DOSTI BYLO ČESKÉ MALOSTI - MFDnes 26. 04. 04

Student, který vedl v prosinci 1967 ze Strahova na Malou stranu demonstraci s heslem „Chceme světlo“, která odstartovala Pražské jaro, vymýšlí v Santa Barbaře  optiku pro lety do vesmíru. S Čechy se moc nestýká. Nemá čas ani náladu neustále poslouchat, jak v Kalifornii nadávají na poměry. To mohli zůstat v Čechách.  
   Doma si tento zvláštní rys české povahy vychutnáváme. Titulky na prvních stránkách novin nám vyhrožují, že se zdraží rýže, cukr a banány, novináři se rýpají v platech europoslanců, televizní moderátorka se za pět minut třikrát zeptá kandidáta, co soudí o tom, že zaměstnanci Evropské unie dostávají viagru na nemocenskou pokladnu. Populističtí politikové straší, že se rozpustíme jako kostka cukru v šálku čaje, děsí nás ztrátou suverenity a oslabením demokracie nebo rovnou sudetskými Němci. „Jsme malí, ale sví,“ utěšovali politikové naše otce a dědy po Mnichovu, což zaručovalo, že „sví“ nebudeme. Masochistická představa české malosti nás provází při všech dějinných zvratech, lhostejno zda uzavírají či otevírají prostor pro naši seberealizaci. A tak i ve chvíli, kdy se po půl století izolace a patnácti letech obtížných příprav konečně vracíme i formálně do prostoru, do kterého jsme po tisíc let patřili, opět slyšíme, že jsme malí a budeme ztraceni v babylonském zmatení národů, jehož tvary a obsahy stejně určují velcí a mocní. Ještě, že se můžeme utěšovat, že nabídneme pivo a olomoucké tvarůžky. Mimochodem, i to platí stejně jako Henessy, camembert, Johny Walker a jamón.
   Česká republika je mezi členskými státy počtem obyvatel řádově kolem desátého místa. Je státem střední velikosti. V devatenáctém století se Češi bez politické moci z národní nicoty vypracovali do stavu, kdy při obnovení státní suverenity patřilo Československo mezi nejvyspělejší státy světa. Není to náhoda. České země byly jednou z hospodářsky a kulturně nejvyspělejších evropských zemí od posledních Přemyslovců po Bílou horu a také po ní byli nejcennějším územím pod vládou rakouských Habsburků. Také proto, že od středověku Češi uměli tvořivě přijmout a zhodnotit valící se modernizační vlny, gotiku, renesanci, baroko. Pražská univerzita byla první na východ od Rýna. V 19. století  uměli zdejší podnikatelé využít velký trh monarchie. Na území České republiky bylo 65 procent průmyslu celého mocnářství a dnes tu máme sedmou či osmou generaci kvalifikovaných lidí. Máme co dohánět v modernizaci české ekonomiky. Ale kvalita života je u nás často vyšší než v mnoha vyspělých zemích. Plánované hospodářství reálného socialismu paradoxně zvyšovalo kvalifikaci při řešení základních životních potřeb, protože při nedostatku mnohých produktů a nedostupnosti většiny služeb se i intelektuálové naučili udělat si lecos sami. Při výstavbě chalup vznikly obrovské hodnoty, nezapočítané do statistik HDP, stejně jako doma vypěstovaný česnek, vymalovaný byt nebo instalace ústředního topení. Ale především: projevila a potvrdila se česká schopnost iniciativy a improvizace, která je pro české působení v evropské integraci významnou přidanou hodnotou. Jsme na tom také líp než mnohé staré i nové členské země ve všeobecném vzdělání, vnímání kultury a domácích a zahraničních událostí. Jsme stále právem nespokojeni se stavem naší společnosti a politické kultury. Je-li však demokracie podle Tocquevilla vládou průměrnosti, naše průměrnost je zkrátka vyšší než průměrnost nejen v Sierra Leone.
   Evropská unie není rájem na zemi stejně jako jím není Česká republika. Spory o ústavní smlouvu, o dodržování Paktu stability, zpochybňování volného pohybu za prací, zoufalá politika zešmědělských dotací, oživování nacionalistickýh nálad atd. vedou  často I seriózní pozorovatele z závěru, že Evr    opská euroskeptici – často sami více či méně skrytí šovinisté – využívají k očerňování integrace jako takové. I seriózní komentátoři často usuzují, že Evropská unie je v krizi. Avšak evropská integrace prochází jednou krizí za druhou od samého počátku a přesto, nebo právě proto, se vyvinula od Společenství uhlí a oceli k rozšíření z šesti na pětadvacet států, ke společné měně a zárodkům společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jakkoli je potřebné rozšiřovat demokratickou kontrolu, lze stěží mluvit o demokratickém deficitu. Jakýkoli další integrační krok vždy byl a nadále je možný až tehdy, až ho přijmout všechny státy a tedy i rozhodující většina jejich obyvatel.        
   Ferdinand Peroutka kdysi napsal, že my Češi jsme typičtí semifinalisté. Ale i kdyby, být v semifinále není konec tabulky, ani druhá liga. Mnoho Čechů, a nejen hokejisté, se prosazují na špici. Železniční inženýr, doma vášnivý kutil, si v Oaklandu zařídil truhlářskou dílnu, v níž úspěšně vyrábí pro kalifornské publikum nábytek evropského typu. Český filmový režisér z New Yorku získává Oscary za filmy, které by byl nemohl natočit, kdyby po roce 1968 zůstal v Praze. A už čtrnáct let potkávám v Paříži, Oxfordu, San Gallenu, Chapel Hillu a všude jinde dravé české studenty, kteří nečekali na formální stvrzení práva volného pohybu.
   Vstup do Evropské unie nabízí novou širokou možnost uplatnění. Nedávno byla česká delegace překvapena v řídícím středisku v Houstonu, kolik tam je Číňanů, Korejců, Němců, a Francouzů a odborníků mnoha národností. Za oceánem našli nejlepší podmínky pro svou seberealizaci. Otevřený evropský prostor s téměř půlmilióny občanů může nabídnout podmínky podobné, ne-li dlouhodobě lepší. Při rychle se rozvíjejících moderních technologiích pak v něm půjde působit i z chalupy na Vysočině podobně jako dnes v Indii zpracovávají daňová přiznání obyvatel New Yorku.
   Systematická celospolečenská debata o tom, co budeme v Evropské unii dělat, čím se budeme prosazovat, chybí. Co všechno nás čeká či čekat může a jak se s tím můžeme vyrovnávat, se pokusila zmapovat právě vyšlá publikace Česká soda v Evropské unii s podtitulkem Scénáře strategického chování ČR v EU. Připravil ji široký kolektiv autorů pod vedením Pavola Friče z Centra pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
   Tato debata je potřebná. Role a postavení českého státu v unii záleží na tom, budeme-li zaostávajícím a obtížným členem neustále nadávajícím na poměry nebo zda budeme nabízet tvořivost a kvalitu, kterou budou ostatní vnímat jako vlastní obohacení. Samozřejně je důleřité, jakou politiku česká reprezentace zvolí, jak bude fungovat státní správa, zda bude schopna prosadit orientaci na vzdělání a výzkum. Vstupem do Evropské unie však ani kocourkovské řízení a rozhádaná a zmatená politická sféra už nemůže zabránit aktivním občanům, aby realizovali své vize a schopnosti v prostoru mnohonásobně větším než jaký by měli v izolovaném českém skanzenu. Zkrátka, jak kdosi řekl: „Bruselem jsme my všichni“.