MUJ SPOR NEJEN S KOUCHNEREM 30. 06. 00

„Když kritizujete mne, kritizujete sami sebe. Nedáváte mi peníze ani lidi a chcete po nás nemožné.“ říká Kouchner

Když Bernard Kouchner vybuchl na tiskové konferenci v Prištině, přičetl jsem to zčásti jeho povaze, ale především jeho nervozitě nad úkolem, který přijal aniž mu k tomu byly vytvořeny podmínky. Ostatně podobně vybuchl o týden dříve na jednání v New Yorku: „Když kritizujete mne, kritizujete sami sebe. Nedáváte mi peníze ani lidi a chcete po nás nemožné.“ Francouzské ministerstvo zahraničí vnímalo situaci zřejmě podobně, když jeho mluvčí Francois Rivasseau prohlásil, že podporují akci OSN jako celek včetně Kouchnera a Dienstbiera.
Nejde mi ovšem o osobní spor. Pana Kouchnera si vážím za mnohé, co v životě učinil. Navíc kritizuje většinou totéž co já; i na oné tiskové konferenci přiznal „nedostaky v lidských právech a bezpečnosti“. A dva dny po tiskovce nepustil do Kosova bývalého albánského prezidenta Berišu. Jen škoda, že neuvedl pravý důvod: Beriša otevřeně hlásá Velkou Albánii. Ale i ten zástupný potvrzuje to, co mnozí z nás říkají: v Kosovu je výbušná situace.
Chápu rozdílný úhel našich pohledů. Kouchner a mnozí další představitelé v Kosovu potřebují i pro sebe zdůrazňovat pozitivní výsledky svého úsilí; jinak by museli utéct. Mnozí již odešli. Také já jsem často v dokumentech a interview ocenil obětavost tisíců lidí, kteří v obtížných podmínkách pomáhají. Povinností zvláštního zpravodaje Komise OSN pro lidská práva je však upozorňovat na jejich porušování, jejich nedostatečnou ochranu či toleranci násilí a také preventivně na nebezpečí, která hrozí z nedůslednosti, zúžené perspektivy a pohledů růžovými brýlemi. Názorně: Lze jen ocenit, zajišťuje-li administrátor obce zlepšování životních podnínek a školní docházku. Já však musím vidět také desetitisíce srbských, bosňáckých, romských a dalších nealbánských dětí a sedm tisíc studentů prištinské univerzity, kteří byli vyhnáni z Kosova a kteří se většinou nemají kde vzdělávat.
Takový je mandát zvláštního zpravodaje, který musí být nezávislý, což je zdůrazněno i tím, že není placen, aby nepodléhal ani aparátu OSN. Nikdo mu proto nemůže nařídit aby mlčel nebo ho nutil podřizovat jeho soudy politice vlád či mezinárodních organizací a jejich sebeuspokojení. Osobně zkoumat situaci na místě znemožňují zvláštním zpravodajům jen režimy Iráku, barmské junty a jim podobné.
Zvláštní zpravodajové ovšem nesepisují někde na mezi či v letadle na koleně své dojmy. V bývalé Jugoslavii na padesát lidí v kancelářích Vysokého komisariátu OSN pro lidská práva v Bělehradě, Prištině, Podgorici, Sarajevu a Záhřebu denně monitorují situaci, navštěvují pronásledované, soudy i vězení, jednají s představiteli vlád, opozice, novináři, organizacemi občanské společnosti i jednotlivci, spolupracují s desítkami jiných mezinárodních organizací při přípravě zpráv a cest zvláštního zpravodaje, s nímž jsou v pravidelném e-mailovém a telefonickém styku. Personál kanceláří tvoří zkušení mezinárodní právníci a jiní znalci problematiky lidských práv spolu s obětavými místními pracovníky, kteří často riskují nenávist vládnoucích a nacionálních extremistů, kteří je považují za zrádce národní nebo státní věci. Také v Prištině pracují v kanceláři lidských práv Albánci, kteří odmítají etnickou nenávist. Ačkoli byli sami v době bombardování krutě vyhnáni srbskými milicemi, vrátili se k zápasu za občanské soužití v Kosovu. Jejich činnost je vysoce profesionální. Pokud někdo tvrdí, že svou kritikou urážím pracovníky mezinárodních organizací, mohu odpovědět, že odbývat zprávy zvláštního zpravodaje jako snůšku neověřených informací, je urážkou těchto statečných lidí, kteří sbírají a ověřují fakta, porovnávají je se zjištěními ostatních mezinárodních organizací a připravují zprávy pro OSN.
Komu se nezdají dost podložené argumenty pozorovatelů, kteří sice Balkán navštěvují – byl jsem za poslední dva roky na dvaceti misích, z toho desetkrát také v Kosovu – ale nežijí tam, měl by věnovat pozornost Dennisu McNamarovi, který v těchto dnech končí svou misi šéfa kosovské pobočky Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky a Kouchnerova náměstka. Zkušenosti tohoto vysoce postaveného Zelanďana sahají až k roku 1975, kdy se staral o Vietnamce prchající na člunech. McNamara, který v Kosovu koordinoval péči o milion běženců, je právem hrdý, že do zimy měli všichni střechu nad hlavou a základní potraviny. Při loučení s Kosovem však považoval za potřebné upozornit na pokračující násilí proti ne-Albáncům, které je podle něho důsledkem toho, že „od počátku tu bylo prostředí tolerance vůči netoleranci a odplatě. Nebyla tu skutečná snaha nebo zájem pokusit se jí čelit nebo zastavit. Všichni ji implicitně podněcovali mlčením a nedostatkem aktivního odporu. Vyhánění menšin z Kosova bylo organizované, ale četná varování Albáncům, že Západ je přestane podporovat, nevedla nikam, protože nenásledoval žádný čin. McNamara cítí tendenci optimisticky zahalit některé skutečnosti a vyhnout se konfrontaci s guerillou, která bojovala za nezávislost Kosova nebo se stále aktivnějšími gangy organizovaných zločinců. Nikdo nebyl odsouzen za vraždu. Svědkové jsou zastrašováni nebo zabiti, zatčení pro vraždu propuštěni. „Západ měl začít budovat instituce občanské společnosti ode dne jedna. A vojáci měli od začátku široce využívat mimořádné pravomoci, aby zabránili růstu této kultury beztrestnosti.“ Další významný vidí McNamara v nedostatku jednotného velení. Vrchní velitel KFOR nemůže dát rozkaz národním kontingentům, které mají vlastní velení. Neexistují stejná pravidla chování v různých sektorech. A když americké vojáky kamenovali v Mitrovici, Pentagon zakázal posílat americké vojáky mimo jejich sektor. Spojené národy mají organizační a finanční problémy. „Ale vlády musí nést hlavní odpovědnost. Vlády rozhodují, jaké budou Spojené národy a zdroje, které vlády vydávaly na konflikt, nevydávají na mír.“ Chtějí shodit problémy, jakým je Kosovo, na Spojené národy, aby se vyhnuly odpovědnosti. OSN by si měla sestavit „seriozní seznam“ požadavků a závazků vlád dříve než bude souhlasit s dalším Kosovem „a OSN by měla být schopna řici ne“, shrnul McNamara.
OSN, NATO, Evropská Unie, OBSE nejsou žádné abstrakce, ale organizace většiny států světa. Jestliže ani ty nejmocnější nebudou schopny prosadit v Kosovu, na území velkém jako jedna sedmina České republiky, jednu rezoluci Rady bezpečnosti , bude to signál všem, kteří chtějí prosazovat své politické nebo jen mocenské cíle násilím, že ani tato síla jim nedokáže čelit díky snaze oportunisticky se vyhnout důsledkům vlastních rozhodnutí. Nejsou-li ti, kteří bombardovali Jugoslávii schopni splnit závazky, které tím na sebe vzali, a poskytnout takové prostředky, které jsou k naplnění cíle nutné, budou diskreditovat také myšlenky humanity, kterou si vpisují do štítu. Musíme si stále opakovat, že humanitární operace takovou bude jen v případě, že jejím důsledkem nebude žádné další utrpení, nýbrž lidské poměry a respekt k lidským právům. Každé zdůvodňování opačného stavu potřebou dlouhého času ke zhojení ran či touhou po odplatě je jen výmluvou, která podněcuje násilníky. Slobodan Miloševič je za etnické čistky, které probíhaly pod jeho správou, obviněn z válečných zločinů. UNMIK a KFOR jistě nejsou ani organizátory ani spolupachateli zločinů, naopak. Státy, které je tvoří se však nemohou vyhnout odpovědnosti za to, co se stalo a co pokračuje od příchodu mezinárodních sil do Kosova.
Závěrem snad malá poznámka. Názory se liší, byť fakta bychom měli mít stejná, což není vždy samozřejmé nejen u lidí líných, ale i u těch, kteří jsou oslepeni nějakou ideologií nebo se chtějí ujistit o výsledcích svých činů. To je zřejmě normální a věčné. Našel jsem však v monitoru výrok dost čelného českého novináře, který v rozhlasové besedě řekl: „U Jiřího Dienstbiera se v Kosovu ukázalo, že on s mezinárodním společenstvím komunikovat nedokáže. Byl tam velice hrubě okřiknut a odnesl si ostudu.“ Nejde mi o to, že se tu plete dost nesmyslně citový výkřik jednoho člověka s komunikací s mezinárodním společenstvím. Vždyť Komise OSN pro lidská práva potvrdila můj mandát na základě zprávy, která onen cizincův výbuch vyvolala. Avšak tlak živého mikrofonu prozradil vytrvalost nedostatku českého seběvědomí. Jakýsi cizinec zakřičel a našinec má ostudu? Nemá ji náhodou třeba ten cizinec? Od čecháčkovství k rovnoprávnému Evropanství je ještě cesta dlouhá.