradišti, oltáře a interiéry kostelů, mimo jiné kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater ve Vatikánu, jejíž součástí je i papežský trůn, náhrobky, například pro Mgr. Jana Šrámka na Velehradě nebo ten, který si nechal od něho navrhnout na svůj budoucí hrob Ludvík Vaculík.
Vystavoval ve Vídni, Mariboru a Řezně. Jeho díla jsou v USA a ve Francii ve Vaux sur Seine. Pro hrad Veveří odlil pamětní desku připomínající pobyt Winstona Churchilla, vytvořil z bronzu a skla stůl pro šachovou hru s figurkami, sošky krále Ubu, Ptákočlověka, Napoleona a Paridova soudu, pomník česko-moravsko-slovenské vzájemnosti na Javořině.
Stručné připomenutí několika položek ze seznamu Otomarových prací může jen naznačit rozsah díla, které zůstane trvalým bohatstvím naší kultury. Není pochyb, že je bude dále rozmnožovat. Je na kunsthistoricích, aby rozebírali jeho význam pro výtvarné umění a jeho vývojové tendence. Neméně významný je však jeho rozměr občanský.
Už jako studenta ho zaujala jednota uměleckých forem a způsobů života ve starém Řecku. Jako by jeho jméno bylo nomen omen, vztahující se k onomu pevnému a vytrvalému stromu, opředenému symboly a mýty a prostupujícího celými řeckými dějinami do dnešních olivových hájů. Není divu, že podobně ho tehdy fascinoval Řím. Po letech do věčného města doletěly jeho zvony.
Kdesi jsem zaznamenal, že Otmar chápe lidský úděl jako symbiózu osudu, věčnosti, pomíjivosti a opravdových jistot, které máme bezpečně jen v srdci. Opírá se o křesťanskou tradici, jako o jeden z hlavních sloupů naší civilizace. Jako otevřené všem lidem a myšlenkovým proudům však nemá nic společného s náboženským fundamentalismem. K jeho padesátinám jsem mu před několika lety napsal, že štěstí přichází k připraveným a odhodlaným, kteří vědí, co chtějí a chápou smysl a kouzlo života, ať se kolem nás děje cokoliv. Záleží jen na nás, jak se zachováme. Otmar se může s klidem a hrdostí ohlédnout zpátky. Nezaváhal ve vězení a nenechal se zmást možnou perspektivou dalšího pronásledování, která u mnohých lidí působí jako trauma, omezující strachem jejich odhodlání žít pravdivým životem. V osmdesátých letech se podílel bez ohledu na pozornost Státní bezpečnosti se svými přáteli na prolamování režimní cenzury a na rozšiřování umělecké a občanské svobody. Také výstava moravských výtvarníků Refugium Velehrad, jejíž dvacáté výročí si dnes připomínáme, neušla pozornosti Státní bezpečnosti. I když StB výstavu po třech dnech uzavřela, zájem a účast občanů svědčily o jejím významu pro rostoucí odvahu k odporu vůči režimu, která vyvrcholila listopadovým převratem.
Jednota Otomarova pevného uměleckého názoru a pevného občanského postoje je základem síly jeho osobnosti. Za quattrocenta bychom jí označili za renesanční. On sám jistě zná své pochybnosti a slabosti. Možná by jemu samotnému bylo lépe, kdyby svou vážnost a opravdovost okořenil větší dávkou humoru. Avšak v době, která dramaticky potvrzuje úpadek hodnot konzumu a pokleslé zábavy bez zodpovědnosti, zamořujících současnou společnost, jeho umění a občanství zakotvené v odpovědnosti za sebe a bližní, v křesťanství a v zařazení do kontextu evropské kultury a jejích humanitních hodnot, nabízí svým životem východisko. Jako umělec, občan, Čech, Moravan a Evropan.
