DVACET LET SMLOUVY O ODCHODU VOJSK 24. 02. 10
Před dvaceti lety, 26. února 1990, jsme v Kremlu podepsali s Eduardem Ševardnadzem, za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova, našich i světových novinářů, smlouvu o odchodu sovětských vojsk.
V říjnu 1989 jsem napsal Ševardnadzemu, tehdy ještě jako topič Metrostavu, otevřený dopis po jeho interview s Adamem Michnikem v Gazeta Wyborcza. Argumentoval v něm, že Sovětský svaz nemůže Československu vnucovat své hledisko. Souhlasil jsem s jeho výrokem, že nátlak je “neslučitelný se zvyklostmi ve stycích s civilizovanými státy”. Ale to “nijak nesnižuje odpovědnost sovětské politiky za její vlastní přítomné i minulé činy. Československá krize je důsledkem intervence, která...vytvořila v letech normalizace struktury, opírající se o politiku sovětského vedení. Tyto mocenské struktury jsou zodpovědné za tragický úpadek jedné z nejvyspělejších zemí světa. Snaží se proto oddálit svůj odchod z politické scény. Jejich dnešní oporou je neochota Sovětského svazu vyslovit pravdu o jeho podílu na této situaci. Vyslovení pravdy o intervenci proto mohou považovat v Československu za vměšování do vnitřních věcí jen ti, kteří přijali moc z rukou interventů.”
20. prosince 1989 při jednání v Moskvě Ševardnadze reagoval na dopis tím, že se k srpnové intervenci bvyjádřit chtěli, ale vedení v Praze to odmítalo. Nabídl, abychom jako hosté zvolili téma jednání. Navrhl jsem odchod vojsk. Ševardnadze řekl, že SSSR nemá zájem mít vojska v zahraničí. Chce ale všechno uvážit, zvláště celkovou situaci v Evropě. Je třeba také vzít v úvahu stav vídeňských jednání o konvenčních silách.
Byl jsem ve funkci teprve deset dní, ale věděl jsem z rozhovorů se západními politiky před listopadem i po něm, , že Západ není na vývoj situace vůbec připraven. Zejména argument o jednáních o snížení konvenčních sil byl nebezpečný. Kontingenty byly domlouvány pro NATO a Varšavskou smlouvu. Mnozí západní politikové se obávali důsledků toho, že by náhle měly jednat jednotlivé země.
Namítl jsem, že rozmístění sovětských vojsk v Československu porušilo rovnováhu v Evropě. Vojska by se měla stáhnout bez ohledu na výsledek jednání ve Vídni. Sovětský kontingent u nás slouží okupačním cílům. Jeho stažení by přispělo k rozvoji jak československo-sovětských vztahů, tak celoevropského procesu. Je proto třeba začít rychle jednat.
Někdo ze sovětské delegace navrhl jednat v několika etapách. Souhlasil jsem a pozval jsem jejich delegaci na první etapu jednání začátkem ledna. To nečekali. Po chvíli nejistých diskusí náměstek Ivan Aboimov doporučil první polovinu ledna.
Aboimov dodržel termín v první polovině měsíce přesně - přijel s delegací 15. ledna. Požadovali jsme rychlou dohodu o odchodu vojsk, ale sovětská delegace to vázala na celé staré pletivo evropské bezpečnosti. My jsme tento "balík" odmítali. Zatímco Sověti vycházeli z toho, že existují dva vojenské bloky, jednají spolu o odzbrojení a jsou stále ještě základem bezpečnosti, my jsme vycházeli z toho, že éra bloků skončila, že Varšavská smlouva je dočasnou institucí, kterou chceme zrušit. Proto i úvahy o tom, zda bude v Československu nějaký cizí vojenský kontingent či ne jsou zbytečné.
Když Aboimov chtěl demonstrativně opustit jednací místnost, Luboš Dobrovský řekl, ať teda jdou. My dohodu nepotřebujeme. Vojska jsou tu ilegálně a budeme žádat okamžitý odchod. Aboimov se vrátil ke stolu. Naše delegace poté navrhla rozhovory pouze přerušit a pokračovat ihned, jakmile sovětská delegace získá potřebný mandát k dokončení jednání.
20. ledna jsme navrhli, aby jednání pokračovalo 25. ledna. Moskva nereagovala. Rada velvyslanectví v Moskvě Zdeněk Černý 23. ledna navrhl sovětskému ministerstvu pokračovat v jednání 29. ledna. Stejně jednal rada Ján Kubiš (pozdější slovenský ministr zahraničí). 26. ledna náměstek Evžen Vacek žádal velvyslance Lomakina zaslat do Moskvy opakovanou žádost o jednání a zdůraznil, že chceme, aby druhé kolo v Moskvě bylo kolem posledním. Nedojde-li ke shodě, budeme muset učinit jednostranný krok, přímo požádat o úplný odchod vojsk. Když nepůsobilo žádné naléhaní, rozhodli jsme se vyslat delegaci do Moskvy bez pozvání. Náměstek Evžen Vacek, Luboš Dobrovský, Jaroslav Šedivý, generálové Ducháček a Slimák a další členové odletěli 6. února vojenským letadlem z Kbel.
Jednání vázla, ale určitý posun tu byl. Z bleskového telegramu, který jsem dostal cestou do Ottawy na konferenci o otevřeném nebi konečně zazněla informace, že SSSR nemá zájem umístit své jednotky v Československu ani v rámci dohody o konvenčních zbraních. A také, že delegace budou pokračovat v jednání na základě možného překlenujícího řešení.
Dobrovského šifra přišla vzápětí. Aboimov mu sdělil, že je nutné posunout termín odchodu, jinak nemohou dál jednat. Dobrovský proto navrhl, aby Gorbačov osobně požádal Havla o posunutí data odchodu z poloviny roku 1900 do poloviny roku 1991. Dohodli se, že to každý projedná se svým prezidentem. Dobrovský s generálem Ducháčkem ihned odletěli do Prahy, sešli se s Havlem v hospodě U malířů a vysvětlili mu sovětské vnitropolitické důvody pro změnu data.
Další postup jsme projednávali s Eduardem Ševardnadzem 12. února v Ottawě. Argumentoval věcně, bez vídeňských či jiných podtextů:. "Máme velké těžkosti. Snižujeme stavy o milion mužů, to jsou tisíce důstojníků bez práce. Stěhujeme tři divize z Mongolska. Dochází k odsunu našich vojsk z Československa, Maďarska a podobně. Nemáme školy, školky a další infrastrukturu pro rodiny důstojníků a vojáků. Vzniká velká nespokojenost v ozbrojených silách." Ale ujistil, že bude hledat rychlé řešení. "Aboimov sám nic nemůže. Posílám do Moskvy Váš vzkaz s prosbou učinit maximum možného. Potom může dostat delegace nové instrukce."
Po Havlově souhlasu, že přijme žádost o posunutí termínu, poslal Gorbačov oficiální dopis československému prezidentovi. Bylo dohodnuto, že bojové jednotky odejdou do 30. června 1990, servisní do poloviny 1991. Dohoda mohla být podepsána a československá federální vláda ji schválila 22. února.
Když Ševardnadze přijal 23. února nového československého velvyslance Rudolfa Slánského, sdělil mu, že po rozhovoru se mnou v Ottawě informoval nejvyšší sovětské vedení. Výsledkem maximálního úsilí vyjít našim požadavkům vstříc bylo dosažení vzájemně přijatelné dohody. Ministr také oficiálně řekl, že Moskva lituje invaze z roku 1968 a odsuzuje ji. Dohoda o odsunu vojsk je první krok k nápravě vztahů. Ministr Slánskému otevřeně zhodnotil probíhající boj o moc v SSSR. V zemi je mnoho konzervativců, ale i radikálních hazardérů. Vojenské kruhy nejsou nakloněny snižování stavů a urychlenému odsunu jednotek. Důvody jsou hlavně v nedostatečném sociálním zabezpečení. Politické rozhodnutí je však přijato a ozbrojené síly se musí podřídit
O tři dny později, v malachitové nádheře sálů kremelského paláce, vyzařujících pýchu mocného a po staletí se rozpínajícího ruského imperia, jsme cítili zadostiučinění z toho, že jsme rázně postoupili v obnově dlouho ztracené suverenity. Byl to skvělý úspěch necelé tři měsíce po ustavení polistopadové československé vlády. Byl jistě možný díky celkové atmosféře po pádu železné opony, které jsme však dokázali využít rychlým startem a důsledným jednáním našich vyjednavačů. Svou roli sehrálo i to, že naším partnerem byl Eduard Ševardnadze, v sovětském vedení nejdůslednější zastánce otevření Sovětského svazu nově se formujícímu světu. Za svou statečnou politiku zaplatil koncem roku odchodem z funkce ministra zahraničí.
Všeobecné nadšení z konce studené války nemohlo přetrvat. Po dvaceti letech víme, že zápas o bezpečný svět není dobojován. Nové konflikty globalizujícího světa zaručují, že úsilí o jeho pozitivní vývoj bude trvalým úkolem i pro naší politiku.
