OD SNĚNÍ K REALITĚ 05. 01. 99

Praha – Claremont – Praha, 1996 - 1999

AUTOROVA PŘEDMLUVA

J’ai voulu dire la vérité sans cesser d’etre génereux.

Albert Camus

Když se mě přátelé ptali, co píšu, měl jsem chuť odpovídat, že píšu román. Skutečnost však přesahuje všechny meze možné autorské invence. "Neuvěřitelné se stalo skutkem," citoval přítel Bohumil Hrabal sám sebe v hospůdce v Kersku, kde jsme seděli na jaře 1992.
Nepsal jsem dějiny Československa, střední Evropy, Evropy vůbec nebo světa; nepsal jsem paměti, klasickou literaturu faktu ani učebnici dějepisu. Předkládám osobní výpověď o znovuzrození svobody a našich šancí poté, co se v roce 1989 zhroutila berlínská zeď a v jejím třesku se znovu otevřel svět.
Kniha odráží zkušenosti a poznání, které jsem získal jako bývalý ministr zahraničí bývalého Československa v letech 1989 až 1992, ale také předtím i poté. Nicméně soudím, že tato zkušenost je univerzální. Nebo přesněji a skromněji: každé sdílené osobní poznání se stává součástí univerzální zkušenosti.
Na události pohlížím z perpektivy zahraniční politiky. Některým vnitropolitickým analytikům, historikům, ekonomům a jiným společenským vědcům proto mohou chybět jevy, které právem považují za vnitropoliticky nebo z jejich odlišného odborného pohledu za důležité. Jiným může vadit, že některé události, historické nebo současné, které jsou výslednicí působení mnohých faktorů, hodnotím z tohoto hlediska jednostranně. Například dělení Československa, které má vlastní složité kořeny, v této perspektivě působí záporně. Myslím, že to není na škodu. Naopak. Bez reflexe, jaký obraz o sobě vytváříme svým domácím konáním a jak tím ovlivňujeme možnosti našeho uplatnění a postavení ve světě, se země uprostřed Evropy nemůže obejít, chce-li uspět.
Zahraniční politiku posuzuji především z pohledu Černínského paláce. Nebyla pochopitelně jen dílem ministerstva zahraničí. Klíčovou roli hrál prezident republiky. Aktivně se angažovali mnozí ministři, poslanci, starostové, podnikatelé, nevládní organizace a sami občané, kteří vytvářeli lepší nebo horší dojem o Československu. Bude jen užitečné, když také další aktéři mezinárodních vztahů doplní pohled svůj nebo svého úřadu.
Snažím se být objektivní. Opírám se proto všude, kde je to možné, o dostupné prameny, zápisy z jednání, soukromé poznámky, vlastní nebo které mi pořídili moji spolupracovníci, především Dana Huňátová. Cenné věcné připomínky k rukopisu mi poskytli Luboš Dobrovský a Zdeněk Matějka, redakční Tomáš Vrba. Přes všechnu snahu nezapomenout a nezanedbat nic důležitého, výběr nemohl být jiný než osobní. Osobní jsou i moje názory, pocity, hodnocení událostí, pokusy o portréty osobností a příhody, které nás přitom potkaly. Také případné chyby a omyly jsou pouze moje.
Můj dík patří také všem blízkým a těm členům rodiny, kteří museli snášet autorovy rozmary a nároky na čas a pracovní pohodu.
Knihu jsem mohl napsat jen proto, ze mi Claremont Graduate University v okrese Los Angeles nabídla profesuru na akademický rok 1997-98. V nádherném prostředí univerzitní vesnice pod San Gabriel Mountains, bez padesáti telefonátů denně jako doma, jsem se mohl soustředit na soustavnou práci.
Při psaní jsem myslel na stovky diplomatů a pracovníků ministerstva zahraničí, kteří odvážně a vynalézavě naplňovali obsah čínského rčení: Cesty neexistují; je třeba je vyšlapat. Mnohé z nich uvádím jako aktéry v knize samé. Za všechny jmenuji ministrovy sekretářky Janu Staňkovou a Věru Uhrovou a řidiče Václava Pátka a Bohumila Šlauku, bez nichž bych nebyl. Děkuju jim všem, i těm, které jsem jmenovat nestačil, za nádherné dobrodružství, které jsme spolu prožili při obnově naší nezávislosti a svobody a při aktivním nalézání našeho místa v Evropě a ve světě.

Výtah z předposlední kapitoly knihy – pasáže o Jugoslávii.

GLOBÁLNÍ SOUSEDSTVÍ PŘED ZLOMEM MILENIA

Tout le malheur des hommes vient de l´espérance.
Všechno lidské neštěstí pochází z naděje.
Albert Camus

Věk internetu a CNN definitivně zrušil jakoukoli “splendid isolation”. Ztratili jsme náhle fíkový list jako Adam a Eva a ocitli jsme se ve stejně nahém světovém společenství, aniž víme jak s nahotou zacházet. Žádný bůh není na obzoru, aby určil naše další osudy. Bomby a rakety dopadající na Jugoslávii doložily, že - nevědouce co činit - jednáme z beznaděje. Nic to nedokazuje lépe než argument otázkou: Jaká byla alternativa?
Kolem Kosova, území velkého jako jeden kraj České republiky či okres Los Angeles, kde žije – či ještě v březnu 1999 žila – asi třetina promile světového obyvatelstva, se rozehrála první velká krize globálního charakteru v Evropě.
....................................................................(24 stran o aspektech globálního sousedství)

Bývalá Jugoslávie je po celé uplynulé desetiletí krizovým modelem tendencí dnešní Evropy, transatlantického společenství a globálního sousedství, kterými jsme se v obecné rovině na předchozích stránkách zabývali. Sledujeme svár integračních a atomizačních tendencí, střet špičkové technologie s technologií industriální či rurální společnosti, rozpad mnohonárodního státu, vytváření malých národních států a úsilí národnostních menšin o státní samostatnost v době stále propustnějších hranic, občanskou válku, etnické čistky s vlnami uprchlíků a terorismus nacionálních extremistických skupin typu devatenáctého století, privatizaci války ve spojení s mezinárodními drogovými a jinými mafiemi, pokusy o budování demokratických států v prostředí bez demokratických tradic, s dědictvím komunismu, autoritativního způsobu vládnutí a etnické nenávisti, zrod, růst a působení skupin, usilujících o vytvoření otevřené občanské společnosti, zápas za svobodu medií a za nezávislé soudnictví, historické soužití menšin a jeho ohrožení ve Vojvodině, „state-building“ nebo dokonce „identity-building“ v Bosně-Hercegovině, nezaměstnanost, vliv jugoslávské krize v balkánské oblasti, touhu po zodpovědnosti a nezodpovědnost z nepochopení hlubinných kořenů krize a mylného pojetí zájmů mnoha států, úspěšné i neúspěšné snahy mocností o spolupráci a koordinaci v post-daytonském období, působení četných orgánů OSN, NATO, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské Unie, Vysokého komisariátu pro lidská práva a Vysokého komisariátu pro uprchlíky, Mezinárodního červeného kříže, nezávislých občanských iniciativ z celého světa. Stěží lze nalézt jinde takovou kumulaci problémů a takové množství domácích i zahraničních aktérů. To vše pod drobnohledem instantních globálních medií, která dopravují obrazy do poslední paraguayské vesnice a činí každého z nás přímým účastníkem těchto dějů.
Balkán je také proto kolbištěm, na němž se dnes rozhoduje, jaká budou první léta či desítiletí příštího milenia. Deset let tragických konfliktů v bývalé Jugoslávii, vrcholících bombardováním Jugoslávie, humanitární katastrofou a etnickou čistkou v Kosovu, dokazuje, že Kissingerem požadavaná geopolitická analýza, která by umožňovala orientovat se v bludišti těchto komplikací je dosud nedokonalá, pokud nechybí vůbec.
Viděli jsme v předchozích kapitolách, jak si mezinárodní společenství samo nastražilo balkánskou past už počátkem devadesátých let. Tenkrát existovala ještě možnost, kterou nikdo nevyslovil, která se však skrývá za tehdejším váháním rozhodně se angažovat: nechat balkánské národy, aby si své konflikty vyřešily samy, bez jakéhokoli vměšování.
Tyto národy neměly nikdy šanci vyrovnat si své spory vlastními silami. Od středověku za ně vždy rozhodlo Turecko, později také Rakousko, Rusko, ve druhé světové válce Německo a po ní v Jugoslávii Titův komunismus. V rozhořčení nad balkánským dramatem snadno zapomínáme, že u Verdunu leží milion mrtvých Francouzů a Němců nebo že americká občanská válka stála životy dvaceti procent obyvatel Spojených států. Většina Evropy si své bitvy vybojovala s nemenší krutostí. Richard Holbrook právem odmítal poslouchat historické argumenty, které měly zdůvodnit či dokonce opravedlnit tuto krutost jako „historical bullshit“. Jenže v této společnosti historická paměť živí soudobé myšlení a konání. Žijeme v různém historickém věku.
Rozpor mezi nemožností nejednat v globální informační společnosti a touhou zůstat stranou vedl k hledání polovičatých řešení, uznávání jedněch a nikoli druhých, vymýšlení hospodářských sankcí a uplatňování soudobých měřítek na konflikty, zatížené dávnou minulosti. Vymýšlely se plány, které nemohly být splněny, pokud by je dostatečná vojenská síla nevynutila. Soustředění na právě akutní krizi odvádělo pozornost od narůstajících krizí jiných, ačkoli mohlo být zřejmé, jak různá napětí v částech bývalé Jugoslávie souvisejí a jak se vzájemně živí. Při srbsko-chorvatské válce se zapomnělo na Bosnu. Při bosenském vraždění se zapomnělo na Kosovo. Důsledkem je daleko větší tragedie než k jaké by došlo, kdyby konflikt byl ponechán samotným balkánským národům.
Zdálo se, že návrat Spojených států na evropskou scénu a Dayton této nezodpovědnosti učinily konec. Dayton byl zatím jediným velkým úspěchem za posledních deset let v tom, že skončilo masové vraždění a vyhánění lidí z domovů. Avšak Dayton byl dohodou o míru po krvavé řeži, která dále zúžila prostor pro skutečné řešení. Z dějin zděděné napětí a nenávist se vynásobily. Z jednání bylo v zájmu dohody o Bosně nakonec vypuštěno Kosovo. Kromě toho taktický záměr, aby před jednáním Srbové nekontrolovali dvě třetiny, ale pouze polovinu území Bosny a Hercegoviny, vedl k toleranci etnické čistky, která si svým rozměrem nezadá se současnou čistkou v Kosovu. Ofenziva chorvatské armády v létě 1995 a následující řádění polovojenských band vyhnalo z chorvatské a bosenské Krajiny během jednoho týdne čtvrt miliónu až 300 tisíc Srbů. Jejich rodiny se zde usídlily před staletími poté, co je turecký tlak vyhnal z Kosova a středního Balkánu.
Vše, čeho bylo dosud po Daytonu dosaženo, je výsledkem tlaku mezinárodního společenství. V Sarajevu mladí lidé slibují, že se vrátí do svých původních domovů nebo že nebudou emigrovat, dostanou-li záruku, že světové a evropské organizace zůstanou na místě příštích dvacet let, včetně armád a mezinárodní policie. Jinak nevěří, že minulost se nebude opakovat.
Zdrojem všech konfliktů, válek, etnických čistek a násilí je o strach etnických skupin, že budou potlačovány skupinami jinými. Tento strach od počátku zneužívali a zneužívají nacionalističtí demagogové, kteří si na něm vybudovali své mocenské pozice a majetky. Nejasný postoj mezinárodního společenství přispíval k tomu, že nacionalističtí vůdcové v celé bývalé Jugoslávii se často velmi brutálně snažili, aby získali co nejvíce území a moci dříve, než se mezinárodní společenství odhodlá k činům. Když pak byly vášně puštěny ze řetězu, dávala i většina lidí, kteří by jinak rádi žili v míru a přátelství se svými sousedy, přednost jistotě agresivní obrany ve vlastním etnickém prostředí před obavou, že budou i přes svůj lidský a umírněný postoj obětí etnické agresivity druhých, stejně se strachujících o sebe. Proto dodnes ztroskotávají programy návratu v Chorvatsku i v Bosně a Hercegovině. Statisíce srbských uprchlíků se nemohou vrátit do svých původních domovů v těchto dvou státech stejně jako Chorvaté do Republiky Srpske.V Bosně a Hercegovině na dva miliony občanů – Srbů, Chorvatů i Bosanců – ztratily domov a většina z nich dosud žije jinde.
Překážek v Chorvatsku i v Bosně a Hercegovině je mnoho – administrativních, ekonomických, až po hrozby navrátilcům, doprovázené někdy i bombou vrženou do jejich domu. Jednou z nich je, že v domech a bytech původních majitelů bydlí lidé, kteří sem byli vyhnání odjinud. Ani oni se nemají kam vrátit, protože také jejich dům je obsazen uprchlíky. To je realita, ale také výmluva nacionalistů, kteří usilují o etnicky “čistá” území a brání návratům i tam, kde je technické řešení možné. Většina politických představitelů tří hlavních etnik v Bosně a Hercegovině dosud nepřijala společný stát. Dávají svým etnickým stoupencům najevo, že jen váhavě a z donucení plní pokyny cizinců. Neriskují možnost, že by při dalším rozpadu ztratili důvěru svého kmene.
Neuvěřitelné míře nenávisti k ostatním etnickým skupinám čelí neojodvážnější stoupenci občanské společnosti snahami o toleranci a usmíření. Bývalého holandského ministra zahraničí P. H. Kooijmanse překvapil jeho přítel v obklíčeném Sarajevu, když mluvil o usmíření: “Jinak nebude žádná budoucnost a jsem si jist, že mladší generace toho bude schopna.” Kooijmans z toho v textu pro konferenci o padesátém výročí konce světové války z 30. března 1995 vyvozuje: “Znamená to učit se žít s utrpením a bolestí, protože musí být budoucnost, protože to dlužíte druhým, ale neméně také sobě. Přímý opak hněvivého pohledu zpátky může být konečným osvobozením. Není to výraz odpuštění a zapomenutí. Je to do budoucnosti orientované přijetí minulosti.”
K tomu je však dlouhá cesta. Začátkem prosince 1998 jsem o usmíření mluvil na shromáždění k padesátému výročí Deklarace lidských práv, konaném na právnické fakultě university v Sarajevu. V diskusi mě ihned napadla elegantní dáma: Jak mohu mluvit o usmíření, když Srbové dosud nedoznali, že jsou agresoři a vrazi. V Drvaru chtěla sedmdesátiletá paní alespoň vidět svůj byt, zabavený po chorvatské invazi. V přízemí na ni sedmiletí kluci pokřikovali, že ji tam nechtějí, protože je “četnik” – nadávka pro Srby podle organizace, která za války bojovala proti Hitlerovi, chorvatským ustašovcům i Titovým partyzánům. “Ustaša” je podobnou nadávkou pro Chorvaty.
Bylo-li s jistým cynismem možné zůstat stranou, odejít nelze. Vysoký představitel mezinárodního společenství v Sarajevu mi shrnul úkol světových organizací takto: „Holbrooke rozdělil Bosnu a my ji máme dát dohromady.“ Mezinárodní společenství tak bude nuceno zůstat v Bosně a Hercegovině tak dlouho, dokud vývoj k demokracii a občanské společnosti nebude nezvratný. Bude dvacet let mnoho, dost nebo málo? Nebo dokud se Bosna a Hercegovina nerozpadne?
Kosovské drama znovu převažuje misku vah tímto směrem. Představitelé hercegovských Chorvatů, Tudžmanovy strany, už žádají rozdělení chorvatsko-bosanské federace a vytvoření vlastního území. Narůstá napětí v Republice Srpske, včetně napadání vojáků SFOR.
Kosovo je tak znovu, jako na samém počátku v roce 1989, katalyzátorem problémů bývalé Jugoslávie, evropské a globální společnosti .

Na první pohled působí kosovský konflikt jako zápas mezi autoritativní mocí, personifikovanou Slobodanem Miloševičem, a albánskou touhou po samostatném státě, které Miloševič čelí vojenskou a policejní brutalitou. Tato pravda má však mnoho dalších aspektů, které takto zjednodušená definice nemůže postihnout a už vůbec není možné na ní stavět snahy o řešení. Aleksa Djilas, syn Milovana Djilase, historik a jeden z nejdemokratičtěji smýšlejících lidí, které jsem v Bělehradě potkal mi na podzim 1998 v Bělehradě řekl: „Nejhorší konflikty jsou ty, v nichž mají obě strany pravdu. Jako na Středním východě a v Kosovu.“ Vzpomněl jsem si na Edwarda Pearce: „Na Středním východě se pravda nemusí ani zabíjet; rodí se už mrtvá.“
Základem současné krize v Kosovu není původně etnický spor, alespoň nikoli z jugoslávské či srbské strany, i když staleté napětí ho do tohoto řečiště stále svádělo a při vyhnání Albánců už možno říci, že definitivně svedlo.
Autoritativní režim potlačuje každou opozici. Na univerzitách vyměňuje děkany a rektory, propouští profesory. Uděluje likvidační pokuty nezávislým novinám a posílá do vězení kritické novináře. Ruší svobodně zvolené opoziční okresní rady. Snaží se omezit, případně svrhnout vládu Černé hory, která je v opozici vůči centru. Potlačil autonomii Kosova a dnes chce rozdrtit ozbrojené povstání.
Z formálně právního hlediska se v tomto posledním případě chová stejně jako by to činil každý jiný stát. Chování armády a policie proti guerrille, zakotvující se ve venkovském obyvatelstvu a klanových strukturách, se v létě a na podzim 1998 příliš nelišilo od jednání amerických vojsk ve Vietnamu, sovětských v Afghánistánu nebo tureckých v Kurdistánu. Armáda vyháněla obyvatele z vesnic a vesnice srovnávala se zemí. Měla zřejmě rozkaz nezpůsobit velké ztráty na životech. Za tři čvrtě roku zahynulo v bojích armády a policie s UCK odhadem na tisíc lidí. Každý lidský život je cenný sám o sobě. Srovnáme-li však důsledky těchto bojů s Bosnou, byly ztráty minimální. Různé odhady se pohybují mezi tisícem a dvěma tisíci obětí. Zabíjely obě strany, i když zabitých Albánců bylo vzhledem k palebné převaze jugoslávských vojsk více. Podle oficiálních údajů Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky z 19. dubna 1999 Kosovo opustilo od začátku roku 1998 735 tisíc lidí, z toho 504 tisíc po zahájení bombardování. Mnozí odešli k příbuzným do měst, do Makedonie, do Černé hory, případně do mnoha evropských zemí. Desetitisíce lidí však našly útočiště jen v horách a lesích, kde s blížící zimou hrozila smrt, pokud se nevrátí pod nějakou střechu. Řekl jsem v březnu 1999 jugoslávskému ministru zahraničí Živadinu Jovanovičovi, že touto brutalitou způsobili, že za rok se z původně malých, špatně organizovaných a nepropojených partyzánských skupinek vytvořila kompaktní Kosovská osvobozenecká armáda. Lidem často nezbylo nic jiného než připojit se k ozbrojenému boji.
Na základě říjnové dohody Holbrooka s Miloševičem ustaly boje a tím i masové vyhánění lidí z domovů. Při občasných přestřelkách zahynulo za půl roku na dvě stě lidí, Srbů i Albánců. Další desítky zabily bomby extrémistů obou stran, například v kavárnách v Prištině a Peči. Neozbrojená Kosovská ověřovací mise OBSE v čele s Williamem Walkerem pomáhala desetitisícům uprchlíků vrátit se z hor domů nebo alespoň pod něčí střechu. Nedokázala však zabránit Kosovské osvobozenecké armádě znovu obsadit značnou část Kosova. UCK se pokoušela získat kontrolu v oblasti Podujeva a Vučitrnu, čímž by přerušila hlavní spojení se Srbskem. Proto Bělehrad na přelomu roku vysílal do Kosova opět větší vojenské kontingenty, aby obnovil svou převahu v poli a vytvořil si tak lepší podmínky pro jednání. Po jejich ztroskotání v Rambouilletu zahájila tato vojska frontální útok; po zahájení leteckých útoků spustily polovojenské síly promyšlenou etnickou čistku.

Už v dubnu 1998 jsem Albáncům v Prištině a všude veřejně říkal, že Kosovská osvobozenecká armáda je tragedií albánského národa. Násilné odvody do guerrillové armády, snaha vyvolat konflikt i v oblastech, kde dosud žili lidé vedle sebe pokojně, vyhánění Srbů z albánských vesnic, únosy, zabíjení a popravy „zrádců“, tedy těch, kteří chtějí i nadále žít pokojně a nechtějí válčit, jsou průvodním jevem boje, který vyžaduje fanatické zaujetí pro „velikost“ vlastní věci a nenávist k těm, kteří tuto velikost nechtějí přijmout a už vůbec ne pro ni hrdinsky zemřít.
Vysvětloval jsem nejen Ibrahimu Rugovovi, který vedl „ghándiovský“ odpor, ale také tehdejšímu politickému mluvčímu Kosovské osvobozenecké armády Ademu Demacimu a dalším stoupencům ozbrojené vzpoury, že zápas za svobodu je zcela legitimní pokud bojují politickými prostředky. Ozbrojený boj tuto legitimitu zpochybňuje. Za lidská a občanská práva nelze bojovat zabíjením nevinných lidí. Ozbrojený boj proti utlačovatelskému režimu může být oprávněný tehdy, ohrožuje-li režim fyzické přežití národa. Útlak v Kosovu nebylo možné ani zdaleka takto vymezit. Cíle a prostředky musí být v souladu.
Kosovští představitelé sympatizující s Kosovskou osvobozeneckou armádou argumentovali, že zahájili ozbrojený boj poté, co sedm let vedli marně nenásilný odboj.
Vysvětloval jsem, že jejich trpělivost je krátká. Občané ostatních postkomunistických zemí, a to až do roku 1989, kdy komunismus už dohníval, by považovali útlak Miloševičova režimu za velmi mírný. O potlačování občanských svobod v Kosovu, stejně jako v celé Jugoslávii, není pochyb. Avšak: Kosovo bylo zbaveno autonomie. My v Československu nikoli – žádnou jsme neměli. Když jsme se o ní v roce 1968 pokusili, přijelo půl milionu sovětských vojáků. Kosovští Albánci mohli, stejně jako ostatní občané Jugoslávie, volně cestovat do zahraničí a to včetně disidentů. Adem Demaci, který strávil v odboji proti Titovu i Miloševičovu režimu 29 let ve vězení, si mohl dojet do Štrasburku pro cenu Andreje Sacharova. U nás mnozí lidé, mnohem méně „kádrově poznamenaní“, o disidentech nemluvě, nemohli ani na občanský průkaz do NDR. Kosovští Albánci bojkotovali volby do srbského a jugoslávského parlamentu i do místních orgánů, ve kterých si mohli zvolit volně koho chtěli. U nás nebylo na takovou kandidaturu ani pomyšlení. Na protest proti zbavení autonomie bojkotovali Albánci státní školní systém a zavedli alternativní školní systém v celém Kosovu. Vysokoškolské semináře v Československu rozháněla Státní bezpečnost. Přednášejícího francouzského filosofa Derridu vyhodila do země nikoho na hranicích. Rozmnožovali jsme samizdatově své knihy a časopisy na psacím stroji, před koncem režimu už občas i na xeroxu. Tiskárna v Peci vydávala do poslední chvíle albánské knihy. Albánské deníky a týdeníky, otevřeně podporující nezávislost Kosova a netajily se mnoghdy sympatiemi k UCK, se tiskly ve veřejných tiskárnách v Prištině i jinde. Deník Koha Ditore letos v lednu začal vydávat kromě albánské také svou denní anglickou mutaci a vycházel do posledního dne, kdy začalo bombardování. U nás přitom mnozí vedli různými prostředky zápas s režimem čtyřicet let a nenapadlo je sáhnout po zbraních. Nezakládali jsme Československou osvobozeneckou armádu, ale Chartu 77, bojující za lidská práva a demokracii. Kdyby vyslali své zástupce do srbského parlamentu, přesvědčoval jsem, mohli mít dosti silný hlas a nalézt v Srbsku spojence k zápasu za demokracii.
Rugova, Demaci a další oponovali, že v Srbsku žádné spojence nemohou mít, protože všichni jsou proti jejich nezávislosti. Vysvětloval jsem, že myšlenka státní nezávislostí je konfrontační, stojí proti principu neměnitelnosti hranic, který byl v roce 1991 přijat při dělení Jugoslávie celým mezinárodním společenstvím, a jde proti celkovému vývoji, který směřuje k integraci. Přijmout tento požadavek by znamenalo destabilizovat celý Balkán, zničit křehkou rovnováhu v Bosně a Hercegovině a v Makedonii. Nezávislé Kosovo nemůže přežít ani ekonomicky.
Všechny skupiny kosovských Albánců však trvaly zarputile na plné státní nezávislosti. Motivy se ovšem lišily.
Někteří vycházeli z hodnot demokratické evropské společnosti. Mladý asistent Adema Demaciho mi v březnu 1999 v Prištině vysvětloval, že nezávislost požadují proto, aby se stali členy Evropské unie, Rady Evropy a NATO. Soudil, že se Srbskem by jim to trvalo padesát let, pokud by měli vůbec kdy šanci. Podobně argumentoval Blerim Shala, šéfredaktor týdeníku Zeri, nezávislý člen albánské delegace v Rambouilletu. K této skupině západně orientovaných intelektuálů bezpochyby patří další účastníci jednání v Rambouillet, vydavatel deníku Koha Ditore Veton Suroi, zvolený představitel kosovských Albánců Ibrahim Rugova, profesor Agani a jiní, například spisovatel Shkelzen Maliqi. Cítí, že těchto cílů je možné dosáhnout jen trpělivým politickým bojem za svobodu a že k nim nevede divoká guerrilová válka, která se nakonec neštítí jakýchkoli prostředků. Prostředky se vždy promítnou do dosažených cílů a lze stěží předpokládat, že při vítězství fanatických mladíků z Ženevy či Vídně nebo polních velitelů by svou evropskou vizi mohli uplatnit, pokud by vůbec zachovali své životy.
Jiní chtějí „velkou Albánii“. Podle nich je sjednocování národů v jednom státě typickým vzorcem evropských dějin. Nemají proto nic ani proti sjednocení Srbů a Chorvatů, tedy proti rozdělení Bosny a Hercegoviny. Zeptáte-li se jich, co potom s Bosňáky, odpovědí, že jsou to přece také Slované, kteří stejně mluví jedním jazykem. Stoupence velké Albánie nezajímá ani stabilita Makedonie nebo Černé Hory, tedy možný výbuch celého jižního Balkánu.
Další bojovníky dosud přitahuje duch Envera Hodži a jako „enveristi“, revoluční marxisté-leninovci, by chtěli nastolit ráj na zemi. Myslí si, že poučeni chybami minulosti by to ovšem dělali jinak a lépe. „Enver byl jediný, kdo nás podporoval proti Titovi,“ řekl mi Adem Demaci. „Proto jsme byli enveristi. Teď už víme, jak to v Albánii fungovalo, tak jsme se změnili.“ Svou nepoučitelnost dokazují i tím, že patří k aktivistům, kteří založili Kosovskou osvobozeneckou armádu.
Kromě toho jen stěží najdeme v těchto zápasech samé idealisty. Ve všech válkách byli olupovači padlých a obchodníci se smrtí a neštěstím. Globalizující civilizace se svými technologickými nároky znásobila potřebu peněz i možnosti stát se milionáři. Propustnost hranic, moderní komunikační prostředky a přesvědčení o posvátném účelu světícím prostředky propojuje mnohé revolucionáře se zdroji peněz, jimiž jsou také drogové a jiné mafie. O privatizaci války svědčí, jak už v Bosně a Chorvatsku mnozí političtí představitelé a vojenští velitelé nahromadili pro sebe pohádková bohatství při pašování zbraní, cigaret, alkoholu a denních potřeb, chybějících v důsledku hospodářského embarga. Idealistická nacionalistka Biljana Plavčičová se proto rozešla s Radovanem Karadžičem, generálem Mladičem a jejich souputníky, kteří se otevřeně obohacovali. Dnes se privatizace podniků stává ve většině postjugoslávských státech dalším zdrojem etnických čistek a nového bohatnutí mnohých vedoucích představitelů.
Tomuto vývoji se nemohla vyhnout ani Kosovská osvobozenecká armáda. Mnozí její zahraniční představitelé, kteří se po boji stáhnou do svých ženevských nebo mnichovských bytů, jsou také nositeli těchto tendencí. Pražské zatčení Prince Dobroše a více než čtyřiceti členů jeho bandy, která kontrolovala obchod s drogami v celé Skandinávii, ale také v Praze a Berlíně a za utržené peníze nakupovala zbraně, je jen jedním z příkladů tohoto propojení. Představitelé kosovského odboje v zemích svého působení, především v Německu a ve Švýcarsku, a také u nás, v rozporu se zákony těchto zemí vybírají „daně“ od půl milionu kosovských emigrantů podobně, jako to činila italská mafie ve Spojených státech mezi světovými válkami. Německý Spolkový úřad na ochranu ústavy podle týdeníku Focus (Právo, 7.4.1999) zjistil, že měsíčně plyne od Albánců v Německu pro UCK 1,5 miliónu marek, přičemž z povinnosti platit nejsou vyňati ani příjemci sociální pomoci nebo uchazeči o azyl. Dokument německé kontrarozvědky uvádí, že „kosovští Albánci se stali nejprominentnější skupinou v distribuci heroinu ve spotřebitelských zemích západní Evropy“.
Ke konci mírumilovného odboje vedeného Ibrahimem Rugovou a k zahájení guerrilové války paradoxně přispěl Dayton. Adem Demaci, který stejně jako Miloševič, byť z opačných pozic, odmítal mírovou dohodu připravovanou v Rambouillet, mi vysvětlil ve své kanceláři uprostřed Prištiny, kde ještě v březnu 1999 pokojně úřadoval, že Dayton jim přinesl dvě základní poučení. Dokud se nestřílí, ve světě si potlačovaných nikdo nevšimne. A dojde-li později pod mezinárodním nátlakem k jednáním, dohoda nakonec uzná s určitými úpravami to, čeho bylo dosaženo bojem v terénu. Připouští to i starý profesor Agani, stoupenec mírových jednání a před Rambouillet hlavní vyjednavač kosovských Albánců. Jakkoli chápe zápory ozbrojeného boje, musí přiznat, že Kosovská osvobozenecká armáda konečně vyvolala ve světě zájem o osud Kosova.

Tato pravda svědčí otřesně také o stavu světové politiky, státních i nadstátních institucí, které se za deset let ještě nebyly schopny přizpůsobit světu po pádu železné opony.
Na materiální i zdravotní pomoc uprchlíkům a vyhnancům, tedy léčení ran, způsobených konflikty a katastrofami, se vynakládají miliardy dolarů. Tisíce pracovníků Úřadu vysoké komisařky OSN pro uprchlíky a desetitisíce aktivistů mezinárodních, státních i nezávislých občanských organizací po celém světě pomáhají obětem konfliktů, často s nasazením či obětí vlastních životů.
Chybí však prostředky a často i zájem o prevenci. Síť nezávislých medií v Jugoslávii, Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku závisí téměř úplně na financích, poskytovaných jediným americkým milionářem maďarského původu. George Soros byl před rokem 1989 také největším jednotlivým přispěvatelem na činnost nezávislých aktivit v Československu a dalších tehdy komunistických zemích. 0Po roce 1989 založil Středoevropskou univerzitu a nadále pomáhá rozvoji občanské společnosti. Pohlížíme-li na pozoruhodné výsledky činnosti jediného člověka, dovedeme si představit, jak převratný vliv na rozvoj občanské společnosti a prevenci konfliktů by měla podobná činnost států a mezinárodních organizací. Ta je však téměř nulová, jak upozornila mj. předsedkyně americké nezávislé Nadace občanské společnosti Wendy Luersová.
Výjimkou jsou podpůrné programy Evropské unie pro členské země a kandidáty členství. Pro jejich přípravu na vstup do unie je tato podpora těžko zastupitelná. Preventivní strategie v rámci OSN a dalších světových a evropských organizací, podepřená podobně nezbytnými fondy, by mohla mnohým konfliktům předejít, mnohé včas zastavit. Takový přístup by byl i finančně mnohokrát levnější než léčení ran. Pozdní reakce mohou být vždy jen lepší z horších možností. Přitom je třeba často vynaložit téměř zoufalé úsilí, abychom takové špatné řešení prosadili.
Kosovo je tedy dalším vyvrcholením chyb mezinárodního společenství, odvíjejících se od rozpadu Jugoslávie v roce 1990. Tehdy nikdo neposkytl potřebnou podporu Markovičovu nadějnému pokusu o zásadní reformu systému. V roce 1991 se pozornost soustředila na srbsko-chorvatskou válku. Její krutost, znásobená výstřelky extremistických band, jejichž členové vybíjeli svou agresivitu a ukájeli své komplexy méněcennosti, naprosto nesmyslné bombardování Vukovaru a jiné průvodní jevy zastřely podstatu krize: skutečnost, že různí občané bojovali za odlišnou představu své vlasti – někteří za Jugoslávii, jiní za nezávislé Chorvatsko, další za sjednocení Srbů či Chorvatů v jednom státě atd. Všechny tyto vize byly stejně legitimní, pokud by jich chtěli jejich protagonisté dosáhnout politickými prostředky. Za této situace bylo jediným nadějným postupem odmítnout jiné než politické řešení rozdělení státu, neuznat žádný separátní akt a nabídnout vojenskou sílu k zajištění pokojného přechodu.

Po celých deset let jsou mnozí světoví politikové a media posedlí Slobodanem Miloševičem. Miloševič je skutečně jedním z prvních hybatelů jugoslávské katastrofy po roce 1989. Paličským projevem před milionem Srbů na Kosově poli při šestistém výročí srbské porážky znovu rozdýmal plamen srbského nacionalismu. Jenže tento projev mohl mít takový ohlas jen proto, že „ne tak dávno Albánci v Kosovu potlačovali kosovské Srby a uskutečňovali hrubou ´etnickou čistku´...Může být užitečné mít na mysli tuto fázi srbských dějin ve chvíli, kdy na obranu kosovských zájmů NATO začalo bombardovat cíle v Srbsku,“ napsal Stephen S. Rosenfeld pro Washington Post (IHT, March 23, 1999). Potvrdil to také Ibrahim Rugova. Americký velvyslanec Warren Zimmermann se ho v roce 1990 zeptal, jak se Albánci chovali k Srbům. Rugova bez váhání odpověděl: „Bohužel, proti Srbům bylo spácháno mnoho zločinů.“(str. 80)
Titovou smrtí autonomně vládnoucí komunističtí činitelé v jugoslávských republikách ztratili nejvyššího arbitra, který je uměl udržet na uzdě. V osmdesátých letech všude začali nahrazovat svůj komunismus nacionalismem. Omezování a pronásledování Srbů v Kosovu vedlo k tomu, že v desetiletí před rokem 1989 jich 150 ze 400 set tisíc Kosovo opustilo. Proto vystoupení na jejich obranu – slavná věta: „niko nesme da vas bije“(nikdo vás nesmí bít) - katapultovala Miloševiče do vrcholných pozic v Srbsku a Jugoslávii. Zrušení kosovské autonomie, nahrazování Albánců Srby a preference Srbů byly jen dalším stupněm na spirále konfliktů a násilí, kdy právě mocnější neumí nic jiného než potlačovat práva těch právě slabších. Miloševičův přístup pak tlačil Albánce na cestu, z níž nebylo návratu. Zimmermann se snažil přesvědčit Miloševiče, aby se sešel s Rugovou, přičemž získal předem jeho souhlas. „Miloševič odmítl, řka o vůdci asi dvou milionů občanů Srbska: ´Koho zastupuje?´“ (str.81)
Deset let je srbský silný muž pro mnohé hlavním vyjednavačem, nepostradatelným pro řešení jakékoli balkánské krize. Ve světě je odmítán jako zločinec, který by měl stát před soudem v Haagu, jindy jako komunista či fanatický nacionalista. Po vyhnání kosovských Albánců z domovů ho už propagandisté srovnávají s Hitlerem. Avšak Miloševič nechce dobýt svět a postavit osvětimské pece. Povoláním bankéř, mluvící plynně anglicky a obdivující New York, je Miloševič především chladný pragmatik, který už deset let přehrává domácí opozici a mezinárodní společenství obratnou taktikou, sloužící pouze upevňování jeho osobní moci a vlivu skupiny, kterou představuje. Skvělý taktik je však podivným stratégem, který prohrává zájmy svého národa.
Cíli uchovat moc obětoval Jugoslávii, krajinské, slavonské a bosenské Srby. Znemožnil v Srbsku spolu s nacionalisty v dalších jugoslávských republikách snahy Markovičovy federální vlády o hospodářskou reformu a o přeměnu Jugoslávie ve svazek spolupracujících národů. Jeho chorvatský protivník a spoluhráč Tudžman, zaměřený jen na jediný cíl - spojit pod vlastní vládou co nejvíce Chorvatů, s úspěchem etnicky vyčistil Chorvatsko od většiny Srbů. Miloševič musel přijmout na půl milionu srbských vyhnanců z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Ohrožuje Černou Horu, která si zvolila na něm nezávislé vládnoucí představitele. Pokusí-li se ji potlačit násilím, může vyvolat další ozbrojený konflikt, další hrubé porušování lidských práv nebo vystoupení Černé Hory z federace. Kosovo dovedl do situace, kdy už nikdo nikomu nevěří a Albánci nevidí jiné řešení než úplnou nezávislost. Selhaly staré plány Miloševiče, Tudžmana a srbských i chorvatských nacionalistů v Bosně a Hercegovině na její rozdělení a připojení území těchto etnik k mateřským zemím. Zatím.
Svět chce Miloševiče trestat. Způsoby, které volí, však trestají a ponižují deset let srbský národ a jugoslávské občany. Nejnověji ničením všeho, na co byli právem hrdí, protože ve dvou generacích přeměnili zaostalou balkánskou zemi ve slušně vyspělý stát jižní Evropy.
Hospodářské embargo je samo o sobě hrubým porušením lidských práv. Je plně oprávněné v konkretní válečné situaci - za druhé světové války nebo při válce v Perském zálivu. Jako nátlakový prostředek na změnu postojů vlád má mizivé, většinou žádné účinky. „Vláda se vždycky nají,“ cynicky poznamenal v televizi Jaruzelského ministr informací Jerzy Urban, když Západ uvažoval po vojenském puči o uvalení embarga na Polsko. Na podporu embarga se uvádí, že režim získané peníze ze zahraničí využíval pro vojenské účely. Také armáda se vždy nají a její tanky vždy dostanou alespoň minimum potřebného benzinu bez ohledu na to, kolik rafinerií a mostů vyletí do povětří. Poznal jsem to i v Náhorním Karabachu, zcela odříznutém od světa, kde nejezdil, nesvítil a netopil nikdo. Tanky však jezdily. Embargo proti Jugoslávii bylo dvojitým embargem vůči Černé hoře, Sandžaku a Kosovu. Do Bělehradu se vždy něco dostalo, do provincie téměř nic. Embargo znemožňuje ekonomický rozvoj a omezuje podnikání jednotlivců, což bývá větší záruka zodpovědných postojů ve společnosti než zápas o základní potřeby rodin. Představa, že národ rozhořčený trestem z ciziny svrhne vládce, je naivní. Neexistuje pro to jediný příklad. Uvádí se občas úspěch hospodářského embarga jako nástroje pro odstranění apartheidu v jižní Africe. Apartheid zřejmě zanikl z jiných důvodů. Ale i kdyby v tom embargo sehrálo nějakou roli, byla by to jen výjimka potvrzující pravidlo, že embargo vládce spíše posiluje než oslabuje. Opak je pravdou: Umožňuje jim mobilizovat národní hrdost. Díky mimořádně úrodným oblastem byla Jugoslávie víceméně soběstačná ve všech základních potravinách. Občasné obtíže bylo vždy možné přičíst embargu. Nacionalisté mohou snáze orientovat případnou nespokojenost nepřátelsky vůči vnějšímu světu, který podle nich ubližuje Srbům. Mají to snazší o to, že Srbové vnímají své dějiny od Kosova pole před šesti sty lety jako nepřetržitou řadu ústrk.
Svět nacionalistům pomáhá i jinak. Světová media sice považují Miloševiče za hlavního kazisvěta na Balkáně, ale do titulků se hodí spíše krátké pojmenování Srbové. „Srbové napadli...“, „Srbové zavraždili...“, atd. V angličtině se slovo „Serb“ stalo pro mnohé „four-letter-word“, čili sprostou nadávkou.
Nikdo rozumný v Bělehradě nebo v Banja Luce nelituje, že Carlos Westendorp odvolal Nikolu Poplašena z funkce prezidenta Republiky Srpske v Bosně a Hercegovině. Litují pouze, že byl připuštěn ke svobodným volbám, jejichž vyhlášeným cílem bylo upevnit demokracii. Byl v nich ovšem zvolen natolik řádně, že to nedokázalo změnit ani několikatýdenní přepočítávání hlasů. Jeho zvolení ani odvolání tedy posílení demokracie neprospělo. I odpůrci Poplašena navíc upozorňují, že odvolán byl opět Srb a nikoli jemu podobní politikové chorvatští nebo bosanští.
Rozhodnutí o vyhlášení Brčka společnou oblastí Bosny a Hercegoviny s vysvětlením, že jednotě státu prospěje, když tři národní společenství budou spravovat toto město spolu, by bylo přijatelné. Oblast však byla vyňata z pravomoci Republiky Srpske. Je-li Bosna a Hercegovina jedním státem, ptají se Srbové, proč není společně spravováno také hlavní město Sarajevo, z něhož byli téměř všichni Srbové vyhnáni. Na místech masakrů visí bílé tabulky s nápisy, že na tomto místě nikoli zločinci, nýbrž „Srbští zločinci“ zabili tolik a tolik lidí. Byl vyhnán posmrtně i student Gavrilo Princip. Tabulka oznamující, že na tomto místě zastřelil Františka Ferdinanda byla odstraněna stejně jako symbolické stopy z chodníku, kde při atentátu stál. Ostatně už tehdy po atentátu povolil rakouský vojenský velitel dvoudenní masakry a rabování, při nich zahynulo přes dvě stě Srbů.
Nedůvěra vůči mezinárodnímu společenství má další reálné kořeny, které propaganda demagogicky zneužívá. Nicméně není demagogií tvrzení, že Jugoslávie splnila závazek z Daytonu a vrátila Slavonii Chorvatsku, zatímco Chorvatsko svůj závazek přijmout zpátky 200 tisíc srbských uprchlíků nesplnilo, mezinárodní společenství je k tomu nedonutilo a ještě je přijalo do Rady Evropy, zatímco Jugoslávie je zbavena svých plných práv v OSN a OBSE.
Kdo nám zaručí, ptali se v Bělehradě, že mezinárodní síly, pustíme-li je do Kosova, je nakonec neodevzdají už z pohodlnosti Albáncům. Argumentují, že po podpisu dohody Holbrooka s Miloševičem v říjnu 1998 stáhli značné části armády a policie z Kosova. Kosovské osvobozenecké armádě však nikdo nezabránil, aby znovu obsadila většinu jeho území, včetně opuštěných policejních stanic. Všechny tyto a podobné skutečnosti jen posilují nacionalistickou propagandu. Většina národa je závislá na vládní televizi. Jiné informace jsou těžko dostupné. Krmeni pouze zprávami o poškozování Srbů, lidé nevěří pak ani zcela pravdivým informacím o vojenské a policejní brutalitě srbské moci.
Vrcholem nepochopení situace je bombardování země. Jeho vyhlášeným cílem bylo donutit Miloševiče, aby podepsal mírovou dohodu z Rambouillet. Jenže Miloševič věděl celou dobu, že on bombardován nebude a že o tom, zda se bude či nebude bombardovat, rozhoduje on sám. Jedinou otázkou, kterou si mnozí kladli bylo, zda bomby potřebuje pro posílení své moci či ne. Samotná hrozba mu už stačila jako štít proti kritikům z nacionalistických pozic, jako nástroj k dosazení jemu více oddaných vysokých funkcionářů armády a policie a k úderům proti demokratické opozici. V den kdy vypršelo únorové ultimatum někteří zahraniční diplomaté evakuovali ženy a děti. Před vládními budovami v Bělehradě jsem nespatřil jediného policistu. Miloševič věděl, že bombardovat se nebude.
Lidé však nevěděli, co věděl Miloševič. Sedm měsíců žili pod touto hrozbou. „Proč nás budete bombardovat? Za co?“, ptali se v Bělehradě. Po ztroskotání pařížských jednání o Kosovu průzkum veřejného mínění zjistil, že téměř osmdesát procent občanů podporuje ozbrojený odpor proti vzdušnému i pozemnímu útoku NATO. „Neporazil nás Hitler ani Stalin. Neporazí nás ani Američané,“ bylo lze slyšet v Bělehradě. „Bomby. Dobrá. Půjdem do toho,“ hlásal nápis na zdi.
„První bomba zničí poslední zbytky demokracie, všechen pokrok, kterého jsme si za dvacet let vydobyli na moci,“ říkali poučenější. „Spadne-li první bomba, bude etnicky vyčištěno Kosovo,“ varoval v televizi mnohokrát Vuk Draškovič.
První ultimatum bylo naplněno: Bomby spadly. Naplnilo se i druhé: Téhož dne bylo zastaveno v Bělehradě vysílání nezávislé stanice B-52. Redakce a tiskárna Koha Ditora v Prištině byla vyhozena do povětří. O dva týdny později byl před svým domem v Bělehradě zavražděn vydavatel Dnevniho Telegrafu Slavko Čurovija; v jeho domě, oblíčeném policií, jsme v říjnu 1998 seděli do dvou hodin ráno spolu s Vukem Draškovičem a jeho ženou, abychom protestovali proti razii, přiníž byl zabavován majetek redakce.
Začala etnická čistka, při níž ztratilo své domovy více než milión lidí. Druhé ultimatum jako by předtím nedolehlo do ministerských pracoven a velitelských štábů NATO. Za etnickou čistku je odpovědný Miloševičův režim, který ji spustil, ačkoliv mohl zvolit i jiné odpovědi. Avšak právě ti, kteří ho považují za ďábla, si měli pomyslet, že ďábel zvolí peklo. Bomby kromě toho otevřely klec s divokou zvěří, kterou nekontroluje a ani nemůže kontrolovat vláda, protože “teroristická občanská iniciativa” jen brutálně dovádí do extrému vládní cíle, skryté za obranou zájmů národa, na který padají bomby. Bývalý švédský konzervativní premiér Carl Bildt v komentáři pro Lidové noviny (17. 4.1999) napsal, že “humanitární katastrofu se nepodařilo odvrátit, ale letecké útoky přispěly k eskalaci bojů, které vedly k tragedii nepopsatelných rozměrů.” Dodal, že letecká akce “směřovala k minimalizaci rizika pro piloty, ve stejné chvíli však maximalizovala riziko Albánců, které měla aliance původně chránit”. Domníval se snad někdo, že hladoví psi zůstanou v kleci?

Mezi 8. a 11. dubnem jsme spolu se skupinou spolupracovníků hovořili v Makedonii s desítkami čerstvých vyhnanců z Kosova, představiteli kosovské inteligence – lékaři, právníky, novináři, univerzitními profesory i lidmi, které jsme náhodně potkali v uprchlickém táboře Brazda, kde bylo v té chvíli asi 20 tisíc běženců.
Na letišti v Curychu jsem potkal Batona Haxhiu, šéfredaktora Koha Ditore. Spolu se Shkelzenem Maliqim a Blerimem Shalou letěli stejným letadlem jako já do Skopje ze schůzky s Joschkou Fischerem a z dalších jednání v západní Evropě.
Spatřit Batona Haxhiu bylo radostí samo o sobě. Více než týden ho světový tisk považoval za zavražděného. “Když se o někom říká, že je mrtvý a on žije, znamená to dožít se sto let,” gratuloval jsem mu. Chtěl jsem vědět, jak se dostal ven. Když ráno zjistil, že advokát Khelmedi a jeho synové byli zabiti a redakce Koha Ditore zničena, stačil ještě zavolat Vetonu Suroiovi, vydavateli listu a delegátu z Rambouillet, aby zmizel. Sám pobýval u různých známých, protože správně předpokládal, že existuje-li jakákoli listina, bude na ní určitě i on. Po týdnu obklíčily polovojenské skupiny bloky domů, kde se právě skrýval a začaly vyhánět lidi ven. Ve sklepě byla žena s dítětem a její rodiče. “Teď budeš dělat mojí manželku,” řekl ženě, popadl dítě do náručí a vmísil se s touto rodinou do patnáctitisícového davu, který byl hnán k hranicím s Makedonií.
Na vyhánění z Prištiny se posílely různé složky. Polovojenské skupiny, speciální protiteroristické jednotky policie, policie a armáda si rozdělily role, i když se někde doplňovaly až příliš viditelně nebo jednaly společně.
Základní špinavou práci vykonaly „polovojenské oddíly“, vyzbrojené pistolemi, samopaly a noži. Tvořili je příslušníci domobrany kosovských Srbů, protipólu Kosovské osvobozenecké armády, jim podobné složky z Republiky Srpske, známé z etnických čistek v Bosně před Daytonem, Arkanovy a podobné bojůvky z vnitřního Srbska, které už řádily ve Slavonii i v Bosně. Byly zjevně řízeny z jednoho centra. V některých částech Prištiny už večer před začátkem ohlášeného bombardování označovali srbské domy a byty křížem. Znamení po čistce odstraňovali. V černých maskách na obličejích přicházeli do bytů a domů a dávali jejich majitelům tři, pět nebo deset minut k opuštění domova, vyhrožovali zabitím, ničili majetek, okrádali občany. Někteří trhali nebo pálili všechny dokumenty postižených, jiní je majitelům ponechávali.
Policie organizovala odchod celých skupin na vlakové nádraží nebo k přistaveným autobusům. Majitelé aut, kteří měli benzin, mohli cestovat k hranicím vlastními vozy, které pak museli většinou nechat na území Jugoslávie. V nekonečné frontě na silnici k nim občas přicházeli maskovaní muži a vyžadovali peníze od každého pasažera. Novinář z Prištiny jim odevzdal 900 dolarů. Protože jeho žena neměla nic, dali jí pár facek. Dvakrát viděl, jak odvlekli řidiče auta, který nezaplatil. Když se objevila policie, stahovali se maskovaní muži do ústraní v Prištině i na cestách. Několik uprchlíků nám řeklo, že se jim při příchodu policie vždy ulevilo, i když jim bylo zřejmé, že je to dojednaná hra.
Sarbedin Halti, novinář z Kosovského informačního centra, byl vyhnán skupinou, jíž vedl jeho soused, který se ani předtím netajil členstvím v srbské domobraně. Baton Haxhiu byl svědkem toho, jak maskovaní muži odvlekli z davu několik mladých dívek. Z jejich chování bylo zřejmé, že je chtěli znásilnit. Jiný novinář z Prištiny viděl muže v uniformách speciálních sil střílet na ulici na dva mladíky, hovořící albánsky. O zastřelení souseda, který šel pro traktor, kterým chtěl odvézt svou rodinu, vypověděla žena, stojící v táboře Brazda ve frontě na odjezd do Německa.
V Prištině a okolí šlo o dobře organizovanou brutální etnickou čistku, nikoli o genocidu. Cílem bylo vyhnat albánské obyvatelstvo ze země, nikoli zabíjet. Většina uprchlíků, jakkoli byli otřeseni tím, jak přišli v několika minutách o všechno a jaký strach zažili, nevěděla o zabíjení, znásilňování nebo jiných excesech podobného typu. Pokud k nim docházelo, pak zčásti proto, aby hrozby zabitím byly brány vážně, zčásti byly důsledkem osobní msty nebo ukájením zvrhlých komplexů, které v takové situaci dostávají zelenou. Zavraždění známého advokáta Khelmendiho pak mohlo být navíc signálem, že největší nebezpečí hrozí elitě národa, jeho opinion leaderům.
Kromě záměrných etnických čistek tisíce lidí utíkaly v souvislosti s boji jugoslávské armády a speciálních protiteroristických sil s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK). UCK využívá vesnic k útokům proti jugoslávským ozbrojeným silám a činí tím z venkovanů svá rukojmí. Armáda a policie útočí plošně, ničí celé vesnice a nahání tak dospělé muže do UCK. Na hranicích s Albánií jsou uprchlíci pod bezprostřední kontrolou UCK, která vyhlásila mobilizaci a hrozí dokonce tím, že bude trestat dezertéry i mimo kosovské území. Hrozba zabíjet na suverenním území jiných států je srovnatelná jen s ojedinělým případem Salmana Rushdiho, akcemi sovětské a nacistické policie před druhou světovou válkou nebo s pomstou mafií.
Většina uprchlíků, s kterými jsme mluvili, se chtěla vrátit. Platí to zejména o starších lidech. Mnozí mladí muži, například ve frontě na Německo, však odpovídali, že tady už žít nechtějí. Chtějí žít kdekoli v západní Evropě nebo v severní Americe. To je ovšem známý trend ve většině světa, který současné události jen dodatečně podnítily.
CNN vyvolávala dojem, že všichni uprchlíci souhlasí s bombardováním. Postoje však lze rozdělit na několik skupin. První je emotivní postoj vyhnanců, většinou s nižším vzděláním: ať NATO pobije Srby, zničí Srbsko. Politicky orientovaní představitelé inteligence, např. Baton Haxhiu, říkají, že není čas na analýzy: „Pro nás teď už existuje jen jedna alternativa – buď NATO nebo Miloševič.“ Avšak dodává, že řešení mohou přinést jen pozemní síly. Pak je třeba odzbrojit všechny, armádu i UCK a začít od začátku. Jiní odsuzují bombardování jako projev zbabělosti Západu. Jeden z nejstarších kosovských novinářů,věkem mezi sedmdesáti a osmdesáti lety, to v Brazdě formuloval takto: „Buď vedete politicko-mediální válku nebo skutečnou válku. Pokud jste nechtěli vést tu skutečnou, měli jste nás nechat na pokoji (you should have left us alone).“
Nepřímá kritika souvisí se situací uprchlíků. Mnozí z nich, stejně jako zástupci mezinárodních organizací, kritizovali skutečnost, že nikdo nebyl na takový příval připraven. Stany, potraviny, deky a vše potřebné mělo být na místě už ve chvíli, kdy bombardování začalo. Byli v ústředích, kde rozhodli o bombardování opravdu tak naivní, že by věřili, že Miloševič ustoupí leteckým útokům? Pro něho byla hrozba bombardováním jen důkazem, že Kosovo „nestojí za kosti jediného (pomořanského) granátníka“, jak se kdysi vůči celému Balkánu vyjádřil Bismarck.

Ve stanovém táboře Brazda, zřízeném britskými vojáky, kde bylo v té chvíli soustředěno na dvacet tisíc běženců, byli mnozí odděleni od vlastních rodin. Většinou nikoli doma, ale makedonskou policií v Blace. Ta během jediné noci likvidovala násilně improvizovaný tábor v Blace, kde pod širým nebem na území nikoho mezi Kosovem a Makedonií bylo v jedné chvíli natěsnáno na padesát tisíc lidí. Naháněla uprchlíky do autobusů bez ohledu na rodiny, znemožnila jim, aby si vzali sebou i těch několik málo věcí, které si stačili přinést z domova, bila obušky ty, kteří chtěli najít své blízké nebo protestovali proti policejní brutalitě. Novinář z Prištiny vyprávěl, že obuškem udeřili jeho čtyřletou dceru, když k němu běžela. Naštěstí doběhla. Ztloukli starého muže, který se nechtěl nechat naložit do autobusu, a zoufale volal, že chce být u své rodiny. Lékařka z Prištiny chtěla pomoci člověku, který se zhroutil. Makedonský policista ji odehnal s tím, že tu není žádná lékařka, ale „stejný dobytek jako ostatní Šiptaři“. Autobusy odvážely uprchlíky na hranice s Albánií, do menších táborů v Makedonii, asi 100 uprchlíků do Bulharska, některé na letiště k dopravě do Norska, Německa nebo Turecka. Většina zatím skončila v Brazdě a sousedním Stenkovaci, kde francouzští vojáci zřídili tábor pro deset tisíc uprchlíků. Zatím nebyl znám osud asi deseti tisíc lidí, které srbská policie zahnala z Blace zpátky do Kosova. Při naší návštěvě Blace 9. dubna buldozery čistily obrovské smetiště, shrnovaly na hromady věci, které zde desítky tisíc uprchlíků musely zanechat, včetně oblečení, dětských hraček, osobních dokumentů, rodinných fotografií a pálili je.
Na tisíce se odhadují počty uprchlíků, kteří se dostali do Makedonie bez kontroly a bydlí u příbuzných a známých. Postupně se hlásí na policii v místě bydliště, kde získají „zelenou kartu“, potřebnou k získání uprchlické podpory, zdravotní péče atd.
Chování makedonské policie bylo jen okamžitým veřejným signálem dalšího nebezpečí na obzoru. Makedonii lze v divokých balkánských poměrech posledních deseti let považovat za úspěšný stát. V minulé i současné vládní koalici jsou zastoupeny obě hlavní národní složky. Albánci však tvoří už dnes téměř třetinu obyvatelstva. Jejich porodnost je mnohem vyšší než u Makedonců. Vyhnanci z Kosova, pokud by zůstali, by znamenali dalších sedm až deset procent obyvatel státu a okamžitou změnu etnických poměrů. Kosovská osvobozenecká armáda má zde sice menší možnosti působení než v Albánii, nicméně je přítomna a nedojde-li brzy, dlouho nebo vůbec k návratu uprchlíků do Kosova, bude jistě chtít operovat i z makedonského území. Úřady v dubnu už odhalily velké skladiště jejích zbraní. Makedonce děsí jak hrozba albánské převahy, tak ideje velké Albánie. Rozvrat v Makedonii by však téměř jistě přivolal pozornost Řecka a Bulharska. Řekové měli potíže i se samotným uznáním Makedonie a jejím názvem, protože za centrum Makedonie považují území ležící uvnitř jejich státu. Bulharští nacionalisté jsou přesvědčeni, že makedonština je jen dialektem bulharštiny a že Makedonci jsou ve skutečnosti Bulhary. Konflikt by se proto mohl rozšířit na celý jižní Balkán.
Strach z albánské převahy či rozpínavosti už dnes vyvolává rostoucí napětí. Akci makedonské policie podpořili i vedoucí političtí představitelé včetně prezidenta Gligorova. Ministerský předseda Ljubco Georgievski obvinil Miloševiče, že vyháněním Albánců do Makedonie chce jeho stát destabilizovat. Avšak při hukotu spojeneckých letedal nad Skopje řekl novinářům: „Makedonie nedala NATO povolení užívat její území nebo vzdušný prostor k útokům na sousedení země“. Dodal: „Existuje strach, že po této válce bude vytvořena velká Albánie a není tajemstvím, že to Makedonce děsí.“(New York Times, 16. 4. 99)
V extrémní podobě mi svůj strach vyjádřila jinak milá těhotná letuška makedonských aerolinií: „Měli je všechny zabít. Nenávidím Šiptary. Miluju Miloševiče. Škoda, že tu nemáme vlastního Arkana. Kdybych měla velkou bombu, která by je pobila, hodila bych ji na ně.“ A ukazujíc prstem na své vzdouvající se břicho:“Nechci aby tohle dítě muselo žít pod vládou Šiptarů.“
Nebezpečí destabilizace Makedonie si uvědomuje i Úřad vysoké komisařky pro uprchlíky, který se snaží co nejvíce vyhnanců právě odsud dopravit do zahraničí. Jeho pracovníci nechtějí v žádném případě riskovat, že jim tu za čas vypukne další dějství stejné katastrofy.
Bombardování cílů v Černé hoře a Vojvodině potvrzuje, že opět zvítězila logika vojenských technologů před politickými cíli. Zažili jsme to sami na dohodě Eisenhowera s Antonovem o linii styku armád v roce 1945, která značně ovlivnila náš osud téměř na půl století. Černohorská vláda a parlament jsou jedinou institucionalizovanou opozicí vůči Miloševičovi v Jugoslávii. „Je to takové světlo naděje na Balkáně,“ řekl mluvčí Státního departmentu James Rubin. Má je logika vojenských plánovačů uhasit? Černohorský ministerský předseda Filip Vujanovič to přesně komentoval: „NATO na nás nemělo útočit...Vysvětlujte lidem, že Západ je náš přítel, když současně na zemi padají bomby z aliančních letadel.“ Kromě toho bombardování zrušilo už předem letošní sezonu na černohorském pobřeží Jadranu, která je hlavním zdrojem příjmů jinak poměrně chudé republiky. Útoky na Suboticu ve Vojvodině, kde žijí především Maďaři a Chorvati, dvanáct kilometrů od maďarských hranic, už nelze oprávnit ani vojenskými důvody. Tentokrát se musel ozvat i maďarský ministr zahraničí Martonyi.
Kosovské drama dovršuje vleklou krizi Albánie, která jako suverenní stát sotva existuje. Vláda kontroluje jakž takž střed kolem Tirany. Některé části ovládají klany nebo mafie, které bohatnou na pašování uprchlíků, nedostatkového zboží a drog. V nejjižnější části větší stabilitu zajišťuje řecký vliv a podnikání řeckých firem. Severovýchod kolem Tropoje je už od počátku konfliktu pod kontrolou Kosovské osvobozenecké armády, která dnes prakticky ovládá také všechny příhraniční oblasti s Jugoslávií. Na velitelství UCK v Krume sestavují jednotky z mobilizovaných uprchlíků a posílají je do výcvikových táborů rovnou na hranicích s Kosovem. Podle dubnových odhadů UCK už takto shromáždila na padesát tisíc mužů. Přijíždějí stovky dobrovolníků z celé Evropy, také z České republiky. Reportér Daily Telegraphu 10. dubna informoval, že poté, co kamiony plné vojáků odjely z Kukese a Krume do hor, vypukly boje se srbskou armádou v oblasti Tropoje. O stavu albánské státní suverenity svědčí, že není schopna kontrolovat zahraniční armádu na svém území. Nemůže jí ani zabránit, aby odtud útočila na území cizího státu. Nemůže vlastně dělat vůbec nic už z morálního hlediska: musela by střílet do jednotek složených z příslušníků vlastního národa, dnes už většinou z obětí etnických čistek, jejichž odhodlání je navíc daleko větší než jaké by mohly mít ozbrojené síly albánského státu.
Bělehrad obvinil Albánii z agrese a její podpory a pohrozil důsledky. Bude zásah Jugoslávie na albánském území proti UCK považován za agresi, nezbývá-li vládě v Tiraně nic jiného než jen přihlížet útokům na sousední stát? Jugoslávská armáda už albánské území ostřelovala. Jak dlouho může trvat než vypukne otevřená válka?

Od první chvíle, kdy byla vyslovena hrozba bombardováním, jsem v rozhovorech s politiky, na tiskových konferencích a v interview doma i v zahraničí upozorňoval, že bombardování není hrozba. V březnu jsem v telefonickém interview z Prištiny řekl Právu (12.3.1999), že se v Kosovu všichni obávají, že „pokud nebude dohoda, nebo pokud dojde k útoku NATO bez dohody, pak tady dojde k velkým masakrům“. Ještě v den, kdy padly první rakety a bomby, jsem v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, který vyšel 25. 3. řekl: „Obávám se, že bombardování nic nevyřeší. Pouze se zašlápnou poslední zbytky demokratických sil v Jugoslávii a jugoslávská armáda vyčistí Kosovo. Mohou se při tom dít velké krutosti....Jediná skutečná hrozba je hrozba zásahu pozemními silami. To by znamenalo, že mezinárodní společenství je ochotno se pro ukončení konfliktu na Balkáně opravdu zasadit. Ale protože to není ochotno udělat, tak si myslí, že to vyřeší bombami a že tím bude Miloševiče trestat. Avšak problém je v tom, že nebude potrestán on, ale obyčejní lidé. Miloševič...ví, že mezinárodní společenství není ochotno riskovat životy svých vojáků při pozemní operaci. Kromě toho potřebuje získat čas, aby dobyl Kosovo.“ Týž den jsem v Právu řekl, že „nikomu není jasný konečný cíl bombardování, a hlavně nikdo neví, co bude potom“. Den předtím jsem varoval také v Českém rozhlasu: „Obávám se, že to bude velká blamáž.“ Martin Schulz to ve vysílání Svobodné Evropy komentoval: “Z celého srdce bych si přál, aby se tentokrát Jiří Dienstbier mýlil.“ Přál jsem si z celého srdce totéž. Stejně jsem toužil po tom, abych se mýlil v roce 1991 při rozpadu Jugoslávie. Ani tenkrát, ani teď mi to nebylo dopřáno.
Nebyl jsem pochopitelně sám. Černohorský prezident Djukanovič ještě dva dny před bombardováním varoval: „Jenom to postihne nevinné a Miloševič se bude, byť na krátkou dobu. cítit silnější.“ Jugoslávský korunní princ Alexander Karadjordjevic, který v rozhovoru s redaktorem Lidových novin (2.4.99) v Londýně odsoudil etnické čistky jako odporné, odmítl také bombardování jako agresi. „Máme zde tragickou situaci - režim, který v posledních deseti letech působil proti zájmům lidu, a Západ, který po celou tu dobu nevěděl, jak si počínat...jediná cesta kupředu je cesta demokracie a respektování lidských práv. Asvšak současná agrese bezpochyby upevnila pozici Miloševiče a jeho režimu – lidé se kolem něho sjednotili.“ Jako past nastraženou na sebe samé vnímali hrozbu bombardováním téměř všichni velvyslanci NATO a Evropské unie, o jiných ani nemluvě, v Bělehradě, Sarajevu, Záhřebu i ve Skopje. Ptal jsem se několika z nich, jak je možné, že to všichni vědí a jejich vlády jednají jinak. Jeden Američan mi odpověděl: „Mají v hlavě Kongres, media a volby. Tak jim naše názory už ani moc neposíláme.“ Odvážnější z nich byli ve stálém konfliktu se svými ministerstvy; stejně jako před osmi lety. Také v roce 1991 téměř všichni diplomaté a politikové, kteří znali Balkán chápali, že jugoslávský rozpad musí být řešen jako celek. Přesto bylo rozhodnuto jinak.
„Intervenovali jsme, abychom zabránili humanitární pohromě: zrychlili jsme ji. Intervenovali jsme, abychom zabránili rozšíření krize a destabilizaci sousedních zemí: rozšířila se. Intervenovali jsme, abychom „degradovali“ Miloševičovu vojenskou schopnost: dělá dobrou práci při degradaci té naší,“ napsal Mark Steyn v londýnském Daily Telegraphu 10. dubna.
Ve chvíli, kdy dopisuji tuto kapitolu platí, že bombardování Jugoslávie má pokračovat tak dlouho, než Slobodan Miloševič přistoupí na šest podmínek Atlantické aliance, případně upravených podle německého či jiného podobného návrhu, který se ještě objeví. Všechny obsahují požadavek stažení jugoslávských vojenských a polovojenských sil z Kosova, zastavení etnické čistky a návrat uprchlíků pod dohledem ozbrojených mírových sborů. Pod vedením NATO, ale možná také OSN nebo OBSE. Nadále přetrvává víra, že jugoslávský prezident nakonec některou variantu přijme. Čím déle však bombardování pokračuje, tím méně důvodů má pro to, aby se vzdal.
Zpočátku byly oficiálně bombardovány vojenské cíle s odůvodněním, že je třeba zabránit zásobování a doplňování jednotek jugoslávské armády v Kosovu. O tom, co je vojenský cíl, se dá dobře přít. Otázka je, kolik jich ještě zbývá. Jejich nedostatek už způsobil, že nejčastějším terčem jsou stále tytéž objekty. Rafinerie v Pančevu a v Novém Sadu byly bombardovány třikrát, ačkoli zrušeny byly už poprvé. Přibývá cílů, které lze za vojenské stále nesnadnější označit. Automobilka v Kragujevaci byla zničena pod záminkou, že se tam vyráběly jakési ruční zbraně. Bombardování kovozávodu ve Valjevu připravilo o práci 7 tisíc lidí. Letecká technika shazuje mosty přes Dunaj - paralyzuje tak hlavní vodní trasu ekonomiky celého Balkánu - a přes další řeky. Likviduje továrnu na cigarety a vodárnu v Niši, zkrátka vše, co jugoslávští občané vybudovali za posledních padesát let, kdy přeměňovali zaostalou balkánskou zemi v celkem slušně vyspělý jihoevropský stát. Spolu s tím nejen ničí demokratický odpor proti autokratickému režimu. Veran Matič, který založil sít nezávislých rozhlasových stanic propojujících se po celé Jugoslávii byl v noci, kdy začaly letecké útoky, na osm hodin zadržen v době, kdy vláda zavírala jeho rozhlasovou stanici. „Když jsem si krátil čas v cele, kterou jsem sdílel s podezřelým z vraždy, ptal jsem se sám sebe, jak cíl má Západ pro ´ráno poté´,“ píše Matič v International Herald Tribune 2. dubna 1999. Na otázku, kterou mu kladou přátelé ze Západu, proč není v Srbsku povstání, cituje opozičního starostu Niše Zorana Živkoviče - režim ho chtěl odstranit a po demonstracích obyvatel ho musel nechat ve funkci - který řekl: „Lidé, kteří zde žijí, jsou titíž lidé, kteří v roce 1996 hlasovali pro demokracii, titíž lidé, kteří sto dní protestovali, když se úřady pokusily upřít jim jejich vítězství ve volbách. Hlasovali pro stejnou demokracii, která je v Evropě a ve Spojených státech. Dnes bylo mé město bombardováno demokratickými státy USA, Británií, Francií, Německem a Kanadou. Je v tom nějaký smysl?“ A Matič sám dodává: „Většina těchto lidí se cítí zrazena zeměmi, které byly jejich modelem...Když všude kolem nich padají bomby, nikdo je nemůže přesvědčit, že je to pouze útok na jejich vládu a nikoli na jejich zemi. Bomby NATO vytrhaly klíčící semínka demokracie z půdy Kosova, Srbska a Černé Hory a zajistitly, že po dlouhou dobu nevyženou nové výhonky.“ Předseda opoziční Demokratické strany Zoran Djindjič naálety komentoval tím, že akce NATO má stále více charakter „trestné výpravy“. „Je-li země bombardována, nesluší se kritizovat vládu,“ řekla profesorka filosofické fakulty v Bělehradě. „Celý život jsem bojovala proti režimu a Miloševičovi. Včera jsem byla na demonstraci na jeho podporu, protože všichni čelíme stejnému útoku na náš národ.“ Tacitus před dvěma tisíciletími napsal: „Vytvářeli poušť a nazývali to mírem“. Dnes to nazýváme zajišťováním demokracie a základních lidských práv.
Problém je v tom, že zbraně na špičkové technické úrovni mohou zničit hospodářský potenciál země, zásobování vodou a elektřinou, zrušit telefonní a televizní centrály, města a vesnice. Jen stěží však mohou přispět k vytčeným cílům, protože proti obyvatelstvu vyzbrojenému ručními zbraněmi a stále více semknutému v odporu proti bezuzdnému ničení nezmohou nic. Přesvědčili se o tom Američané ve Vietnamu, Rusové v Afghánistánu a já sám v roce 1992 v Náhorním Karabachu.
Při pokračujících náletech bude přibývat nejen „collateral damages“, jak se v orwellovském newspeaku říká tomu, když bomba něco zničí nebo zabije lidi proto, že dopadla jinam než měla, ale také omylů z nervozity či netečnosti, jakými byl útok proti vlaku s civilisty nebo na konvoj kosovských uprchlíků. Aleksa Djilas v dubnu napsal do New York Times, že srbské polovojenské síly i Kosovská osvobozenecká armáda má dost kalašnikovů a nožů. To jsou zbraně etnické čistky, nikoli vládní budovy, továrny a mosty. Dodal k tomu, že dlouhým bombardováním bude trpět srbský i albánský lid, pro který je tento čas delší než pro ty, kteří pozorují bombardování špičkovou technikou ze své galerie.
Poukázal tím na psychologicko-morální aspekt, který už mnozí v naší cynické postmoderní společnosti od svých notebooků ani nevnímají. Házet na lidi bomby a rakety z bezpečí, aniž riskujeme totéž, co ti, na které tyto rakety dopadají, se na Balkáně ještě vnímá jako nečestné. Taková je tedy ta společnost, říkají si lidé trávící noci v krytech, která nám chce kázat o lidských právech a demokracii? Jak chápe lidská práva, která tu chce prosazovat, když trestá celý národ podle principu kolektivní viny?
President Clinton řekl 16. dubna v San Franciscu, že problémem není, „zda Kosovo zůstane součástí Srbska. Pravým problémem je, zda se Kosovo a Srbsko a další státy oblasti stanou součástí nové Evropy.“ Je-li to náš cíl, nesmíme sami zpochybňovat hodnoty, o kterých tvrdíme, že za ně v Jugoslávii bojujeme.

Byl jsem od počátku přesvědčen, že má-li se hrozit, musí to být hrozba pozemní silou. Jen taková hrozba může být natolik vojensky i morálně věrohodná, aby mohla být jedním z nástrojů k dosažení rozumného kompromisu. Položena na misku vah může být i argumentem pro zachování tváře těch, k0teří musí ustoupit. Hrozbu bombardováním využil Miloševič při dohodě s Holbrookem a představil se národu jako ten, kdo ho před ním zachránil. Nacionalisté ho ovšem obvinili ze zrady. To nemohl opakovat, nechtěl-li podlomit svou moc. Hrozbu naopak využil k jejímu posílení a dalšímu omezení občanských svobod.
Ještě letos v únoru jsem říkal ministru Jovanovičovi: „Nemůžete porazit definitivně Kosovskou osvobozeneckou armádu. UCK nemůže porazit vás. UCK nesloží zbraně a nesložíte je proto ani vy. Bez přítomnosti cizích ozbrojených sil je konflikt v Kosovu neřešitelný a budete se v něm topit léta, ne-li desítiletí.“ Zdálo se mi, že by to mohl přijmout. Vuk Draškovič byl zcela otevřený: „Nemáme nic proti cizím vojskům. Může to být NATO. Chceme být jeho členy, chceme do Partnerství pro mír. Může tu být OSN. Jsme jeho členy, proč tedy ne.“
Předpokládalo to jediné: Dát pevný závazek, že NATO neodevzdá po přechodném období Kosovo Albáncům. Pak byla možná i široká autonomie. Místo toho se objevila v textu návrhu dohody v Rambouillet věta o tom, že po přechodném období rozhodne vůle lidu. Jakého? Jen kosovského, nebo všech občanů Srbska či Jugoslávie. Bez této věty, která otevírala prostor pro cokoli, by to nepodepsala albánská delegace, zejména ne UCK. Pro ni bylo zřetelné vyloučení nezávislosti zcela nepřijatelné. Její vedoucí v Rambouillet Hashim Thaci šokoval i americkou ministryni zahraničí. Když ho varovala, že nepodepíší-li to, může při pokračování bojů zahynout čtyřicet tisíc Albánců, osopil se na ni, o čem to mluví. Bojují přece za svobodu a ta stojí za jakékoli životy. Bez vyloučení možnosti odtržení Kosova byl však podpis nemožný pro jugoslávskou delegaci. V Rambouilletu tedy nešlo o dohodu, ale o to, komu zůstane Černý Petr. UCK souhlasila s podpisem teprve ve chvíli, kdy Slobodan Miloševič veřejně oznámil, že nepodepíše a vzal si tak Černého Petra sám. Pak mohl Thaci s klidem dělat, že je konstruktivní.
Samotné jmenování Thaciho do čela delegace muselo vyvolat nedůvěru. Mezinárodní vyjednavači měli trvat na tom, že Albánce bude zastupovat jimi zvolený mluvčí, nejlépe Ibrahim Rugova, nebo jím pověřený delegát, ať už Agani, který jednal dosud, nebo někdo z jeho okruhu. Ptal jsem se v březnu Rugovy, proč na to přistoupil on jako zvolený „prezident“. Potvrdil, co jsem čekal: Kosovská osvobozenecká armáda by se nezúčastnila, kdyby vedoucím delegace nebyl někdo z jejího středu. UCK, neodpovědná nikomu jinému než sobě, tak byla na povýšena na mezinárodně uznáváného a v Rambouilletu dokionce na hlavního partnera. Byl to další krok ze zoufalství, marná snaha mezinárodních vyjednavačů dospět tímto ústupkem k nějakému řešení za každou cenu. Taková řešení však nikdy nefungují.
Oliver Cromwell řekl, že „nikdo nedojde tak daleko jako ten, kdo neví, kam jde.“ Zatím lze jen odhadovat, co se ještě stane. Etnické vyčištění Kosova od Albánců je zatím nejhorším vyvrcholením desetileté jugoslávské tragedie. Dosud jsme na území bývalé Jugoslávie byli svědky ozbrojeného boje menších etnických skupin. Začíná se uvažovat o vyslání pozemních sil. Pozdě. Myšlenku však v mnohých zemích podporuje veřejnost, znepokojená neúspěchem a následky bombardování. Po zkušenostech z Balkánu si lze představit i ty nejhorší možné varianty vývoje, dojde-li ke střetu mezinárodních sil se srbskými vojsky. Bývalý jugoslávský generál, Slovinec Milan Gorjanc řekl časopisu Týden (29.3.99): „Znám velmi dobře Srby. Jakmile jde o vlast, jejich morálka je velmi vysoká...Velmi dobře znám důstojníky, kteří velí sboru v Prištině a armádě v Niši, a náčelníka generálního štábu. Jsou to rozhodní, velmi vzdělaní a chytří lidé. Jedno mají společné – jsou velmi neústupní a houževnatí.“
Srbským národním hrdinou je Miloš Obilič. Podle legendy po prohrané bitvě na Kosově poli zabil sultána Murada. Turci ho na místě popravili. Bělehradský fotbalový klub Obilič je na prvních místech jugoslávské ligy. Za maskou Klubu fanoušků Obiliče se skrývají ozbrojené tlupy jeho vlastníka –řečeného Arkan.

Mnohé z toho jsem řekl jednomu z nejaktivnější mezinárodních vyjednavačů na Balkáně se závěrem, že bombardování je osudovou chybou a největším omylem od vietnamské války. „Všechno, co říkáte, je pravda,“ odpověděl. „Teď však už nejde jen o uprchlíky, Kosovo a Balkán. Jde především o to, že NATO nemůže prohrát válku s malým balkánským diktátorem.“ „Přiznat, že největší síla demokracie prohrála na celé čáře, by znamenalo rozvrátit nadlouho celý bezpečnostní systém,“ řekl mi jiný významný diplomat.
Porážka NATO by znamenala ohrožení jeho samé podstaty. Diskuse o nové strategické koncepci aliance, která chce zajišťovat mír a lidská práva i mimo své území, by ztratila smysl. Tento argument se proto dotýká samotných základů mezinárodních vztahů pro příští desítiletí.
Vítězstvím by však nebyla ani spálená země. „NATO nemůže sledovat politiku systematického ničení infrastruktury na zbývajícím území Srbska, aby tak kompenzovalo svůj neúspěch při řešení krize v Kosovu,“ soudí Carl Bildt. „Rychlá destrukce Srbska znemožnila dlouhodobou obnovu demokratického a prosperujícího Srbska. Most přes Dunaj můžete zničit během vteřiny, jeho postavení však bude trvat léta.“
Vítězstvím by nebylo ani rozšíření konfliktu na další části Balkánu či další rozpad. Představa, že bombardování a etnická čistka v Kosovu vytvoří prostor, aby pozemní síly NATO či OSN zastoupila UCK, jsou další nebezpečnou hrou s ohněm. Tomuto hazardnímu uvažování se oddal na tiskové konferenci v Bruselu 16. dubna mluvčí NATO Jamie Shea. Až aliance “zdecimuje prostředky srbských ozbrojených sil, bude víc a víc prostoru pro vystupňování útoků UCK a jejich účinnosti.” Zřejmě se svého nadšení lekl, protože dodal: “nedodáváme jim zbraně, ačkoli zjevně dostávají své zbraně odkudsi – ale to je jejich věc. “(Právo 17.4.1999)
Vítězstvím by nebyla ani perspektiva, že po případném pozemním útoku NATO povede desetimilonový srbský národ guerrilovou válkou proti všem Evropu do jednadvacátého století.
Konec bombardování lze však přijmout i jinak než jako porážku. Jen málo opravdových válek, vyhraných či prohraných, probíhalo jako nepřetržitá serie vítězství. Vyhrané bitvy se střídaly s bitvami prohranými. Aby zabránily porážce, musely armády někdy ustoupit, načerpat nové síly, zhodnotit dosavadní strategii a taktiku a sladit cíle s prostředky. Není neštěstí prohrát bitvu. Neštěstí je nepochopit, že ji prohráváme, a že můžeme prohrát válku, nezměníme-li stategii a taktiku. Nenechme se zmást nároky globálních medií, která vnucují politikům jejich témata a vyvoláváním emocí svých konzumentů je posléze nutí k překotnému jednání. I v mediální válce je nutné si přiznat prohru bitvy, chceme-li udržet vlastní důvěryhodnost před stoupenci i před protivníkem. Vzdáme-li se nevhodných prostředků, nevzdáváme se cíle. Budeme k němu směřovat tak, abychom ho dosáhli lépe. Německý plán, obsahující návrh na zastavení bombardování na 24 hodin s možností prodloužení tohoto moratoria, budou-li jugoslávská vojska opravdu z Kosova stahována, nabízel možnost oběma stranám při ústupu zachovat tvář.

Diskuse na jaře 1999 v České republice kolem kosovské a jugoslávské krize svědčí o tom, že jsme dosud zcela nevstřebali skutečnost, že jsme členy Atlantické aliance. Máme stejná práva a povinnosti jako všichni ostatní bez ohledu na to, zda jsme členy několik týdnů nebo mnoho let. Nelze se vymlouvat, že rozhodnutí o bombardování Kosova bylo učiněno před naším přijetím. Přijala-li vláda nějaké rozhodnutí, měla by je v plné míře respektovat.
Veřejná diskuse je proto nezbytná. S výjimkou sporů o československo-německou smlouvu a později deklaraci, které měly přece jen lokálnější význam, se u nás dosud žádná vážná debata o zahraniční politice v globálním sousedství nevedla.
Hysterické tóny, které v ní zaznívají, rovněž potvrzující nezralost našeho členství. Jako by tu pořád přežíval český únik z dob komunismu, charakterizovaný úslovím, že „je lepší mýlit se se stranou než mít pravdu proti straně“. Pozoruhodná byla rovněž podpisová kampaň české inteligence na podporu NATO. Její autoři chtěli podpořit bombardování, ale v textu se tomu typicky vyhnuli. Na otázku, proč ten alibismus, jsem dostal odpověď, že by to podepsalo méně lidí. A na jinou, proč s tím tedy přišli vůbec, odpověď zněla: „Abychom reagovali na toho Klause.“
„Zůstat v zákrytu“ se u nás zřejmě pořád alespoň podvědomě považuje za správnější než mít vlastní názor. Nálepky - mnichovanství, zbabělost, zrada, váleční štváči, lokajové atd. – létají vzduchem a špiní novinový papír. Máme si prý pečlivě zapamatovat, kdo byl věrný a kdo selhal.
Povrchní „kádrové posudky“ nám mohou jen zabránit, abychom analyzovali pozadí a výchozí politickou filozofii zdánlivě stejných nebo podobných postojů. V mnoha případech jsou důsledkem povrchní znalosti fakt, citového zaujetí nebo obého. Komunisté a sládkovci vycházejí z odporu vůči NATO vůbec. Zdrojem Klausova postoje je jeho hluboce izolacionistický životní názor a nedůvěra k aktivní mezinárodní politice, které se projevily už dříve ve vztahu k Evropské unii, Višegrádské skupině a také k NATO. Postoj prezidenta republiky chce být stanoviskem odpovědného státníka. Jeho základem je však také rozpor mezi Havlovým humanistickým cítěním, které právem nadřazuje pragmatickým úvahám, a nedostatečným pochopením vzájemných vazeb četných zdrojů a aspektů složitého balkánského konfliktu. Bez tohoto rozporu by bezpochyby ovlivňoval přístup ke krizi na Balkáně jinak, jako to činí v jiných případech bez ohledu na to, že není vždy vyslyšen.
Tuto debatu potřebujeme, abychom se konečně vytrhli z bludného kruhu, do kterého nás občas svírá komplex malosti, který Peter Brod v Suddeutsche Zeitung popsal 15. dubna jako „oportunismus, čerpající z přesvědčení, že nejdůležitější je přežít a že rozhodnutí o budoucnosti země a světa je lépe přenechat jiným“. Teprve z dlouhodobé analýzy rozličných postojů budeme moci učinit závěry o typech našeho myšlení a přístupu ke světu. Čím více názorů zazní, a čím hlouběji zasáhnou, tím lépe i pro hledání našeho místa v dnešní Evropě a ve světě.
První závěr lze však učinit už nyní: Především je třeba pochopit, že debatujeme-li o postupech NATO, debatujeme o vlastních vnitřních věcech. NATO jsme my. Vedeme tu stejný spor jako například o státní rozpočet. Kritika omylů aliance, v tomto případě leteckých útoků, se nerovná odmítání NATO jako společné bezpečnostní instituce. Je zájmem o to, abychom nedělali chyby, které nás oslabují, snižují naši prestiž a věrohodnost, omezují možnost našeho působení jako účinné společné bezpečnostní síly a dávají argumenty těm, kteří chybu používají jako argument proti samotnému smyslu aliance. Čím je chyba osudovější, tím větší sílu a odvahu musíme mít, abychom ji napravili. Také Bill Clinton nebo Madeleine Albrightová bojovali před třiceti lety proti vietnamské válce, když byli přesvědčeni, že poškozuje Spojené státy, nasazují-li američtí vojáci své životy za nepochopení politiků, že jejich vznešené cíle neodpovídají cítění těch, kterým je chtěli přinést. Ve Spojených státech, v Británii či ve Francii nikoho ani nenapadne obviňovat z neloyality Kissingera, Brzezinského, Lelouchea a mnohé přední komentátory, kteří jsou přesvědčeni, že zvolený prostředek nejen nevede k zamýšlenému cíli, ale tento cíl zpochybňuje či maří.
Není asi příliš vhodné vhodné, aby nový člen ihned vetoval rozhodnutí všech ostatních. Rozhodující je, zda, v jaké míře a s jak aktivně chceme přijímat svůj díl odpovědnosti za obranu a zajištění společných hodnot. Každá vláda členského státu má do poslední chvíle možnost ovlivňovat rozhodnutí na základě svého poznání a pochopení situace. Měli jsme ji i průběhu jednání před naším oficiálním přijetím. Místo sentimentálních úvah o slovanské vzájemnosti využijme svou staletou zkušenost ze vztahů s balkánskými zeměmi k prosazování správných řešení, i když to nebude vždy přijímáno s pochopením. Balkán je nám blíže než většině našich spojenců, známe ho lépe a máme zájem na tom, aby mezi námi a ním nespadla žádná nová opona. Maďarský ministr se nebál ozvat, když byla bombardována Subotica. Nic nám nebrání, abychom dnes v interních diskusích v alianci prosazovali svůj názor na balkánskou krizi a nabízeli vlastní představy možností jejího řešení. Také na naší politice záleží, zda pozitivní vývoj na východ od nás povede k tomu, abychom nebyli spolu s Polskem a Maďarskem východní hranicí zabezpečené demokracie příliš dlouho.

Dosavadní plány na řešení kosovského dramatu připomínají postup mezinárodního společenství od roku 1991 do Daytonu v roce 1995. Christopher Hill jako obětavý hlavní vyjednavač vynaložil mimořádné úsilí k dosažení dohody. Pokud ani on neuspěl, pak proto, že OSN, NATO, OBSE, Evropská unie nebyly dosud schopny vytvořit spolehlivé zázemí, stanovit základní reálné cíle, nabídnout své jasné závazky a záruky, že vše slíbené a dohodnuté bude také splněno.
Než bude předložen konkrétní plán, který bude mít naději na uskutečnění, je třeba začít hojit rány a vytvářet podmínky, které by umožnily normální vývoj.
Prvním naléhavým humanitárním úkolem je postarat se o uprchlíky, kteří se zatím nemohou vrátit. V okamžiku tohoto psaní se jejich počet stále zvětšuje. Mezinárodní vládní i nevládní organizace sice s obtížemi ale přece nakonec zvládnou zajistit ubytování ve stanech, základní potraviny a lékařskou péči. To ovšem není řešení.
Cílem je návrat domů, který si většina z nich přeje. Dokud k němu nedojde, neměli bychom si raději dělat větší iluze. Zkušenosti s osudem dvou miliónů uprchlíků z balkánských konfliktů první poloviny devadesátých let varují. Až na výjimky zatím není v mnohých zemí velká ochota přijímat další vyhnance. Svědčí o tom i americká nabídka přijmout 20 tisíc lidí, avšak nikoli na území Spojených států, nýbrž na vojenskou základnu Guantanámo na Kubě. Francie se vymlouvá, že by uprchlíci měli zůstat v zemích sousedících s Kosovem, a že by jejich přijetím nepřímo podporovala etnickou čistku. Řekli jsme si už výše, že absorpční schopnost vyspělých zemí je značně přetížena a podobných konfliktů ve světě je příliš mnoho. I kdyby však náruč byla otevřená, nebude možné přijmout většinu z více než milionu lidí, kteří podle věrohodných odhadů byli donuceni opustit své domovy. Nemáme-li riskovat další krizi, bude zřejmě nutné přesunout většinu uprchlíků z Černé hory a z Makedonie, kde už roste napětí, do Albánie. Protože jsou v průměru většinou vzdělanější a kvalifikovanější než obyvatelé Albánie, kterou režim Envera Hodži téměř půl století udržoval v izolaci a zaostalosti, mohou výrazně přispět k jejímu rychlejšímu rozvoji. Vyžaduje to však, aby mezinárodní instituce okamžitě investovaly do bytového fondu a infrastruktury země.
Bezpodmínečný požadavek návratu všech vyhnaných, kteří se vrátit chtějí, je třeba chápat komplexně – pro kosovské Albánce, půl milionu srbských vyhnanců v Jugoslávii, statisíce Chorvatů a Bosanců. Vyhnáním většiny albánského obyvatelstva z Kosova Miloševičův režim vytvořil situaci, která podle názoru mnohých pozorovatelů definitivně znemožňuje obnovit soužití. Mají-li se však uprchlíci doopravdy vrátit, bude třeba opřít se nikoli o Kosovskou osvobozeneckou armádu, ale o ty Albánce, kteří ve svém demokratickém smýšlení chápou, že tento masový zločin je vrcholem spirály násilí, jejímž jedním stupněm byl útok UCK na státní moc. Argument, že režim chtěl uskutečnit čistku v každém případě, je citovou reakcí na vyvolanou humanitní katastrofu, případně snahou ospravedlnit výsledek leteckých útoků, které jí měly zabránit. Touha zbavit se “těch jiných” je na Balkáně součástí mnohasetleté historie. K činům takového dosahu však vždy bylo třeba spouštěcích momentů.
Zásadní řešení, které by vedlo k pozitivnímu vyústění desetiletých katastrof, vyžaduje vrátit se k prvotnímu předpokladu, opuštěnému v roce 1991: související a vzájemně podmíněné balkánské konflikty lze řešit jen koncepční a konstruktivní politikou, která z této vzájemné podmíněnosti bude vycházet. Má-li být taková politika úspěšná, musí ji provázet velkorysá, jednoznačná a veřejná nabídka vstřícných opatření, která dolehne nejen do ministerských pracoven a zákulisních jednání, ale ke všem obyvatelům bývalé Jugoslávie.
Mezinárodní společenství, chce-li se na balkánském řešení podílet, musí dát především záruky, že nepřipustí žádnou změnu mezinárodních hranic. Platí to pro Kosovo stejně jako pro Bosnu a Hercegovinu, Jugoslávii, Chorvatsko, Makedonii i Albánii. Spekulace o kosovské nezávislosti, rozdělení Kosova, velké Albánii, rozdělení Bosny a Hercegoviny atd. jenom znovu poskytují materiál k manipulaci balkánských národů na základě strachu o jejich osud či přežití. Lidské i bezpečnostní důvody vyžadují, aby také balkánské země byly postupně integrovány do evropské společnosti. V ní pak bude význam hranic mizet a v demokratických poměrech budou mít národní skupiny stále méně důvodů k etnické konfrontaci.
Závazek ručit za neměnnost hranic může přijmout Rada bezpečnosti OSN při jednomyslnosti všech, zejména stálých členů, Evropská unie i všechny sousední a blízké státy. To by mělo být jedním z hlavních cílů případné konference o Balkánu, kterou už někteří státníci navrhli. Poskytla by jugoslávskému státu jistotu, že mezinárodní mírové síly v Kosovu, bez nichž není mír ani návrat představitelný, budou jednat v duchu dohody, která bude na základě tohoto závazku uzavřena.
Záruky hranic bude nutné podpořit v některých případech vojenskou silou, zřejmě v Makedonii, která už takovou pomoc získala, a zejména v Albánii, která už vůbec sama nemůže zabránit Kosovské osvobozenecké armádě v útocích. Tento úkol je možné plnit v rámci Partnerství pro mír, které by tak mělo možnost potvrdit svůj smysl a význam v přímé akci. Mělo by být nabídnuto všem nástupnickým státům bývalé Jugoslávie. V rámci Partnerství je třeba zajistit podstatnou demilitarizaci a pokud možno důsledné odzbrojení všech soukromých armád a skupin, které nejsou pod politickou kontrolou demokraticky zvolených představitelů. Arkanovci, etnické milice a také Kosovská osvobozenecká armáda musí složit dobrovolně nebo nuceně zbraně pod kontrolou Partnerství pro mír.
Výzvu Ibrahima Rugovy k zastavení bombardování lze právem zpochybňovat, dokud ji neučiní v Paříži nebo v Kyjevě, kam ho zve ukrajinský prezident. Odpovídá však jeho přirozenosti. Demokraticky či alespoň rozumně smýšlejících Albánců bylo podle poznatků mnoha představitelů mezinárodních organizací i mých vlastních hodně. Svědčí o tom tisíce mladých mužů, kteří opustili Kosovo proto, aby je nemohla mobilizovat UCK. Kdyby válečná nálada mezi Albánci byla taková, jak tvrdí někteří vojenští velitelé UCK, nemohla ani etnická čistka ve městech proběhnout tak pokojně a snadno. Sama UCK nebyla schopna předvést ani minimální náznak odporu v Prištině a dalších městech, která byla vystěhována maskovanými gangstery. Tím méně byla schopna ochránit vesničany, kteří se stali obětí jejích bojů s jugoslávskými silami.
V globálním sousedství s jeho technikou a komunikačními prostředky je obtížnější než kdy jindy čelit malým dobře organizovaným skupinám, které vedou guerillový nebo teroristický způsob boje. Skončila však také éra, v níž bylo možné ozbrojeným bojem občanských skupin proti organizované moci dosáhnout vítězství, byť měl takový boj sebevznešenější cíle. Což většinou nemá; nebo nemá zcela. Výsledkem proto může být jen ještě větší útlak či utrpení, nejčastěji obojí.
Henry Kissinger v přednášce v Mnichově v září 1995 upozornil, že „techologie, ekonomika a komunikace se staly globální, zatímci politické loyality jsou ještě státní, a stále více podstátní. Ve světě takových globálních vztahů je stále více odštěpeneckých skupin, které nemají vůbec žádný zájem na globální rovnováze. Ty ve skutečnosti využívají zájem velkých států na globálním řádu k dosažení cílů, které zajímají jenom je.” Strategie multipolární a multietnické globální společnosti a jejích regionálních nebo světových institucí proto vyžaduje přístup, který odmítne, případně všemi prostředky včetně použití síly znemožní, aby takové odštěpenecké skupiny mohly rozvinout ozbrojený boj. Současně však musíme být schopni odstraňovat příčiny, které k takovému boji vedou, a investovat do jejich prevence dost a včas.
Francouzský ministr zahraničí a později ministerský předseda Alain Juppé už v říjnu 1994 (LN,18.10.94) ve Figaru soudil, že prohlášení Evropské unie, že národy Jugoslávie mají své místo ve společné Evropě a po nastolení míru jsou předurčeny ke vstupu do Evropské unie, by podpořilo ukončení konfliktů. Takové prohlášení by mělo být podepřeno konkrétní nabídkou asociačních dohod a programů pomoci.
OSN je univerzální světovou organizací, v níž plnoprávně sedí a hlasují velvyslanci i režimů horších než Miloševičův. Obnovení práv dnešní Jugoslávie by neměly překážet ani malicherné spory o následnictví Jugoslávie bývalé. Ze Sovětského svazu vystoupily četné republiky, jejichž nezávislost mezinárodní společenství uznalo, aniž zpochybňovaly právo Ruska jako nástupce Sovětského svazu. OSN a další světové instituce by měly působit na postjugoslávské republiky, které z vlastní vůle vystoupily z federace, aby - v zájmu stability regionu, a tedy své vlastní - překonaly prestižní námitky a uznaly nástupnictví státu, který z původního subjektu mezinárodního práva nevystoupil. Mohou pak právem a s plnou mezinárodní podporou požadovat materiální vyrovnání majetků bývalé federace.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci je rovněž univerzální sdružení států většiny severní polokoule, z nichž některé jsou ve stavu podobném, ne-li horším než současná Jugoslávie. Počítají-li některé mírové plány s účastí OSN a OBSE na řešení krize, nelze smysluplně Jugoslávii z těchto organizací vylučovat nebo omezovat její práva.
Rada Evropy by neměla změkčovat své standarty, jak to učinila při přijetí některých nových států. Měla by však zahájit se všemi balkánskými zeměmi jednání o přidruženém členství, během něhož by prosazovala postupné naplňování podmínek, které jsou pro členství nutné a poskytovat potřebnou poradenskou činnost při vytváření institucí občanské společnosti.
Ve většině států bývalé Jugoslávie jsou tyto instituce ještě slabé a jejich aktivisté nepříliš početní. Nicméně jugoslávský komunismus byl otevřenější a svobodnější než sovětský systém a od roku 1989 jsme byli všude svědky alespoň určitého pokroku v rozvoji demokratických institucí. Ve Federativní republice Jugoslávii byl vývoj zastaven a vržen zpět. Navíc bombardování značně oslabuje důvěru v demokratický svět.
Díky deset let trvajícím konfliktům, jejichž důsledkem je i zničení značné části hospodářského potenciálu Jugoslávie, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, byl poklesem výroby, mezinárodního obchodu, dopravy i služeb, zejména turistiky, zasažen celý Balkán. Strategie zajištění bezpečnostní stability vyžaduje především zrušit všechny druhy hospodářského embarga, které sice postihuje především dnešní Jugoslávii, ale vzhledem k její centrální zeměpisné pozici má těžké důsledky pro všechny balkánské státy. Máme-li po leteckém zničení většiny srbské ekonomiky a její infrastruktury získat zpátky důvěru srbského národa, je třeba zavázat se, že mezinárodní společenství zajistí obnovu všeho, co mu zničilo, když bombardovalo Miloševiče. Finanční zdroje na obnovu a investice do rozvoje by pomohly řešit také masovou nezaměstnanost, která je ve velké míře důsledkem válek, etnických čistek, embarga a nyní i bombardování, a to nejen v přímo postižených oblastech. Bez zrušení všech sankcí si není možné představit ani obnovu Kosova a návrat uprchlíků, kteří by neměli kde bydlet ani kde pracovat. Podobné důvody přispívají např. ve východní Slavonii v Chorvatsku k tomu, že se nevracejí nejen vyhnaní Srbové, ale ani Chorvaté. Současně je třeba celému Balkánu navrhnout velkorysou pomoc podobnou Marshallovu plánu. Bude to stát miliardy dolarů. Mnohem více už stálo napravování minulých chyb. Další možné konflikty by byly mnohem dražší. Podle odhadů letecká válka zatím stála 2O až 40 milionů dolarů denně, vyslání 100 tisíc vojáků by stálo 10 miliard.
To vše je třeba veřejně říci, případně slíbit, mají-li mít jakékoli plány na rozumné a brzké ukončení kosovské humanitární katastrofy naději na uskutečnění.
Po etnické čistce, ke které došlo, bude úsilí o pozitivní zvrat vyžadovat velikou odvahu demokraticky smýšlejících kosovských Albánců. “Všechno se musí zastavit. Bělehrad musí také spolupracovat,” řekl Rugova ve svém domě zahraničním novinářům. Mluvčí UCK Jakup Krasniqi, který před rokem v německé televizi za cíl boje UCK označil spojení všech území, obývaných Albánci, už řekl: “Pokud to prohlásil dobrovolně, dopustil se velezrady vůči svému lidu.” Obavy z případné dohody Rugovy s Miloševičem, která by postavila svět před “fait accompli”, jsou pravděpodobně přehnané. Avšak bez dohody kosovských Albánců s vládou v Bělehradě budou všechna řešení jen dočasná. Balkán by se mohl stát trvalým bojištěm partyzánských válek nebo prostorem pro neustávající terorismus irského nebo baskického typu v mnohem větším rozsahu a výbušnější poloze.
Je však třeba vyslovit ještě jednu nepopulární hypotézu. Přílišná personifikace postjugoslávských tragedií v jedné osobě vede k emotivním výkřikům: Už nikdy s Miloševičem! Kterémukoli člověku se může přihodit cokoli: autonehoda, infarkt, atentát. Může být státní převrat. Lze snít o bezpodmínečných kapitulacích. To vše je možné. Ať se tomu však cítění kohokoli jakkoli vzpírá, bude realističtější očekávat, že dojde-li k jednání, u jednacího stolu zasedne opět právě on. Dohody o ukončení válek většinou podepisují ti, kteří je vedli.
Konflikt lze sotva zastavit, zajistit návrat uprchlíků a začít obnovovat normální život bez protektorátu zahraničních vojenských sil. Při splnění předchozích podmínek a závazků, záruce, že Kosovo nebude odtrženo, kterou může poskytnout silná přítomnost ruských, možná i ukrajinských, běloruských a jiných vojáků v mezinárodním ozbrojeném sboru, ať už bude podřízen NATO, OSN nebo OBSE, může i jugoslávský prezident přijmout dohodnuté řešení, aniž by zvedl ruce nad hlavu. Byl ochoten přijmout Kosovskou ověřovací misi a pustit do Kosova stovky novinářů, pracovníků mezinárodních vládních i nevládních organizací i zahraničních politiků. Bude moci pyšně předvádět, že nepodlehl nátlaku a přitom přijmout cíle, které jsou základem zatím neúspěšného mezinárodního tlaku.
Konec vojenských operací by obnovil předpoklady pro vývoj dnes potlačených institucí občanské společnosti. Všechny balkánské národy si kladou za cíl integrovat se do Evropy, do světových a transatlantických organizací. Vyslovuje se pro to i většina jejich politiků. Mnozí z nich se chtějí považovat za demokraty, avšak sami nechápou smysl demokracie, svobodného projevu, úcty k zákonu a především jim chybí vědomí, že hlavním úkolem státních orgánů není vládnout, ale sloužit svobodně vyjádřené vůli lidu. Evropská unie, NATO, OBSE a Rada Evropy chápou sebe sama jako společenství sdílející společné hodnoty. Dynamika balkánského vývoje závisí také na tom, kolik zájmu, podpory a prostředků pro rozvoj občanské společnosti budou - vedle výše popsaných ekonomických stimulů – jejich členské státy ochotny do rozšiřování tohoto hodnotového společenství investovat.
Tato perspektiva je nesnadná, dlouhodobá a vyžaduje možná více trpělivosti, nasazení i prostředků než si v této chvíli dovedeme představit. Do dvacátého prvního století bychom měli vstoupit s tím, že každé úsilí vynaložené na prevenci konfliktů je méně nákladné, pro uchování lidských práv a důstojného života mnohem účinnější než opožděná solidarita a jednání v zoufalství.
Vzpruhou nám může být zásada nizozemského Viléma Mlčenlivého, který malověrným ve zdánlivě marném boji proti španělské nadvládě čelil odpovědí: “Není vůbec nutné mít naději, abychom jednali, ani úspěch, abychom vytrvali.”