ČESKÝ ÚDĚL V ZRCADLE PRAŽSKÉHO JARA 17. 03. 08
Jacob Burckhardt soudil, že dějinami se stává jen taková minulost, která souvisí s přítomností a budoucností.Protože Pražské jaro celonárodním vyjádřením touhy po svobodě patří k nejlepším tradicím našich dějin, jeho odkaz může být příspěvkem k úvahám o tom, čemu lze říkat “český úděl” nebo raději naše místo v Evropě a ve světě.
o o o
Pražské jaro nebylo náhodně spuštěným výbuchem svobody. Vyvrcholilo jím více než desetileté rozevírání prostoru pro svobodnou aktivitu. Pro mě začalo studentským majálesem a veřejnými debatami jara a léta 1956, osvobozující se atmosférou filosofické fakulty, Suchým a Šlitrem v Redutě nebo koncerty Vlasty Průchově v klubu Vltava.
Signálem, že vládcové ztrácejí jistotu, bylo zakotvení článku o vedoucí úloze komunistické strany do ústavy v roce 1960. Sebevědomý stalinismus to nepotřeboval. Mnozí komunisté, kteří se po válce vrhli vstříc „zpívajícím zítřkům“, zjistili – v parafrázi Kunderova Žertu – že se místo v nebi ocitli v pekle a stávali se nositeli společenského pohybu. Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 hlavní útok proti omezování svobody slova a názorů vedli komunisté Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Pavel Kohout, A.J. Liehm a další.
Do komunistické strany vstupovali už bez iluzí mladí lidé v přesvědčení, že bojovat je třeba na bojišti, které je k dispozici. V koalici s nestraníky proráželi režimní bariéry. Rozšiřující se svoboda informací a kultury vytvářela atmosféru šedesátých let. Přinášela vynikající literární díla. Rozkvétala nová vlna českého filmu. Malá divadla, Literární noviny, Tvář, rozhlasové zpravodajství a živé pořady, na Slovensku Kultúrný život, se staly tribunou opozice vůči zahnívajícímu režimu. Byli propouštěni političtí vězni a do státních struktur pronikaly debaty o potřebě politických a hospodářských reforem.
Na jaře 1968 se tyto prameny slily do mohutného proudu občanské aktivity. Občanská společnost určovala témata politického vývoje. Spor o jeho obsah, při svobodě slova zbaveného krunýře cenzury, zatlačoval i ve vládnoucí straně a mocenském aparátu pohrobky stalinismu a stavěl do popředí reformně a demokraticky uvažující představitele. Limitem byla jen geopolitická situce, v níž Západ respektoval sovětskou sféru vlivu. Hrozbu sovětské intervence chápali všichni. Například sociální demokraté se v létě dobrovolně rozhodli odložit obnovení své strany na příhodnější okamžik. Ještě v roce 1982 poradce polské Solidarity, pozdější ministr zahraničí Bronislav Geremek odpoví na otázku, jaké jsou limity Solidarity: “Limitem je pohyb sovětských tanků.”
Srpnová invaze byla sice úspěchem vojenské operace, ale politickým debaklem. Celonárodní odpor znemožnil ustavit kolaborantskou vládu, zastavit vysílání rozhlasu a televize, což bývá prvním krokem i v afrických pučích. V dělnickém prostředí Vysočan sjezd komunistické strany potvrdil, že vládnoucí strana se postavila do čela odporu k okupaci. V jednotě národa byl “velký vzájemný slib, že od určitých hodnot nikdy neustoupíme” (Havel).
Moskevský protokol byl i proto selháním politické reprezentace, v níž si zachoval důstojnost jen František Kriegel. Kundera ještě v prosinci 68 viděl naději v tom, že „široké vrstvy národa, zejména mládež, uchovávají v sobě vědomí předsrpnových cílů v nekompromisní celosti“. Dubčekovo vedení však neustálými ústupky zpochybňovalo důvěru v jednotu oblíbených politiků se společností, symbolizovanou mottem „jsme s vámi, buďte s námi“. Obavy z „nedozírných následků“ se staly zaklínadlem postupujícího kapitulantství. Na protest proti němu se v lednu upálil Jan Palach.
Marně. Alexandra Dubčeka nahradil Gustáv Husák. Tvrdý zásah proti občanům demonstrujícím při srpnovém výročí proti likvidacií hodnot Pražského jara stvrdil konec nadějí. Už nikoli cizí armáda, ale domácí síly nás donutily podívat se „tváří v tvář kruté, ale otevřené přítomnosti“, jak v únoru psal Havel. Nastupující „normalizace“ byla domácím produktem, umožněným nejen přítomností cizích vojsk, ale především rezignací většiny společnosti.
o o o
Kundera v prosinci 1968 ve snaze posílit stále ještě silnou jednotu viděl emotivně v Pražském jaru „pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin“. Na Havlovu podobně emotivní kritiku, v níž to označil za vrchol „iluzionistické konstrukce“ odpověděl, že když známý model socialismu pokrývá málem polovinu zeměkoule, dělali jsme sice Pražské jaro „sami pro sebe, ale přece jen se to netýkalo jen nás, neboť to v sobě mělo…význam precedentu a výzvy“.
Jádro Kunderovy teze potvrdila invaze. Moskva, a také Gomulka v Polsku a Ulbricht v NDR, výzvu pochopili jako smrtelné nebezpečí pro svůj systém. Okupace Československa je proto rozhodným argumentem proti dnešnímu účelovému zpochybňování Pražského jara jako bezvýznamného zápasu aparátníků. Jejím cílem bylo zabránit sjezdu komunistické strany, který by zbavil moci geronty stalinismu a zvolil nové vedení, v němž by převládly osobnosti, přesvědčené o nutnosti politických a hospodářských změn a zaručující dosažené hodnoty Pražského jara.
Invaze šanci precedentu Pražského jara zmařila, ale její mezinárodní význam zesílila. Definitivně zbavila silné levicové kruhy v Evropě iluzí o sovětském systému, který potlačil snahu dát socialismu „lidskou tvář“. Poprvé od třicátých let, kdy Stalin zlikvidoval masovým vražděním jakoukoli kritiku, invaze otevřela debatu také uvnitř sovětské komunistické strany. Dva mladí radové sovětského velvyslanectví ve Washingtonu v hádce se mnou zdůrazňovali, že myšlenky Pražského jara bude třeba uplatnit i u nich, ale s velmocenskou arogancí vyčítali, že jsme to chtěli udělat bez nich.
Československá společnost, vyspělejší kulturně i hospodářsky, se stoletými demokratickými tradicemi, měla dvacetiletý náskok před změnami, které proběhly v maďarské a polské komunistické straně koncem osmdesátých let. Pražské jaro tak patří k milníkům procesu, který vedl k pádu stalinistického dědictví a ke zrušení satelitního systému sovětského imperia.
Po porážkách maďarské revoluce, polských vzepětí a Pražského jara opozice v těchto zemích pochopila, že uspět můžeme jen společně. Od druhé poloviny sedmdesátých let kontakty Charty 77, polského KOR a Solidarity a maďarského disentu založily trvalou spolupráci, na níž navázaly mnohé další nezávislé aktivity. Milan Kundera později napíše, že v druhé polovině dvacátého století nevidí nic obdivuhodnějího než „zlatý řetěz revolt, které během čtyřiceti let podminovávaly východní imperium, činily je nevládnutelným a odzvonily jeho vládě“(Le Rideau, Gallimard 2005). V září 1991 to Gorbačov při našem rozhovoru v Kremlu cítil podobně: „Mysleli jsme si, že rdousíme Pražské jaro, ale rdousili jsme sebe sama.“
o o o
Cílem listopadového převratu bylo, podobně jako v Pražském jaru, vytvořit předpoklady pro svobodný a důstojný život občanů. Toho jsme v základní rovině dosáhli. Avšak téměř dvě desítky let po sametové revoluci cítíme úpadek zájmu o věci veřejné nejen v malé účasti ve volbách a slabé důvěře v parlament a vládu.
Zdrojem zklamání se stalo především podřízení civilizačních a kulturních hodnot dravému honu za hodnotami materiálními. Listopad otevřel prostor pro překonání materiálního a profesionálního deficitu nejen většině slušných lidí, ale bez právního zajištění a při pohrdání morálními hodnotami posmívanými jako ”kavárenský tlach” také lupičům a podvodníkům. Při propojení politiky s businessem byly rozkradeny materiální statky ve výši ročního státního rozpočtu, podle pesimistů ročního domácího produktu. Morální škody spočítat nelze. Potvrzuje se, že bez etických imperativů, které byly nosnými pilíři Pražského jara a Charty 77, nelze zaručit svobodu a důstojnost pro všechny.
V Pražském jaru Kundera právem spatřil “svobodu, jakou svět neviděl”. V daném historickém a geopolitickém kontextu to mohl být pro začátek “socialismus s lidskou tváří”. Ale Jaroslav Šabata pochopil, že Kunderova teze neznamenala socialismus, jaký svět neviděl, ale demokracii nekopírující unavenou západní společnost.
Havel v atmosféře šířícího se rozkladu počátkem roku 1969 namítal, že pokus Pražského jara odstranit bezpráví byl pouze návratem k normálnosti poměrů v civilizovaném světě. Později v disentu dospěl k poznání, že „normální poměry“ současného západního světa obsahují znepokojivé prvky. Fareed Zakaria analyzoval stálé méně fungujíci moderní demokracii (Future of Freedom, Random House). Formální „demokracie vzkvétá, svoboda ne“ ve světě , v němž sice můžeme chodit k volbám, ale v němž mají stále větší vliv kapitálové trhy, masová media ovládaná finančním zájmem majitelů, lobbysté a různé mezinárodní skupiny včetně narkomafií a mezinárodního teroru. Proti ohrožení svobody v prostředí svázaném komerčními zájmy, trhem a konzumerismem varovala už v roce 1991 také papežská encyklika Contesimus annus: „hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která se odmítá o těchto věcech byť jen zmiňovat, protože…ve slepé víře přenechává jejich řešení volnému rozvoji tržních sil“.
Toto nebezpečí zahltilo v devadesátých letech českou scénu a přežívá v prostředí, jehož hlavní ikonou je Václav Klaus. Evropská politická a společenská zkušenost dospěla k idejím solidárně orientované tržní ekonomiky jako záruky sociální soudržnosti. Nesnáze soudobé “tržní” společnosti a nejistoty jak se vyrovnat s neřízenou globalizací tuto ideu oslabují. Když však Václav Klaus a jeho ideologické okolí nechápou, že s globalizací se můžeme snažit vyrovnávat jen společně a útočí proti evropské politické integraci, která nabízí alespoň šanci na úspěch, zlou tu předou nit. Uzavřený domácí skanzen může vést jen k úpadku stejně jako odpor k aktivitě občanské společnosti, která je zárukou svobody a bez níž nemůže být demokracie funkční.
Po listopadu mnozí naši západní přátelé doufali, že navážeme na étos Pražského jara a Charty 77 a přispějeme tím také k překonávání neduhů západní společnosti. Byli zklamáni, když jsme se pouze pokusili kopírovat jejich standarty. Nicméně jejich iluze svědčí o tom, že tento étos není ani v mezinárodním prostředí zcela zapomenut a že i pro nás může být inspirativní.
o o o
Před listopadem jsem v eseji Naše nepřetržité krize napsal, že téměř dvěstě let zkoumáme jací jsme, jaký je smysl našich dějin, jaký je obsah české otázky. Hledáme mocné spojence a ochránce a jen neradi připouštíme, že naše poklesky bývají podmíněny především vlastní nejistotou. Vždyť i česká hymna začíná otázkou: Kde je můj domov? Na rozdíl od jiných národů si připomínáme více své prohry než tradice, které posilují sebevědomí (Francouzi Slavkov, Rusové Borodino nebo Američané Washington Crossing). Zabýváme se více StB a jejími agenty (máme na to dokonce ústav) než občanským odporem. O Husovi víme že byl upálen, Havlíčka nám připomíná Brixen a v trnovém věnci na jeho mrtvém čele vidíme spíše mučednický symbol než statečný čin Boženy Němcové. Oběť Jana Palacha snižuje opakované tvrzení, že se upálil na protest proti sovětské okupaci. Jakoby se nehodilo, že svůj čin namířil proti domácímu kapitulantství.
Havlíček, Palacký a Masaryk chápali českou otázku jako otázku humanitní, evropskou a světovou. Věděli, že česká státnost od svého počátku závisela na vývoji v Evropě. Učíme se to občas ve školách, ale česká politika se není schopna vyrovnat s “ustavičným sporem spojenectví a svrchovanosti, s tou ustavičně dosahovanou a nedosaženou suverenitou a ustavičným bojem o ni“, jak připomněl Kundera s odkazem na pobělohorské úvahy Pavla Stránského. V těchto nejistotách politikové bez vážného odporu, s případnou slzou v oku přijali Mnichov, Hácha podepsal Hitlerovi souhlas s protektorátem, v srpnu 1968 oblíbení představitelé moskevský protokol. V únoru 1948 podobné události probíhaly ve Finsku. Prezident Paasikivi se nechal neustále informovat, co dělá Beneš. V Praze neměl nikdo o úspěšném odporu finského vůdce tušení. Dohodu Beneše se Stalinem z prosince 1943, kterou bychom mohli s odstupem nazvat „finlandizační“ a díky které se o nás v Jaltě vůbec nemluvilo, jsme roztrhali sami.
V nejistotě máme pocit, že se neobejdeme bez „ochránce“. Válečný ministr vnitra Slovenského štátu Šaňo Mach v Pražském jaru viděl popření své strategické koncepce, že je třeba být buď s Německem nebo s Ruskem. Okupace mu potvrdila, že koncepce byla správná, spojení s Německem jen taktický omyl, když zvolil stranu, která byla poražena.
Recidivou tohoto myšlení je snaha zajistit si radarovou základnou zvláštní vztahy se Spojenými státy jako záruku bezpečí v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem. Německo je v NATO spojencem USA i České republiky, naším partnerem v Evropské – dnes už naší – unii. Rusko neprosazuje své mocenské postavení v Evropě vojenskou silou. Navíc - rovnocenné partnerství se světovou velmocí je iluze. I Britové vědí, že jejich zvláštní vztahy fungují jen tehdy, když je Washington právě potřebuje. Pro světovou, a tedy i naši bezpečnost, je euro-americká vazba nezbytná. Nejsme však jedním ze států USA ale členským státem Evropské unie, jak to svým spoluobčanům připomněl současný předseda polského parlamentu.
Ortega Y Gasset už po první světové válce soudil, že “evropské národy se mohou zachránit jen tehdy, vydají-li se na cestu k evropské integraci”. Předpokládá to kritické přehodnocení představ o národním státu jako jediné a nenahraditelné záruce demokracie. Jaroslav Šabata připomněl, že to pochopili evropští křesťanští, sociální a liberální demokraté, kteří už půl století společně budují evropskou integraci. Středoevropská revoluce umožnila stavět ji jako celoevropský projekt. Evropská integrace nám poprvé v dějinách nabízí šanci zajistit svou bezpečnost v prostředí, které nahradilo historické konflikty národů jejich spoluprácí. V zápasech o její podobu může dnes i Česká republika a český národ vnášet do unie své představy a zájmy. Jen na naší aktivitě a tvůrčím přínosu záleží, zda a jak suverénně uplatníme svou identitu.
V epoše globalizace lze evropské hodnoty, včetně národních, uchovat a rozvíjet jen tehdy, stane-li se sjednocená Evropa silným hráčem na světovém poli jako partner jiných světových politických a kulturních celků. Jenom ve sjednocené Evropě mohou Spojené státy respektovat rovnocenného partnera. Také Vladimír Putin řekl, že vztahy Ruska s Evropou se budou vytvářet podle toho zůstane-li neuspořádaným spolkem států nebo stane-li se významným světovým hráčem.
„Potřebujeme Evropu jako stavební kámen pro svobodný svět“, píše Timothy Garton Ash. Musíme se rozhodnout, chceme-li v evropském týmu patřit k hráčům základní sestavy, sedět na lavičce náhradníků nebo pouze přihlížet jak jiní rozhodují o nás. Když jsme si v Pražském jaru prokázali, že jsme schopni brát svůj osud aktivně do vlastních rukou, můžeme to umět i dnes.
