PERDRE LA VERITE, PERDRE LA PAIX 01. 12. 99

par Jiri Dienstbier, Le Monde

PERDRE LA VERITE, PERDRE LA PAIX
par Jiri Dienstbier

Ismail Kadaré napsal  (Le Monde, Gagner la guerre, perdre la paix, 14 decembre 1999), ze odsouzeni nebo schvalovani zlocinu je zakladni otazkou pro Balkan zitrka…Na odpovedi zalezi moralka kazdeho z taboru, ale take vsech tech, kteri do tohoto problemu vstupuji. („la condamnation ou  l absolution du crime est la pierre de touche pour les Balkans de demain…De la reponse qu on y apporte depend la morale de chaque camps mais aussi de tous ceux qui se trouvent meles a ce probleme“).
   To by se me primo tykalo i kdyby mi spisovatel nevenoval par zlostnych radku. Od dubna 1998 do balkanskeho dramatu vstupuji jako zvlastni zpravodaj Komise OSN pro lidska prava v Bosne-Hercegovine, Chorvatsku a Federalni republice Jugoslavii. V desetilete balkanske tragedii, v niz se krize vzajemne zivi a podnecuji, bylo toto obdobi predevsim dobou utrpeni v Kosovu.
   Úkolem zpravodaje pro lidska prava je informovat o porusovani lidskych prav, cinit zavery a doporucovat postupy, jakymi respekt k lidskym pravum zajistit. Prevence vyzaduje  take analyzovat zdroje nasili a sledovat tendence, kterym se zatim nevenuje dost pozornosti, ale ktere mohou vest k dalsim tragediim, nedokazeme-li vcas zasahnout. V soucasne chvili povazuji za nejzavaznejsi nasili proti nealbanskemu obyvatelstvu Kosova, neduslednost mezinarodniho spolecenstvi, ktere neni schopno zajistit dost prostredku ani lidi pro mirovou operaci v Kosovu,  ani k odvraceni mozne humanitarni katastrofy z hladu a zimy ve znacne casti Balkanu po bombardovani Jugoslavie a jarnich i podzimnich etnickych cistkach v Kosovu. Zvlastni pozornost venuji zadrzovani tisicu Albancu v Srbsku a politickym procesum s nekterymi z nich. Nesmime vsak zapominat, ze tyto aktualni  otazky jsou soucasti mnohych vzajemne propojenych aspektu celkove krize Balkanu a v sirsim smyslu se tykaji cele Evropy a celeho mezinarodniho spolecenstvi. Zanedbani kterehokoli z nich ma vazne dusledky pro vsechny. Napriklad zhoubna politika embarg a sankci, ktera nikdy neposkozuje vladce, ale vzdy jen obcany, deset let nejen znemoznuje regionalni rozvoj, ale prispiva na celem Balkane ke korupci, paseractvi, institucionalizaci zlocinu a pusobeni mafii. Za ilegalni ekonomickou cinnosti casto stoji predstavitele politicke moci. Kadare jiste vi, ze to plati i v Albanii a v Kosovu a ze se na tom podileji i nekteri z tech, kteri zahajili ozbrojeny boj.
   Ve vsech zpravach Komisi lidskych prav, Valnemu shromazdeni OSN, v rozhovorech s ucastniky udalosti, v interview a na tiskovych konferencich nejen odsuzuji zlociny kazdeho, kdo je pacha, porusovani zakladnich prav obcanu, ale odmitam take vse, co Ismail Kadare oznacuje za „ absence de l impartialite, la dissimulation d une partie de la realite, enfin la mystification grossiere et cynique“.
    Chapu, ze akteri konfliktu nejsou spokojeni s takovym pristupem. Na celem uzemi byvale Jugoslavie se kdekdo citi byt obeti a za viniky nestesti povazuje jen ty druhe. Mohu pochopit, ze ani Kadare si nedokaze uchovat „l impartialite“ pri pohledu na utrpeni sveho naroda. Necekal jsem vsak, ze se spisovatel svetoveho jmena snizi k pomluvam, podobnym tem, kterym jsme byli po desetileti vystaveni v byvalych komunistickych zemich. Ani v opozici vuci komunistickemu rezimu jsem se nestaral o osobni utoky. Nezabyval bych se jimi ani nyni,  kdyby nedemonstrovaly nazorne starou zkusenost, ze v konfliktech, zejmena nasilnych,  je vzdy prvni obeti pravda; a kdyby Kadareho formulace nebyly priznacne pro postoje, ktere brani prekonavani etnickych napeti.
   Kadare soudi, ze „Dienstbiert (sic)…met sur le meme plan victimes et bourreaux.“ Jeho veta, ze „aucune comparaison n est possible entre les crimes serbes et albanaises“poukazuje na past, do ktere se chytilo jeho uvazovani. Nejsou „srbske a albanske zlociny“. Zlociny pachaji konkretni zlocinci. Nekdy maji srbska, jindy albanska nebo jina jmena. Nekladu tedy na stejnou rovinu obeti a katy. Kladu na stejnou rovinu srbske a albanske katy a mam stejnou starost o albanske a srbske obeti.
   O serioznosti Kadareho informaci svedci uz fakt, sam o sobe smesny, ze pri svem utoku nedokaze ani spravne napsat moje jmeno. Zcela vymyslene je jeho tvrzeni, ze prezident Havel vyjadril nesouhlas s mou zpravou. S prezidentem se lisime v nazoru na bombardovani, ktere podle meho nazoru prineslo mnoho noveho utrpeni, aniz dosahlo jedineho cile, ktery by je mohl pripadne legitimovat: zajistit podminky pro rozvoj demokratickeho, obcanskeho souziti etnickych skupin v Kosovu. Za zvlaste nedustojnou velkeho spisovatele povazuji insinuaci, ze moje kritika spojeni nekterych Albancu s mafii – je vseobecne znamo a potvrzeno policejnimi zasahy a soudnimi rozhodnutimi, ze albanska mafie kontroluje obchod s drogami v mnoha evropskych zemich - ospravedlnuje vyvrazdeni velkych rodin. Pravdive neni ani jeho tvrzeni, zobecnene zrejme z nemnohych extremnich vyroku, ze v Kosovu „l opinion entiere s est depuis longtemps insurgee contre les prises de position de ce rapporteur“.  Jak to vi? Delal vyzkum verejneho mineni? Byl jsem v Kosovu od dubna 1998 sedmkrat, v dobe masoveho vyhaneni Albancu z Kosova od brezna do kvetna navic take v makedonskych a cernohorskych uprchlickych taborech. Setkal jsem se se stovkami lidi v Pristine, Peci, Gnjilane, Prizrenu, Kosovske Mitrovici i jinde, s mnohymi politickymi predstaviteli a intelektualy, Rugovou, Aganim, Demacim, Surroiem,  a vsude jsem byl pratelsky prijat, byt nase nazory mnohdy byly a jsou rozdilne, napriklad s Hashimem Thacim velmi podstatne. Byl jsem zajiste napaden a budu napadan i nadale, nekterymi z nedorozumeni, nepochopeni, ze konfrontace ruznych nazoru je podstatou demokracie, jinymi proto, ze nedokazou prekonat svuj jednostranny nacionalisticky pohled a jiste temi, kteri stoji za soucasnymi zlociny.
   Ismail Kadare trpi tim, ze v Kosovu dochazi k albanske pomste na nealbanskem obyvatelstvu. Tyto akty odsuzuje a chce, aby byly zastaveny. Chape, ze tato msta je sebevrazedna. Adem Demaci mi totez v rijnu formuloval takto: „Nechci,  aby muj narod byl povazovan za zlocince. Take proto, ze ostatni si to budou pamatovat.“
   Vysvetlovat zlociny pomstou, nebo dokonce „pochopitelnou pomstou“ je ovsem zavadejici. K tomu jiste take dochazi. Avsak hlavnim zdrojem vyhaneni, vrazd, loupeni, vypalovani domu a dalsich nasilnych aktu je organizovana cinnost tech, kteri se zbranemi v ruce zabiraji pro sebe majetky vyhanenych a snazi se usurpovat moc. Zlocinci i mafie se volne pohybuji pres otevrene hranice. Mezinarodni mise jim v tom neni schopna zabranit. Tim spise to nedokazou zastraseni obyvatele.
   Vetsina Albancu ani Srbu se zadnych zlocinu nedopustila. Kadare pise, ze ve svych rozhovorech v Kosovu zjistil, ze „non seulement les intellectuels, les philosophes, les ecrivains, mais l immense majorite du peuple albanais rejette et denonce les represailles a l encontre des Serbes.“  Lide, kteri takto smysli, se to zrejme nebali rici svemu narodnimu spisovateli z Parize. Byl jsem vsak v rijnu prave v Pristine, kdyz Kosovapress, oficialni agentura Thaciho administrativy, obvinila ze zrady predni kosovske intelektualy Vetona Surroie a Batona Haxhiu za kritiku zlocinu proti  nealbanskemu obyvatelstvu. Jejich statecny postoj je o to cennejsi, ze po utoku NATO srbske paramilitarni sily znicily redakci jejich deniku Koha Dittore a oni sami po 24. breznu jen zazrakem unikli vrazdicim komandum. Slovnik komentare, oznacujici Surroie a Haxhiu za „degeneraty“, kteri „smrdi slovanskym pachem“, „bastardy“, kteri „nemaji misto ve svobodnem Kosovu“ a „mohou se stat objektem pripadne a velmi pochopitelne odplaty“, naposledy pamatujeme z dob Goebbelse a Stalina. Koha Dittore opravnene napsal, ze „komentar tiskove agentury Kosovske prechodne vlady vstoupi do dejin kosovske zurnalistiky jako prvni komentar vyzyvajici k vrazde.“ Jini intelektualove a politicti predstavitele mi priznali, ze se neodvazuji otevrene vystoupit – z obav o vlastni zivot, ale take z obav o zivoty pripadnych stoupencu, kteri ziji v obcich, kde moc je v rukou militantnich extremistu.
   Kadare pravem zada, aby Srbove pochopili vinu, ktera byla spachana jejich jmenem jejich spoluobcany, protoze bez toho neni mozna ani spravedlnost ani usmireni. V rozhovorech se Srby to vzdy zduraznuji, stejne jako zduraznuji Albancum a vsem ostatnim, aby posoudili predevsim svuj vlastni podil na tragediích uplynuleho desetileti, ktere jeste zdaleka nejsou u konce.  Nedostatek sebereflexe je zcasti dusledkem ztraty souvislosti, pramenici ze smutne skutecnosti, ze “latest news” zastinuje udalosti minule, ktere uz zmizely z televiznich obrazovek a nejsou  „v mode“. Ale mnohem dulezitejsi jsou pomery: v nekterych lide mohou svobodne mluvit, v jinych ma vetsina strach vyjadrit svuj nazor. Plati to v Srbsku, kde kriticke postoje maji pristup jen do medii s omezenym dosahem  a jejich autori konci obcas u soudu, ne-li jako Curovija s kulkou v hlave. V dnesnim Kosovu, jak vidime, je potreba ke kritice nemene odvahy.   
   Kazde nasili je treba odmitnout ze zasady, ale take proto, ze je vzdy jen stupnem k dalsimu nasili. Nesmime zapominat ani na utrpeni vyhanenych Albancu, ani na to, ze v Srbsku a Cerne hore je dnes na milion vyhnancu z Chorvatska, Bosny a Kosova. A mnoho dalsich, Bosniaku, Chorvatu a jinych v Bosne. Nemluve o tech, kteri jsou dnes roztrouseni po celem svete. Vsichni byli v te ci one fazi obeti etnickych cistek, pri nichz prisli mnohdy o sve blizke.  Vyhnani ctvrt milionu Srbu, Romu, Bosniaku, Chorvatu z Kosova nezajisti ani mir, ani prevahu „noblesy srdce“, po niz Kadare vola. Plany na „sjednoceni albanskeho naroda“,  ohrozuji cely jizni Balkan a neslibuji Albancum, kosovskym ani jinym, pokojnou budoucnost. V uprchlickych taborech v Srbsku jsem se uz potkal s mladymi vyhnanymi muzi, kteri rikaji: „Vratime se jako partyzani – jako to ucinila UCK.“  
   Chapu, ze Kadare zduraznuje pozitivni stranky zivota v Kosovu: veletrh albanskych knih, vydani Aristotela, Bible ci predstaveni Hamleta. Nevim, zda vi, ze ve stejne dobe jsou niceny desetitisice knih v srbstine, mezi nimi take Aristoteles. Vitam jeho vyzvu, abychom pro utiseni nenavisti mezi narody „hledali jine zdroje, zdroje noblesy srdce“ (cherchez d autres sources, celles de la noblesse de coeur). To vsak vyzaduje, aby predstavitele balkanskych narodu nezakryvali zdroje nenavisti na vlastni strane a aby s odvahou vystupovali proti porusovani prav cloveka cleny vlastni etnicke skupiny. Kadare to cini, nepochopitelne vsak obvinuje jine z „la mystification grossiere et cynique“, kdyz cini totez. Pomaha si pritom nepravdami a absurdnimi tezemi, kdyz tvrdi, ze „pour beaucoup, le Kosovo presente bien plus d interet quand il baigne dans le meurtre et le sang qu exempt de ces fleaux.“ Bez pravdivych informaci a kritiky vsech porusovani lidskych prav nelze prekonat balkanske trauma a postupne zapojovat narody jihovychodni Evropy do evropske integrace. Jen pravda o sobe samych jim pomuze vyhrat mir. Pokud to neucini, prohraji nejen mir, ale mozna i pristi valku, kterou privolaji na sve narody.


(Autor, byvaly disident a ceskoslovensky ministr zahranici po listopadu 1989, je zvlastni zpravodaj OSN pro lidska prava v Bosne-Hercegovine, Chorvatsku a Federalni republice Jugoslavii.)