Senátor se po letech opět podíval do vězení 18.02.2010

text a foto: Matěj Říha, Kladenský deník

Vinařice - Podruhé v životě procházím hlavní bránou věznice ve Vinařicích. Předtím než projdu bezpečnostním rámem a několika zamřížovanými dveřmi, musím prakticky všechno, co mám u sebe, uložit ve skříňce. Zůstaly mi pouze cigarety, zapalovač a brašna s fotoaparátem a diktafonem.

O chvíli později vyrážím společně se senátorem Jiřím Dienstbierem, jeho manželkou, vinařickým starostou Jiřím Protivou, ředitelem věznice Miroslavem Hadravou, jeho zástupcem Jiřím Beránkem, mluvčím Ivanem Suchým a vedoucím oddělení pro výkon trestu Janem Kachlíkem na prohlídku zařízení, kam byl senátor pozvaný v rámci svých cest po regionu.

O Jiřím Dienstbierovi je známé, že za komunistického režimu strávil ve vězení čtyři roky. ,,Tenkrát to tam bylo blbý,“ prohlásil hned na začátku senátor, který si vyzkoušel vězení v Heřmanicích na Ostravsku, pražské Ruzyni a plzeňských Borech. O svých zkušenostech také často povídal i při prohlídce.

Oddělení pro vězně

Vydáváme se směrem k hlavní budově. Po levé i pravé straně jsou dvory, kam chodí vězni na čerstvý vzduch. Tentokrát zde ale byli pouze ti, kteří odklízeli sníh a náledí z chodníků. Po cestě se dávám do řeči se zástupcem ředitele. Zavzpomínáme na vzpoury, jež se ve Vinařicích uskutečnily v devadesátých letech. ,,Vždy souvisely s amnestií nebo výraznou změnou trestního zákoníku. Vězni si pak mysleli, že si mohou dělat co chtějí,“ vysvětlil Jiří Beránek.

Naše první kroky vnitřkem věznice vedou hned do nejtvrdšího oddělení, jež vypadá jako ve filmech. Jsou zde cely pro čtyři odsouzené a vchází se do nich dveřmi, v nichž je jen malé okénko. Sem se dostanou pouze ti, kteří si nedají pokoj ani ve vězení a poruší například některé předpisy.

Následuje přesun o několik pater výše, kde se nacházejí ti šťastnější. Zde je oddělení, kde jsou vězni, jimž zbývá méně než půlroku do vypršení trestu. Jsou zde také ti, kteří si již odpykali polovinu trestu. Toto oddělení je úplně jiné. Vězni zde bydlí na pokojích. Vypadá to tady spíš jako na ubytovně. Rozdílný je samozřejmě zamřížovaný východ, který hlídá ostraha. Na vězně navíc dohlížejí vychovatelé.

V tomto oddělení dochází i k zajímavému setkání. Jiří Dienstbier zde potkává odsouzeného, jenž v osmdesátých letech stejně jako senátor seděl ve vězení v Heřmanicích. Tento vězeň za celý svůj život strávil v různých nápravných zařízeních po republice zhruba dvacet let života. I představitelé vinařické věznice některé odsouzené znají. ,,Opravdu jsou i takoví, kteří se sem v pravidelných intervalech vracejí,“ uznal ředitel Miroslav Hadrava.

Odpočinková zóna

Pak opět přecházíme jinam, do klidnější zóny. Ve věznici jsou totiž i místa, kde mohou odsouzení například hrát šachy, navštívit keramickou dílnu, tělocvičnu nebo dokonce kapličku. Zde potkáváme Albánce odsouzeného za kšeftování s drogami. Ten Jiřího Dienstbiera znal a dal se s ním do řeči o situaci na Balkáně.

V terapeutickém kroužku, který jsme na okamžik přerušili, zase senátor diskutoval s vězněm o tom, jestli je spokojený s tím, jak dopadla sametová revoluce. ,,Jsem spokojený s tím, že vše záleží na každém z nás,“ prohlásil senátor. Potetovaného vězně vypadajícího jako z amerického filmu tato odpověď příliš neuspokojila.

Na závěr jsme se podívali do vězeňské knihovny. ,,O čtení knih tady není moc velký zájem. Občas si ale někdo půjčí ty s náboženskou tematikou,“ vysvětlil vězeň, který se stará o knihovnu, kde se nachází zhruba tři tisíce svazků. Na vězeňskou knihovnu zavzpomínal i senátor. ,,Tenkrát se tam daly najít knihy, jež byly zakázané. Třeba Milana Kundery nebo Ludvíka Vaculíka,“ popsal Dienstbier.

Pak už následovala stejná cesta zpět k hlavní bráně, kterou opět uklízeli stejní vězni jako před více než hodinou, kdy prohlídka vinařické věznice začala.

Na fotografii: Ředitel vinařické věznice Miroslav Hadrava (vlevo), senátor Jiří Dienstbier, zástupce ředitele Jiří Beránek a vedoucí oddělení pro výkon trestu Jan Kachlík před začátkem prohlídky nápravného zařízení.