Polemika Jiřího Dienstbiera a Jana Pelikána o Kosovu 06. 03. 06

Literární noviny, 6.3.2006, Ve vídeňském paláci Daun-Kinski začaly 20. února pod předsednictvím bývalého finského prezidenta Martti Ahtisaariho mnohokrát odkládané rozhovory mezi Srby a Albánci o statutu Kosova.

Jiří Dienstbier: 1
Ve vídeňském paláci Daun-Kinski začaly 20. února pod předsednictvím bývalého finského prezidenta Martti Ahtisaariho mnohokrát odkládané rozhovory mezi Srby a Albánci o statutu Kosova. Skhelzen Maliqi, kosovský spisovatel, filozof a a jeden z osamělých demokratických myslitelů v provincii doufá, že rozhovory „slibují stát se závěrečnou epizodou dlouhé balkánské krize“.
Po prvním kole byla jednání odložena a předpokládá se, že budou pokračovat nejméně do konce roku 2006. To je ovšem optimistický odhad. Stanoviska obou stran jsou zatím neslučitelná.
Představitelé kosovských Albánců nechtějí připustit jiný výsledek než uznání nezávislosti Kosova. Srbští představitelé nabízejí „méně než nezávislost, více než autonomii“. Rozumějí tím zajištění bezpečnosti Srbů v Kosovu, včetně ochrany kulturních památek, nejlépe decentralizací se samosprávnými orgány národních oblastí. Požadují také, aby orgány Srbska a Černé Hory převzaly ostrahu státních hranic vůči Makedonii a Albánii.
Pro obě strany jsou nepřijatelné úvahy o rozdělení Kosova. Navíc by to bylo téměř nemožné. Srbské enklávy a nejcennější kláštery a kostely (Gračanica, Dečane, Prizren, ve 14. století centrum srbského státu cara Dušana) jsou uprostřed albánského osídlení. Připojení části severně od Ibaru k Srbsku by mohli Srbové přijmout jen pod tlakem jako možnost zachránit alespoň něco, protože sever má ohromné nerostné bohatství . Toho se ovšem Albánci odmítají vzdát.
Oficiálně zatím platí rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244, kterou bylo ukončeno bombardování Jugoslávie v roce 1999. Podle ní zůstává Kosovo součástí tehdejší Jugoslávie, tedy dnešního Srbska a Černé Hory, má získat podstatnou autonomii a správa OSN, podporovaná mezinárodními jednotkami pod velením NATO, měla vytvořit podmínky pro návrat uprchlíků a vyhnanců všech etnik a pro vznik demokratických institucí multietnické společnosti v Kosovu.
Nic z toho se za sedm let nepodařilo. Z Kosova bylo vyhnáno na 250 tisíc Srbů, Romů, Chorvatů a dalších menších nealbánských národností. Bezpečnost zbývajících asi 80 tisíc musí střežit mezinárodní jednotky. Březnové útoky v roce 2004, při nichž byly zničeny další ortodoxní kostely a kláštery, potvrdily odhodlání albánských extrémistů vyhnat z Kosova zbývající Srby. OSN a NATO přitom neochránily středověké památky, které jsou nejen symbolem zrodu srbského státu, ale také součástí evropského kulturního dědictví.
Mezinárodní činitelé, odpovědní za Kosovo, sice mluví o zajištění lidských práv a práv menšin, ale když to nedokázali ani v okupované provinci pod správou OSN a s jednotkami NATO, lze si stěží představit, že by na tom mohli něco změnit předají-li správu Kosova Albáncům. Jediným věcným požadavkem je, že Kosovo se ustaví v současných hranicích, mimo jiné že se nepřipojí k Albánii. To svědčí o zavírání očí nad tím, že centrem albánského nacionalismu bylo vždy Kosovo. Pokud by se Albánci sjednocovali, připojovala by se Albánie ke Kosovu a nikoli opačně. Albánští ideologové se nikdy nevzdali myšlenky sjednocení či „osvobození od slovanského otroctví“ a připojení oblastí, kterým říkají „východní Kosovo“, čímž myslí především jižní Srbsko a západní Makedonii, ale také jižní část Černé Hory.
Je zřejmé, že jakékoli řešení obsahuje mnoho známých, ale také jen tušených nebezpečí, která by se mohla z balkánského kotle vynořit. Perspektiva je snad jen v mnohaletém úsilí o rekonstrukci Balkánu a jeho postupné přibližování a nakonec i začlenění do evropské integrace. Toho je si zřejmě vědom Ahtisaari, který chce při jednáních postupovat „zdola“ a pokusit se dohodnout řešení otázek zdravotnictví, vzdělání, kultury a sociálního zabezpečení a později jednat o justici, policii a administrativě. Pokud by se ani těchto praktických cílů nepodařilo dosáhnout, konečný statut Kosova by bylo možné jen vynutit jednostrannými rozhodnutími mocností s následky, které by opět ohrozily balkánskou a evropskou bezpečnost a přišly nás všechny, zejména Evropskou unii, velmi draho.

Jan Pelikán: 1
Vážený pane Dienstbiere,
v celém průběhu balkánské krize se naše názory na její příčiny a řešení buď shodovaly, nebo si byly velmi blízké. Vaše a moje stanovisko se výrazně lišilo pouze v názoru na budoucnost Kosova.
Již od počátku 90. let hájím stanovisko, že jednou ze základních podmínek ukončení dlouhodobé mizérie, do které se Srbsko postupně propadlo, je oddělení Kosova od srbského státního prostoru. Svůj postoj jsem vždy zdůvodňoval reálnými národnostními poměry v tomto regionu a historickými zkušenostmi.
Od balkánských válek, kdy Srbsko získalo Kosovo, se situaci v tomto regionu nikdy nepodařilo plně stabilizovat. Zde usídlení příslušníci albánského národa se nikdy neidentifikovali se srbským státem. Srbská a albánská komunita žily v Kosovu izolovaně, jejich neformální vztahy zůstávaly minimální, smíšená manželství raritou. Jako neúčinné se ukázaly jak represálie, hojně používané bělehradskou vládou v meziválečném období, tak na balkánské poměry nebývalá vstřícnost, kterou vůči kosovským Albáncům projevoval Titův režim. V poslední třetině 60. let získala v tomto regionu moc albánská elita; Albánci se fakticky staly jedním z plnoprávných národů jugoslávské federace.
Přesto, či právě proto se právě tehdy v Kosovu velmi výrazně zhoršily mezietnické vztahy. Především v důsledku neformálního nátlaku ze strany Albánců trvale vzrůstalo vystěhovalectví příslušníků slovanských etnik. V národnostní struktuře regionu začali jednoznačně dominovat Albánci. Ve stejné době eskalovalo iredentistické hnutí usilující o spojení Kosova s Albánií. Existence stalinistického režimu Envera Hodži pro něj nepředstavovala překážku: Televizní antény na střechách albánských domů v Kosovu byly namířeny tak, aby zachycovaly signál vysílaný z Tirany; ilegální separatistické skupiny přizpůsobily své ideologické zabarvení Hodžovu režimu.
Výraznější změnu nepřineslo ani zrušení autonomie na přelomu 80. a 90. let. Srbsko jím nedosáhlo žádného úspěchu. Za vynaložení ohromných finančních prostředků spravovalo Kosovo jen jako kolonii. V kontextu etnických poměrů v širším areálu východního Středomoří (nejen ve srovnání s postavením Kurdů v Turecku, ale i Albánců v Makedonii) nebylo albánské etnikum v Kosovu za Miloševićovy éry vystaveno výraznější diskriminaci. S cílem dosáhnout svých nacionálních cílů se samo stáhlo do dobrovolného ghetta. Po neúspěchu pasivní rezistence zahájilo aktivní odboj, jehož konečným důsledkem (a z hlediska albánského nacionálního programu ohromným, ale jen dílčím úspěchem) bylo nastolení protektorátu OSN nad Kosovem.
Plně sdílím, vážený pane Dienstbiere, Vaše hodnocení tristních výsledků skoro sedmileté mezinárodní správy Kosova. Reálný stav občanských svobod a především dodržování práv menšin se v Kosovu až děsivě míjí s cíli proklamovanými při agresi států NATO proti Jugoslávii v roce 1999.
Řešení kosovské otázky, které v závěru svého dopisu nabízíte, tedy postupné přibližování Balkánu a nakonec i začlenění do evropské integrace, však nepovažuji za uskutečnitelné. V uplynulých sedmi letech se Kosovo k evropské integraci nijak nepřiblížilo ani v politické, ani v ekonomické, ani ve společenské sféře.
Albánské nacionální hnutí navíc ztrácí trpělivost. Nebude čekat na sjednocení svého etnika v rámci integrované Evropy, ale do Evropy chce vstupovat jako jeden subjekt. Pro dosažení svého cíle je přitom připraveno k obětem. Mezinárodní správa, která kvůli obavě z konfliktu s většinovou populací přihlížela a zřejmě ještě bude přihlížet masovému exodu menšin z Kosova, není ochotná a zřejmě ani schopná čelit albánskému hnutí odporu. Obávám se, že v Kosovu nedokáže nejen zajistit standardní úroveň občanských práv a svobod, ale že i závazek neměnnosti hranic Kosova zůstane pouhým prázdným příslibem.
Kosovo nezadržitelně směřuje k nezávislosti, protože si to přeje více než 90 procent jeho současných obyvatel. Současná vídeňská jednání, při nichž nikdo nebude brát ohled na srbské kulturní dědictví, ale i na zájmy srbské minority, zcela jistě není závěrečnou epizodou dlouhé balkánské krize. Představuje jen jedno, a to nikoliv závěrečné dějství kosovského dramatu, které je součástí mnohadílného seriálu balkánských tragédií. Další část cyklu se bude velkou pravděpodobností odehrávat v kulisách makedonských měst a hor.
Srdečně zdraví Jan Pelikán

Jiří Dienstbier: 2
Milý pane Pelikáne,
se vším, co jste napsal o Kosovu, historii srbsko-albánských vztahů a albánských snahách o sjednocení musím souhlasit. Ale právě proto by uznání nezávislosti Kosova nebylo řešením, ale jen poskytnutím územní a mocenské základny albánským nacionalistům a extrémistům k rozvracení jižního Balkánu.
Albánci mají právo na samosprávu, na život v bezpečí a vytváření podmínek pro seberealizaci. Ve všech volbách převážně dávají hlasy umírněným politikům. Sami žijí ve strachu před mafiemi, které jsou nejmocnější strukturou v jejich společnosti a které disponují značnými prostředky z obchodu s drogami, se ženami a z další kriminální činnosti – také u nás. Při přechodu na eura přinesli kosovští Albánci do bank na výměnu miliardu marek. Stěží je vytahovali ze slamníků chudí venkované. Policie a soudy nefungují ve společnosti, kde vládnou rodinné klany a existuje krevní msta. Pokud nejsou policisté a soudci sami členy klanů a mafií, neodváží se zasáhnout. Mnozí Albánci proto chtějí, aby orgány činné v trestním řízení řídili zahraniční odborníci. Bez svědků ochotných usvědčit třeba jen obyčejného zloděje však ani oni mnoho nezmůžou. Za těchto okolností by předání správy místním orgánům poškodilo samotné Albánce. Pro Srby, Romy a další menšiny by to znamenalo konečnou katastrofu.
Mnozí světoví politici se chtějí zbavit kosovského problému, který vytvořili, když po bombardování Jugoslávie nedokázali na území velkém jako osmina Ćeské republiky splnit ani jeden z cílů operace: zajistit bezpečí všech občanů, jejich majetková práva, návrat vyhnaných a vytvářet podmínky pro vládu práva. Nelze proto věřit nabídkám, že vzdají-li se Srbové Kosova, výměnou budou zajištěna i jejich lidská a občanská práva. Kromě toho s lidskými právy nelze cynicky obchodovat. Na jejich zajištění měla správa OSN a KFOR sedm let zmarněného času.
Jugoslávie přijala rezoluci Rady bezpečnosti l244, která ponechala Kosovo jako její součást, byť s širokou autonomií místních občanů. Podle závěrů helsinské konference z roku 1975 je změna hranic možná pouze dohodou těch, kterých se týká. Rozmáhající se porušování mezinárodního práva patří k příčinám rostoucího napětí v dnešním světě. Jeho další ignorování by ovlivnilo mnohé spory nejen na Balkáně. Máte ovšem pravdu, že jakékoli řešení, zejména zkratkovité, bude jen součástí mnohadílného seriálu balkánských tragedií. Nechceme-li se na něm podílet a doplácet na něj lidsky i materiálně, vyžaduje to dlouhotrvající trpělivost.
Jan Pelikán: 2
Vážený pane Dienstbiere,
máte pravdu, křehkou stabilitu jižního Balkánu v současné době skutečně nejvíce ohrožuje aktivita albánského nacionálního hnutí. Lze však fenomén albánského extremismu vysvětlovat jen skutečností, že kosovskou, stále především patriarchálně založenou společnost ovládají mafiánské skupiny napojené na obchod s drogami a další sféry nelegální ekonomiky?
Podle mého soudu je určujícím faktorem ovlivňujícím současnou situaci v regionu završování jedné z etap historicky opožděného moderního albánského národního hnutí. Jejím klíčovým rysem je směřování ke státnímu sjednocení etnického prostoru. Tento proces má objektivní charakter, lze ho zvrátit jen za použití nepřípustných prostředků. Rozvoj albánského radikálního nacionálního hnutí bude přitom mít neblahé následky nejen na dění v regionech s početným zastoupením albánského etnika (Makedonie, jižní Srbsko, Černá Hora), ale přispěje i k destabilizaci situace v Bosně a Hercegovině.
Nejsem si jist, že Vámi naznačené řešení problému Kosova může mít dlouhodobě pozitivní efekt. Velmocenský protektorát se za sedm let ukázal jako zcela neefektivní. Pochybuji, že i osvícená, spravedlivě postupující mezinárodní správa (při níž by byla formálně zachována územní integrita Srbska) by byla schopna v dohlédnutelné perspektivě zajistit urychlenou modernizaci Kosova, ztlumit radikalismus albánského nacionálního hnutí, zabránit další vlně etnických čistek a předejít rozšíření konfliktu do sousedních regionů.
Na věci také nic nemění, že ve volbách v Kosovu vítězí umírněné politické proudy. Podobně tomu bylo i v 90. letech. I tehdy kosovští Albánci podporovali umírněného Ibrahima Rugovu. V rozhodujícím momentu, tedy těsně před bombardováním Jugoslávie a v jeho průběhu, se však Rugova ocitl zcela mimo hru. Většina kosovských Albánců se možná neidentifikovala s radikály; žádný významnější politický proud se jim však nepostavil na odpor. Analogický scénář lze očekávat i po vypuknutí dalšího konfliktu.
Samostatnost Kosova krizi neukončí. Konflikt se jen posune o další krok dál. Daná situace však vybízí k úvahám, nakolik racionální bylo lpění na zachování vnitřních hranic jugoslávské federace. Znovu vyvstává otázka, zda k méně bolestným variantám komplexního, a tedy dlouhodobého řešení balkánské krize, nepatří i mezinárodní arbitráž, která by přizpůsobila státní hranice reálné etnické situaci. Jedním z významných důsledků takového postupu by mohlo být ukončení bosenské krize.
Srdečně Vás zdraví
Jan Pelikán

Jiří Dienstbier: 3

Milý pane kolego,
mezi námi není rozdíl v hodnocení stavu Kosova a možných následků jakéhokoli řešení či neřešení. Souhlasím, že konflikt je historický a albánský extrémismus nelze vysvětlit pouze ovládáním společnosti patriarchy a mafiány. Míra zločinnosti a bezpráví v Kosovu je však také důsledkem selhání takzvaného „mezinárodního společenství“.
Velmoci, OSN a NATO se rozhodly v roce 1999 zaútočit na Jugoslávii z podobně falešných důvodů, s jakými byla zahájena válka v Iráku, aniž věděly co bude „den poté“. To nemá nic společného s hodnocením Miloševiče nebo Husejna. Kosovo ovládly extrémní síly dřív než se ustavila mezinárodní správa. Administrátoři a jednotky KFOR nemohly už proto zabránit vyhnání desetitisíců lidí a uloupení jejich majetků. Za sedm let to nedokázali napravit. Dnes se některé mocnosti snaží vykroutit z odpovědnosti poskytnutím nezávislosti Kosovu.
O změně hranic by musela znovu rozhodnout Rada bezpečnosti OSN, která v roce 1999 uznala Kosovo za součást Jugoslávie. Pochybuji, že to RB schválí. Protože je ke změně evropských hranic potřebný souhlas příslušné země, bylo by to vážným porušením mezinárodního práva. Také uplatnění návrhů, aby státní hranice na Balkáně byly přizpůsobeny etnické situaci, by vyvolalo nový celkový rozvrat. Na řadě by byla nejen Makedonie či Černá Hora (jižní Srbsko by si Srbové ubránili), ale také Bosna. Další snaha o „pokus a omyl“ by nás všechny mohla přijít draho. Za dlouhodobé řešení považuji takovou podporu balkánského rozvoje, v jehož průběhu budou hranice ztrácet význam. Byla by to levnější investice do evropské, a tedy naší, bezpečnosti než hašení dalších požárů.
Hodně štěstí s blížícím se jarem přeje
Jiří Dienstbier