ČEŠI PŘED EVROPSKOU ODPOVĚDNOSTÍ 18. 06. 07

Už koncem týdne budou čeští představitelé na summitu Evropské unie mít příležitost prokázat, zda jsou odpovědní a důstojní strůjci evropské a tedy i naší budoucnosti. Silní evropští hráči chtějí „vytáhnout Evropu z marasmu“ (Sarkozy) a co nejrychleji se dohodnout na reformách institucí, aby se mohla unie pustit do řešení přezrálých věcných problémů, imigrace, bezpečnosti, místa Evropy v globálním prostředí atd. Lze být tahounem nebo se potácet za vozem.   
Některé vládní požadavky jsou nadbytečné. Ústavní symbolika z návrhu smlouvy už zmizela. Nebude to ústava, ministr zahraničí se má jmenovat „vysoký představitel pro vnější vztahy“. Óda na radost a modrá vlajka s hvězdičkami se už dávno staly symboly Evropské unie a žádný dokument je nemůže zavést ani zrušit.
Rozhodující střety proběhnou o míru politické integrace - fungování institucí, jejich kompetence a složení, principy společné zahraniční a bezpečnostní politiky nebo kvóty pro většinové hlasování. V těchto otázkách návrh smlouvy přihlíží k pravidlům dojednaným v návrhu evropské ústavy, kterou schválilo 18 členských zemí, mezi nimi 10 z nově přijatých, které nelze ignorovat.
Sociální věci chce ODS řešit „převážně na národní úrovni“ (Vondra, Zahradil atd.).  Odmítá harmonizaci daní, která však ještě dlouho nebude na jednacím stole. Ale i kdyby měla EU zůstat pouhým jednotným ekonomickým prostorem, jistá harmonizace daní a sociální politiky časem přijde na pořad. Společná ekonomika si bude vynucovat společná pravidla. Mohou je doplňovat pravidla místní. Podobně jako ve Spojených státech, kde vedle společného unijního základu (občan USA má své Social Security Number) existují ještě pravidla a daně, odlišné v jednotlivých státech unie a také v mnohých městech.
    Českým přínosem má být „oboustranná flexibilita“. Ta však už existuje a zpřesnění pravidel jí může prospět. Nalézání rovnováhy kompetencí podle principů subsidiarity je a bude vždy souviset s vyvíjejícími se nároky na řešení a s ne vždy shodnými politickými zájmy. Pravidla však lze zpřesňovat také tak, že si každý bude přenášet co chce kam chce a místo posilování integrace posilovat odstředivé nacionalistické tendence.
Zatím moc nevíme, co chceme kam přenášet. Podle Alexandra Vondry se vláda nechce vyvazovat „z žádných politik, kterých se dnes účastní, nebo o nichž už řekla, že se jich účastnit chce“ – příkladem je Schengen a euro. Je pro společnou energetickou politikou a společný postoj vůči Rusku. Říká ano společné obranné politice, ale zbytečně dodává, že nesmí být na úkor NATO. Obranná politika může být  účinná jen tehdy, podaří-li se nám vytvořit rovnoprávné transatlantické vztahy.
Česká vláda se chystá podpořit Polsko, které hrozí vetem, pokud nedostane větší podíl hlasů v Evropské radě. Argument, že je třeba zabránit vytlačování Polska na okraj evropské integrace může být ošidný. Vláda dvojčat Kaczynských chce co nejvíce pravomocí pro svou vnitřní politiku, která se někdy pohybuje za hranicí evropských hodnot. Připomeňme jen vyškrtnutí Dostojevského, Kafky, Gombrowicze a Goethova Werthera ze školních osnov, aby nekazili mládež. Polsko zatím nechce ustoupit od požadavků na hlasovací kvótu, ale Merkelová Polákům slíbila, že jejich návrhy nebudou „zameteny pod koberec“, ať už to znamená cokoli. Působit může Sarkozyho nabídka vnímat Polsko jako jednu ze šesti evropských mocností. V této souvislosti bylo zajímavé číst Jaroslawa Kaczynského v le Mondu: „Chtěl bych, aby se Evropa stala opravdovou supervelmocí.“ Chce „vytvoření reálné ozbrojené síly a supranacionálního velení, které by s ní disponovalo…Evropa by se tak stala skutečným partnerem Spojených států.“ Tak jasnou řeč jsme doma neslyšeli. Je zřejmé, že Polsko má širší vějíř možností než současná česká vláda.
Proevropské proudy v ODS paralyzuje eurofobie jejich čestného předsedy na Hradě, jemuž je  prohlubování integrace a zvláště integrace politická trnem v oku. Občan Klaus si může myslet „že by mělo být v Bruselu evropské ústavě i podobnému dokumentu, který se naoko bude jmenovat jinak, řečeno NE.“ Pokud však jako prezident republiky nabádá, aby česká vláda své, či spíše jeho, námitky „s odvahou prosazovala“, lze jen doufat, že je vláda odvážně odmítne a bude sebevědomě pracovat na základech Evropy, jejíž většina si přeje být silným hráčem na světové scéně. Jen taková Evropa nám zajistí šanci uplatňovat úspěšně zájmy a potřeby českých občanů.  
(Autor byl československý ministr zahraničí)