DESET LET 17. 11. 99

Před jistou dobou jsem se na Place de la Sorbonne zeptal dívky, kterou jsem potkal, kde najdu jistý Institut. Vysvětlila mi cestu a pak se zeptala: „Vous etes Francais?“  „Non, je suis Tcheque,“ řekl jsem. „Já taky,“ usmála se. Po roce na ekonomii v Praze přijela do Paříže, uspěla při přijímacím pohovoru a studuje na Sorbonně.
   Před dvěma týdny se mě český student na universitě Severní Karoliny ptal, co říkám dění doma. Na internetu sleduje z Chapel Hillu vážné debaty o tom, zda předseda poslaneckého klubu užíval správně mobil, zda prezident smí jet rychlostí 160 kilometrů, spory významně se tvářících politiků o koalice, které nelze sestavit a o malichernostech, které zajímají jenom je, a z kterých má podle výzkumů dnes už tak proslavenou „blbou náladu“většina občanů. „Doma jsem měl dojem, jak je to všechno hrozně důležité,“ řekl student. „Odtud se mi zdá, že jsou to všechno hlouposti.“
   Pokouší-li se náhodou „blbá nálada“ z domácího marasmu zmocnit mě, ihned ji zapudím vzpomínkou na dívku z Place de la Sorbonne a desítky mladých lidí, které jsem potkal v Oxfordu, v San Gallenu  nebo v Los Angeles. Před deseti lety se jim otevřel svět a od té chvíle se učí, jako student v Chapel Hillu, vnímat svět z jiné perspektivy než dvě nebo tři generace jejich předků, odsouzené chápat význam dění doma a ve světě ve frontách na bůček a vánoční pomeranče, při několikaletém čekání v pořadníku na škodovku či trabanta a v tvořivém úniku na chalupy.
   Sám vím, jaké uspokojení takový únik přinášel. Měl jsem však štěstí. Dvacetiletý až třicetiletý jsem prožíval otevírající se svět šedesátých let. Když se svět pro nás opět brutálně uzavřel, mohl jsem vyhrožujícím estébákům furiantsky říci, že mi sice můžou udělat cokoliv, ale nemůžou mě vzít, že jsem viděl Pacifik z obou břehů. Také tato zkušenost mě vedla, abych ihned v prosinci 1989 žádal na západních politicích, nabízejících pomoc, aby umožnili co největšímu počtu mladých lidí studovat v jejich zemích nebo i jen tak volně se toulat světem. Jejich vstřícnost byla významná. Ale nejdůležitější bylo, že tisíce mladých lidí se chopily své šance, o které předchozí generace nemohly ani snít.
   Kdyby deset let od listopadu nepřineslo nic jiného, mohli bychom být spokojeni. Spokojeni ovšem být nemůžeme a nesmíme. Nikoli proto, že bychom ztratili iluze, které jsme neměli mít a teď se za to trestáme onou náladou. My jsme přece tehdy neměli iluze; byli jsme nadšeni. V euforii jsme nezvonili klíči proto, že bychom čekali na „pečené holuby rovnou do huby“. Byli jsme připraveni utahovat si opasky. Zvoněním jsme vítali svobodu, onu šanci, které se chopila studentka ze Sorbonny, Václav Fischer a desetitisíce tvůrčích, podnikavých a pracovitých lidí doma. Pokud jsme to dobře nepochopili, nevyčítejme si klíče ani to, že pečení holubi nepřilétli.
   Deset let jsme jistě mohli využít lépe. Využili jsme je však právě tak, jak jsme uměli. Úspěch tisíců  malých podniků, živností či českých filmů prokázal tvořivého ducha lidí všude, kde záleželo více na nich než na makroekonomickém a právním prostředí. Zpožděná a často zpackaná privatizace klíčových podniků, doprovázená tunelováním, zlodějnou a obohacováním různých šejdířů, kteří ani neporušili zákon, protože žádný nebyl, je smutným svědectvím toho, že nám deset let nestačilo, abychom vytvořili fungující právní a správní systém. Potíže s přizpůsobováním se podmínkám nutným k přijetí do Evropské Unii rovněž svědčí o malé účinnosti našeho politického systému.
   Příliš brzy nad společným zájmem přeměnit politický a ekonomický systém převládly sobecké zájmy. Snaha vydupat ze země tu či onu stranu, chápanou mnohými jen jako výtah k moci, vedla k přehnanému nadřazování rozdílností společným potřebám, k pohrdání morálkou a k nečistému získávání prostředků. Zájem strany stál nad etikou politiky i nad etikou podnikání.
   Politické strany jsou jedním z pilířů demokracie. Neprospívá však ani jejich kultivaci, a už vůbec ne společnosti, usilují-li o nekontrolovanou moc. Zvláště ne v podmínkách, kdy jsme místo Masarykem odhadovaných padesáti let potřebných k zakotvení demokracie v hlavách a srdcích, měli půl století antidemokratických poměrů. Česká ústava, sešitá horkou jehlou stran, zakotvuje až příliš silně jejich dominantní postavení, neodděluje důsledně moc zákonodárnou a výkonnou a nepodporuje rozkvět demokratického prostředí. Změny ústavy by mohly přispět k obnově či vytváření politické dynamiky. Dosavadní návrhy zatím směřují spíše opačným směrem. Pozitivní změny by měly především posilovat osobní odpovědnost politiků. Přispěla by k tomu volba prezidenta lidovým hlasováním, právo hlavy státu předkládat zákony, ustanovení, že jeho veto musí přehlasovat ústavní většina. Odpovědnost vlády by zvýšilo posílení jejích výkonných pravomocí. Parlament by měl zvolit jejího předsedu, který si poté vybere spolupracovníky a parlament potvrdí, nebo zamítne, vládní program. Poslanci všech stupňů, předsedové regionálních orgánů a starostové by měli být voleni dvoukolově v jednomandátových obvodech. Kultivovalo by to i politické strany, které by musely kandidovat nikoli poslušné nástroje vedení, ale osobnosti, schopné přesvědčit voliče. Strany by se tak konečně mohly stát žádoucí líhní budoucích sebevědomých politiků.
   Sebevědomí potřebujeme především. V pocitech malosti máme sklony kapitulovat při prvním neúspěchu. Vždy znovu se nám vymstí, že jsme přijali Mnichov, Protektorát, Moskevský protokol, zatímco jiní byli poraženi důstojně, někdy s odbojem jen symbolickým nebo žádným, nebyl-li možný; ale bez vlastního podpisu. Malicherné hádky o nic to dokazují stejně jako jarní vášnivá obvinění protivníků na obou stranách sporu o intervenci vůči Jugoslávii. Jako členové NATO můžeme přece svobodně diskutovat o politice naší aliance stejně jako to činí občané v jiných členských zemích nebo jako diskutujeme doma o státním rozpočtu. Impuls 99 vznikl proto, abychom se opět a stále vměšovali do svých vnitřních záležitostí. Opět slyšíme, že to nemá cenu a mediím nestojí za pozornost ani debata půl tisíce aktivních lidí. Vždyť přece jedinou zárukou toho, že se nic nezmění je, když nikdo nebude nic dělat.
   Nesvádějme ubrečenou skepsi na národní charakter. Chování většiny lidí se mění s měnícími se poměry, na jejichž tvorbě se sami podílíme. Někdy „Naši furianti“, jindy hůř: „Je třeba zabít Sekala“. V národní opeře se zpívá: „Vše co chce v obci Kalina, to hbitě zvrátí Malina. Když s Malinou jde obce půl, štve Kalina naň vosí úl.“ Máme přece i jiné tradice: Havlíčka, Masaryka, legionáře, statečnost vojáků v bitvách o Anglii a na Dukle, obrovské vzepětí všech obyvatel v Pražském jaru vůbec a v srpnovém týdnu zvláště, rok 1989 od lednových demonstrací až po plná náměstí v listopadu.  A opět: Zatímco mnozí ve světě, včetně státníků, si našich skvělých tradic váží, u nás je mnozí zpochybňují ideologickými nálepkami a jiní švejkovským cynismem. Stačí se projít po Paříži, která nepřejmenovává ulice a neboří pomníky. Všichni velikáni jejích dějin sem patří, včetně těch, kteří se  vzájemně pobíjeli. Dantonova socha na boulevardu Saint Germain připomíná muže, který pomáhal nastolit teror a když to pochopil, také jeho hlavu uťala guillotina. V Severní Karolině si vzájemně nepřekážejí připomínky vášnivých bojů Severu a Jihu a jejich účastníků na obou stranách. Sebevědomí občané se mohou o dějiny přít, nepotřebují je však kádrovat. Vědí, že jsou potomky všech, že z každého konfliktu vyrůstá nová syntéza a že k lepšímu poznání přispěla i zkušenost poražených, včetně té, že zaslepení sebevznešenější ideou podporuje zlo.
   Vysoký švédský představitel nedávno s přátelskými obavami pochyboval, že Česká republika dokáže splnit předpoklady k přijetí do Evropské Unie v první vlně. Řekl jsem mu, že zatímco v dobách dobrých se dokážeme topit ve vlastním bahně, v kritické chvíli jsme schopni vypnout se k nečekaným výkonům. „Co nejde léta, zvládneme pak za několik týdnů.“ Víme snad téměř všichni, že teprve tímto krokem s konečnou platností vstoupíme opět do rodiny, jejímž členy jsme byli tisíc let a z níž jsme byli jen na historicky krátký čas vyloučeni. V té době jsme se propadli hluboko a každý rok zpoždění tento rozdíl dále prohlubuje.
   Snad ze zvyku, snad v původním nadšení jsme příliš důvěřovali, že vše zařídí ti nahoře za nás a přijímali jsme proto jejich sliby, aniž jsme je důsledně a průběžně poměřovali výsledky. Škoda, že jsme to zatím neuměli jinak, bez ostudy malicherných sporů, promarněných stovek miliard a bez ztráty toho nejcennějšího: kapitálu důvěry. Pokud to nedokážeme překonat my, generace dívky z Place de la Sorbonne a studenta z Chapel Hillu, schopné světového nadhledu, skýtají naději, že za svůj úkol nebudou považovat tlachání na kocourkovské návsi, ale úsilí o co nejlepší postavení českých občanů v evropské integraci a účast ve světovém globalizačním vývoji. Instinkt daný zkušeností mi napovídá, že toto mé přesvědčení není iluze.