PŘÍPAD KOSOVO 07. 04. 08

Málokdo pochybuje, že vyhlášení kosovské nezávislosti a její uznávání je v rozporu s mezinárodním právem, se skutečností a také s politickou prozíravostí. Jsme proto svědky nekonsistentního jednání. Státy, které nezávislost Kosova prosadily nebo ji nepříliš ochotně uznávají, vyhlašují svou podporu evropské perspektivě Srbska, zdůrazňují, že Kosovo není precedens ale výjimečný případ a že je třeba jistit se proti nebezpečím, která samy svou politikou vyvolávají. 

Stále platí rezoluce Rady bezpečnosti 1244, která uznala Kosovo jako součást Jugoslávie, tedy dnes nástupnického Srbska. Stejně platí Závěrečný akt Helsinské konference z roku 1975, který připouští změnu hranic v Evropě pouze se souhlasem všech, kterých se změna týká. To se uplatnilo při dělení Československa, Sovětského svazu a Jugoslávie, kde se účastníci dohodli byť často neradi, se skřípěním zubů a někdy s řinčením zbraní a krvavou daní.

Uznávání kosovské nezávislosti je nejen hrubým porušením platných mezinárodních dohod, ale je také v rozporu s ideovými a právními principy sjednocující se Evropy, které odmítají změnu hranic podle etnických principů. Kosovo je kolébkou srbské státnosti. I když bylo v dějinách okupováno cizí mocí stejně jako Srbsko, jeho kláštery a kostely, zachované i pod tureckým panstvím, svědčily o jeho srbské příslušnosti. Když po balkánské válce albánští nacionalisté žádali v roce 1878 na Bismarckovi, aby berlínský kongres udělil  územím obývaném Albánci autonomii v rámci Osmanské říše a nepřipojil je k Srbsku, potvrdili tím, že vědí kam Kosovo přirozeně patří.   

K odtržení části území suverénního státu s argumentem, že většina obyvatel mluví jiným jazykem, došlo naposledy v Mnichově v roce 1938. Francie a Británie obětovaly Československo iluzi míru a posílili Hitlera před útokem na ně samotné. Mnichovanský přístup k Srbsku dnes volí demokratické státy, kterým nic nehrozí, ale jeho důsledky nejen pro jihovýchodní Evropu se už projevují.    

Manduh Thaci, šéf albánské strany v Makedonii, která oznámila vystoupení z koalice, požaduje mimo jiné jednání o federalizaci státu, tedy o faktickém rozdělení země. Skutečnost, že západu Makedonie albánští nacionalisté říkají (stejně jako Preševskému údolí v jižnímu Srbsku) východní Kosovo, není pro mezinárodní společenství ničím novým. Také hlavní albánské strany v Preševském údolí se netají konečným cílem sjednotit Albánce do jednoho státu. Právě to naznačují oznámením, že se v květnu neúčastní srbských parlamentních voleb.

Když politikové NATO chtěli na dubnovém summitu v Bukurešti nabídnout členství Albánii a Makedonii, zřejmě doufali, že sevřou extrémní nacionalismus v Kosovu do bezpečnostního krunýře. Ale i když se podaří překonat odpor Řecka k Makedonii, může být tato snaha stejně neplodná jako desetileté selhávání mezinárodních struktur v Kosovu.

Poslední ministr zahraničí Bushe staršího Lawrence Eagelburger varoval, že Spojené státy budou volány k řešení konfliktů, které kosovská nezávislost vyvolá. Republika Srpska v Bosně, Abcházie, jižní Osetie a separatistické hlasy z Katalánska, Baskicka, Transylvánie  a z kanadského Québecu mohou patřit k těm nejméně náročným. Argument, že nezávislost Kosova je ojedinělý případ a neznamená precedens pro řešení podobných konfliktů, může  pouze pobavit nacionalisty, kteří kdekoli usilují o odtržení od států, ve kterých žijí. Má-li být uznáno právo půldruhého miliónu Albánců, kteří mají už na pobřeží Jadranu svůj národní stát, proč by o totéž nemělo usilovat 40 miliónů Kurdů, kteří stát nemají. Koneckonců stejné etnické právo mohou uplatňovat i Srbové v Kosovu.

Je paradoxní, když Spojené státy a Evropská unie podporují nezávislost Kosova, ale přitom si o ní nedělají žádné iluze. Kosovo proto není stát, ale protektorát. Protektor, lhostejno zda z EU nebo z OSN, má a bude mít rozhodující slovo při schvalování zákonů a potvrzování funkcionářů pseudostátu. Zahraniční vojáci a policie nejen zůstanou, ale budou posíleni.

Mezinárodní správa se jistí i tím, že do roka má být rozpuštěn Kosovský ochranný sbor, formálně zlegitimizovaná UCK, z kterého chtěli její předáci vytvořit armádu. Má ho nahradit Kosovská bezpečnostní síla s maximálním počtem 2500 členů a s 800 rezervisty, bez těžkých zbraní a pod kontrolou mezinárodních vojenských sil pod velením NATO (KFOR). Po zkušenostech s desetiletou neschopností silné mezinárodní přítomnosti zajistit bezpečnost, občanská práva, ochranu historického dědictví a přetvořit extrémisty v evropské demokraty lze pochybovat, že to proběhne bez problémů, pokud se vůbec podaří UCK opravdu zrušit. Stěží k tomu přispěje rozhodnutí prezidenta Bushe uvolnit prodej zbraní kosovské administrativě, ovládané UCK, kterou Spojené státy teprve v roce 1998 účelově vyškrtly ze seznamu teroristických organizací. Osvobození válečného zločince Haradinaje v Haagu je nejen urážkou všech, kdo chtějí věřit ve spravedlnost, jakkoli výběrovou a omezenou, ale také posílením těch struktur v Kosovu, které už deset let znemožňují prosazovat alespoň základní prvky evropské politické kultury v provincii.   

            Suverenitu dále omezí zdvojení mezinárodní správy. Švédský ministr zahraničí Carl Bildt upozornil, že ministři EU sice schválili mandát unie, ale zrušit rezoluci RB 1244 a mandát správy OSN a KFOR může pouze Rada bezpečnosti, což znemožní ruské, a možná i čínské veto. O rezoluci 1244 se proto lze trvale opírat.

Ze stejných důvodů se Kosovo nestane členem OSN, což je podmínka pro členství ve většině mezinárodních organizací. Snaha obejít Radu bezpečnosti hlasováním ve Valném shromáždění neuspěje. Stálí členové RB by se museli dohodnout, že tomu nebudou bránit jako kdysi při přijímaní obou korejských států. Ale i kdyby k tomu došlo, podle různých odhadů Kosovo uzná možná 40 až 45 států, což je méně než 25 procent členů OSN. K odpůrcům patří mezi velkými státy nejen Rusko a Čína, v EU Španělsko, ale také Indie, Indonésie, Vietnam, Brazilie a většina arabských států.

K přijetí do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě je nutná jednomyslnost členských států. Ta však není ani v Evropské unii.

V izolaci není Srbsko, ale kosovský pseudostát.

Před nedávným zasedáním ministrů EU předsedající slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel řekl, že „nejdůležitější otázka je pomoci Srbsku a jeho evropské perspektivě“. Také ostatní členské státy EU považují evropskou perspektivu Srbska za prioritu nebo alespoň za jeden z významných cílů. Uznávání kosovské pseudonezávislosti je s těmito idejemi v příkrém rozporu stejně jako desetiletí embarg, sankcí, vydírání v souvislosti s haagským tribunálem, jemuž Bělehrad vydal více obviněných z válečných zločinů než všichni ostatní účastníci balkánských konfliktů dohromady.

Srbští občané mají v květnových volbách rozhodovat o své evropské perspektivě. Uznáváním Kosova, odsouváním asociačních a stabilizačních dohod, vizovými bariérami a kladením podmínek, které neplatí pro další země bývalé Jugoslávie, jim to Evropská unie nijak neulehčuje. Nicméně rozpor mezi hlásanými cíli a politikou nezodpovědnosti nesdílejí ani všechny státy Unie a už vůbec ne většina evropských občanů. Nejen v České republice většina občanů odmítá uznání Kosova a podporuje suverenitu a integritu Srbska. V Česku se tyto postoje opírají také o více než stopadesátileté vztahy a o vědomí, že Srbové byli vždy na naší straně proti bezpráví. Srbové tedy nejsou ani v Evropě sami a mohou se opřít o vysokou míru solidarity bez ohledu na kapitulantství nebo lhostejnost většiny vlád.

(Autor byl mluvčí Charty 77, porevoluční československý ministr zahraničí a v letech 1998-2OO1 Zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva pro Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Svazovou republiku Jugoslávii)